Fanské hory - perla Tádžikistánu

V neděli jsme v "Pondělí", neboť právě tak je možné přeložit jméno hlavního města Tádžikistánu, Dušanbe. Město překvapuje velkorysostí bulvárů stíněných rozložitými platany a zdobností budov, které jako kdyby sem někdo přenesl z Íránu. Celkově se zde atmosféra vzdaluje ostatním postsovětským státům, je zde o poznání čistěji a neúměrně se zde plýtvá vodou.

Nevelké hlavní město na úpatí hor opouštíme hned brzy ráno dalšího dne. Jakmile se dostaneme na severní terminal pro sdílené taxi, vrhá se na nás hlouček taxikářů a křičí nesmyslné sumy. Po chvíli cenu srážíme na polovinu a po chvíli nás mladý Tádžik odvádí k autu. V něm už sedí řidič (jak se dozvídáme později, mladíkův otec) a další dva cestující. Ostatní taxikáři nás stále pronásledují a protestují proti tomu, že odjíždíme s někým jiným. Když si pak Eva sedá dopředu, protesty ještě zesílí. Nikdo z nich netuší, že jim rozumí, že protestují proti tomu aby žena seděla vepředu, a že zároveň rozumí řidiči, který jen mávne rukou s tím, že je to jedno. Vše se komicky uzavírá, když odjíždíme, mladík si lehne k našim batohům v kufru auta a řidič zjišťuje, že mu Eva poněkud rozumí. Zbytek cesty až do Sarvody probíhá v duchu uvolněné konverzace, která se opakuje vždy dvakrát - nejprve tádžicko-persky a následně rusky, abych také něco málo rozuměl.

Řidič bravurně předjíždí do zatáčky, vytrubuje pomalé kamiony a během toho nám stíhá ukazovat zlatonosné doly, honosnou vilu exprezidenta nebo vypráví o tunelu Anzob, kterému se dříve přezdívalo "tunel smrti". Nebyl totiž osvětlen a postrádal odvodnění, takže se často stávalo, že auta uvázla ve vodě v absolutní tmě uprostřed pět kilometrů dlouhého tunelu. Stavbu se již podařilo Tádžikům za přispění Číny rozumně vylepšit, i když do západních standardů má stále daleko. Silnice spojující Dušanbe s druhým největším městem Chudžandem je ale jinak prvotřídní a naše cesta do města Sarvoda tak trvá jen dvě hodiny.

Ze Sarvody nás čeká ještě 30km terénním automobilem, za poněkud přemrštěnou cenu. Turismus si už i zde vybírá svou daň, místní lidé začínají tušit, že nahoře v horách mají poklady nedozírné ceny. S řidičem, který se zprvu zdá rezervovaný a řídí nalepený na čelním skle jako kdyby ani neviděl na cestu, nakonec také rozprávíme v duchu klasické cestovní konverzace. V autě s námi jede pánův malý synek, jednou z něj třeba taky bude taxikář.

Krajina se rychle mění, prašná cesta se zvedá do hor a stavení chudnou až do podoby kamenných nuzných příbytků, mezi kterými se potulují stáda ovcí a prochází oslí karavany. Nakonec, jako zázrakem, se nad vyprahlou hnědou krajinou zatřpytí zaledněné vrcholy zdejších pětitisícovek. Hory to nejsou v Tádžikistánu ani zdaleka nejvyšší, ale o to zde nejde. Zarafšánský hřeben, a zejména jeho část známá jako Fanské hory, okouzlí modrými hladinami jezer a starými jalovcovými lesy.

Pohádka začíná hned tam, kde cesta sjízdná terénním autem končí. Míjíme poslední horskou chatu Vertikal Alauddin a ihned nás pohlcuji staré porosty tújí. Těžko vylíčit, jak je zdejší krajina krásná. Nad námi vévodí ledová pyramida Čapdara, jejíž vrchol se záhy ozrcadlí v modravé hladině jezírka Dušuba. Břehy nevelké vodní plochy pokrývá nízko spasená tráva, nad vodou se sklání pokroucené kmeny zeravů. Zastavujeme zde na oběd, nemáme kam spěchat. Dnes nás nečeká už nic náročného, pouze dojít k o něco výše položenému jezeru Alauddin. 

K jeho okraji nás provází stádo malých telátek a skupina zpívajících místních žen s dětmi. Alauddin sice není největším ze zdejších jezer, ale často bývá označováno za nejkrásnější. A skutečně, žádné jiné jezero Fanských hor nedosahuje tak hlubokých odstínů modré barvy, jako právě Alauddin. Vzdalujeme se od stanového tábora na severním břehu a hledáme stín o něco dále. Nacházíme i překrásný starý strom, ke kterému se následně vracíme fotografovat. Přímo nad jezerem se vypínají pětitisícovky Čapdara a Mirali i nespočet čtyřtisícovek. Při pohledu do mapy se nedokážu ubránit úsměvu nad jménem nejbližší z nich, jmenuje se totiž Polytechnik. U břehů jezera Alauddin tak zkoumám mapu a hledám další bizarně pojmenované hory nejprve v Tádžikistánu a následně i v širším okolí (obligátní štíty Lenina, Stalina, Jelcina a Putina vynechávám, neboť jde z většiny o známé nebo již přejmenované vrcholy). Nacházím tak např. tyto:

• Parižskoj Kommuny (6350 m),
• 50 Let Sovetskoj Armii (5644 m),
• Sovetskih Alʹpinistov (6366 m),
• Sovetskih Profsoûzov (6060 m),
• Sovetskih Kosmonavtov (6029 m),
• 26 Bakinskih Komissarov (6842 m),
• 30-Letia Sovetskogo Gosudarstva (6447 m),
• Štít Maršála Žukova (6842 m),
• Pionerskoj Pravdy (6603 m),
• Tron Petra Pervogo (5325 m),
• Čehoslovakiâ (5611 m),
• Štít 30 let uzbecké SSR (5688 m) - na něm je nejzajímavější, že je v Kyrgyzstánu,
• Štít XIX Sjezda KPSS (5945 m) - také Kyrgyzstán.

Na noc se pak uchylujeme k vedlejšímu jezeru Širparfom, kde pod pokroucenou tújí nalezneme dokonalé místo pro stan. Stačí jen uklidit všudypřítomné střepy…

Ráno vstáváme brzy. Jednak kvůli vycházejícímu sluníčku a fotografování, druhak kvůli přechodu, který nás čeká. Přechod průsmyku Alauddin není sice technicky nikterak náročný, ale čeká nás tisíc výškových metrů nahoru ve spalujícím horku bez stínu a jen o nemálo méně výškových metrů dolů na druhé straně. Navíc už samotné jezero, od kterého vycházíme, leží v nadmořské výšce, ve které většina lidí pociťuje menší množství kyslíku ve vzduchu. Průsmyk ležící ve výšce 3780 metrů je tak stále výzvou.

Je sice ráno, když vyrážíme, ale slunce i tak září se spalující silou. Stoupáme pomalu, skoro se zdá, že se neposouváme, což je ještě umocněno faktem, že je sedlo po celou dobu viditelné. V půlce cesty doháníme skupinu Číňanů s místními průvůdci, nevěřícně si nás fotí a zírají na naše krosny. Jejich zavazadla totiž přes sedlo přenáší karavana oslů, která nás mine až těsně pod sedlem. Jeden z guidů si jde s námi popovídat a nabízí nám z igelitky směs oříšků. Nabíráme si plné kapsy, následně nás zve na večeři. Rádi bychom přijali, ale máme trochu jiné plány.

Po několika úmorných hodinách konečně stojíme v sedle. Zahazujeme krosny a jdeme se porozhlédnout kolem. Famózní výhled na Fanské hory se naskýtá zejména z pahorku nad sedlem. Drží se tu i zbytky sněhu. Mezitím sedla dosáhnou i první Číňané, bavíme se představou, že si jistě potěžkali naše krosny.

Sestupujeme do doliny jezera Kulikalon, míříme ale nejprve trochu stranou, k dvojjezeru Čimtarga (známé též jako Dušocha), ležícímu přímo pod obří skalní a ledovcovou stěnou. Dohání nás místní bača vzezření doslova hororového, s volnými zuby a zapadlými očky ve snědé tváři. Jako většina místních se okamžitě ptá, odkud jsme, a po odpovědi žebrá slivovici. Nemáme, žebrá tedy vodku, whisky a následně cokoliv co teče a má alkohol. Nabízíme vodu, rozmrzele tedy odchází.

Horko je už takřka neúnosné, vítáme každý jalovec nebo túji, které nám alespoň na okamžik poskytnou stín k oddechu. Stromy nás nakonec provází až dolů k jezeru. Ale jaké to jsou stromy! Snad bych i přísahal, že jsem nikdy nic krásnějšího neviděl. Kmeny zeravů se v průběhu let kroutí, což vytváří až bizarní, sochám podobné vzezření. Ze spirálovitých kmenů vyráží pokroucené větve, na jejichž koncích se nachází husté zelené chomáče jehličí.

Když dorazíme k jezeru, jsme zde úplně sami. Poněkud nás to zneklidní, vidíme stáda ovcí s bači i psy na okolních svazích, neměli bychom přeci jen jít k jinému jezeru, u kterého bude nocovat skupina čínských turistů a průvodce, který nás pozval na večeři? Nechce se nám odcházet, ledovcová stěna se vypíná přímo nad námi, hluboký potůček si razí cestu spasenou travou a stromy zde jsou tak krásné! Dokonalý fotografův ráj. Pochyby do značné míry rozptýlí až příchozí ruský pár, který si staví stan hned vedle nás. Vypadají vcelku rozumně, ale rezervovaně, omezují se pouze na pozdrav, za což jsme vlastně taky rádi.

Večer pobíháme po břehu jezera a fotíme horské štíty pomalu rudnoucí v nízkém slunci. Dá se tu toho vymyslet tolik! Tolik krásných pohledů a kompozic, až to skoro přehlcuje smysly. 

Než zalézáme do stanu, utrhne se z ledovce Visjačij ledový koláč a s lomozem se řítí po skalní stěně, až z něj zbyde jen oblak zvířeného sněhu. Při troše fantazie si lze představit kus ledu o poznání větší, který by mohl dopadnout až do jezera a spláchnout i náš stan. Ruský pár se ale ani neotočí za hlukem a dál se věnuje večeři, vyhodnocujeme riziko jako přeci jen stále mizivé a jdeme spát.

V noci vstávám a obdivuji hvězdy, oblouk Mléčné dráhy se klene překvapivě nízko nad vysokými štíty. Fotím panorama nad pětitisícovkou Mirali a uvědomuji si, že je neobvykle teplo. I takto uprostřed noci se mohu venku pohybovat nebo i postávat v krátkém rukávu. To jsem v horách ještě nezažil, navíc v bezmála třech tisících! Zdejší led musí dříve nebo později zákonitě roztát a s ním zmizí i čarokrásná jezera. S přihlédnutím k teplu, které panuje a k praskání ledu, které je neustále slyšet, se přikláním k tomu, že to bude spíše dříve. Sotva zalezu zpátky do stanu, proběhne kolem se zaštěkáním pes. Uf, toho bych venku potkat nechtěl.

Ráno vstáváme opět na východ slunce, zdá se mi ale, že to tak nějak není ono a večer přichystal lepší podívanou. Uleháme ještě na další dvě hodiny ke spánku, teprve poté se slunce vyhoupne nad hřeben a rozehřeje stan horkem. Opět nemáme kam spěchat, vlastně nás zde nic náročného už nečeká. Obejít pár dalších jezer a pak se uvidí. Můžeme stanovat kdekoliv. 

V pozdním dopoledni tak míjíme jezero Bibižonat, kde noc strávila početná skupina Číňanů i další turisté. Jsme rádi, že jsme zůstali u Dušochy, tady bychom se zbytečně tísnili. Guidi teprve teď balí stany a místní pomocníci chystají oslíky na další pouť. Raději je obcházíme obloukem, někteří nepůsobí příliš přívětivě.

Horko je už takřka neúnosné, když obcházíme jezero Kuli Siyoh a u soustavy jezírek Kuli Džangal obědváme. Horkem nám těžknou nohy a nikam se nám nechce, brzy se přesto objevíme nadohled hladiny největšího ze zdejších jezer - Kulikalon. Už zdáli je patrné, že hladina jezera je nezdravě nízko. Nad bledě modrou vodou jezera následuje ještě alespoň dva metry vysoký pás písku, který se celý také dříve nalézal pod hladinou. Menší zátoky vyschly úplně. Za plného stavu vody to musí být všechno tak nádherná místa, břehy opět zdobí osamocené pokroucené zeravy a zelená tráva. Nyní je zde vyprahlo a bez vody, dřívější slávu připomíná jen ohromné množství ohnišť a odpadu. 

Měl jsme v plánu zde ještě přečkat noc, četl jsem o Kulikalonu mnoho krásných věcí, ale na místě to zkrátka není ono. Přemýšlíme, jestli se alespoň zjara jezero náplní vodou z tajícího sněhu nebo už jde o finální a nevratný pokles hladiny. Sedíme dlouho ve stínu zeravu, který dříve vyrůstal přímo z břehu jezera, ale nakonec se zvedáme k odchodu. Sejdeme rovnou na horský lager Artuč, odkud bude snazší dostat se dále ve směru našeho putování.

Chata je velká a překvapivě dobře vybavená a upravená. Snadno domlouváme místo na stan i zítřejší odvoz až k hranici s Uzbekistánem. Večeříme tádžickou národní polévku prakticky přímo pod českou vlajkou, která jako jedna z mnoha visí od stropu dřevěné jídelny. Překvapí nás vlajka Ukrajiny nebo vlajky Izraele i Íránu. Snaží se být Tádžikové nestranní nebo trochu provokují? Nevíme, každopádně večer přichází skupina čtyř Rusů, vzezřením kriminálníků, z nichž jeden má na sobě maskáče. Když zjistíme, že si krosny odložili hned za naším stanem, stan raději posouváme o kus níže a brzy zalézáme.

Ráno se bavím s vedoucím lageru, sympatickým mladým Tádžikem, který se mimo jiné omlouvá za zdržení. Všichni jsou ještě rozespalí a unavení, ti čtyři prý slavili v noci narozeniny, dělali hluk a nakonec rozdělali oheň na stráni za chatou. Celý personál chaty je prý musel hlídat a krotit. Nevypadá příliš potěšen jejich přítomnosti stejně jako my, zdá se, že se chápeme. 

Fanské hory tak opouštíme se zvláštním pocitem. Tento čarokrásný kout země, pomalu ztrácející svou největší krásu v podobě blankytných jezer, trpí svou geografickou polohou a historií. A stíny minulosti sem, do nejchudší postsovětské republiky (přestože to není všude poznat) stále zasahují.