Kyrgyzstánem křížem krážem

Kaňony Konorček

Pokud se z hlavního města Kyrgyzstánu, Biškeku, vydáte na východ, zhruba po 100 kilometrech se krajina poprvé zdramatizuje. Poněkud vyprahlé hnědé horské pásmo se v roztodivných skalních formacích vypíná nad hlubokým údolím řeky Čuj, která jej nekompromisně rozděluje na dvě poloviny. Z hlavní silnice, sledující překvapivě rozvodněný tok, lze snadno přehlédnout odbočku do kaňonu Konorček, na kterou upozorňuje nevelká cedule. Odsud je to zhruba tři čtvrtě hodiny pěší chůze úzkou soutěskou, než se krajina znovu lehce otevře a odhalí načervenalé skalní město. Tuto cestu volí místní průvodci i většina turistů. Existují ovšem ještě další tajnější přístupové cesty, které prakticky nikdo nevyužívá.

Vydáváme se cestou od severu, která měří zhruba 15 km a částečně sleduje linii vedení vysokého napětí. Stoupá do dvoutisícové výše na travnatý pahorek, odkud je možné na obzoru zahlédnou první zaledněné horské pásmo a míjí několik pasteveckých salaši. Zde jsme svědky bizarní, až komické situace, kdy místní bača nahání ovce vrháním podivného bílého předmětu. Až při bližším pohledu zjišťujeme, že jde o nohu od figuríny.

Cesta se znovu noří do hlubin na druhé straně kopce, tentokrát ve velkém stylu. Krajina zrudne a vyprahne, kolem dokola se tyčí hnědočervené skály, zatímco slunce vyhání teplotu do nesnesitelné výše. 

Konorček je soustavou spletitých úzkých údolí, snad by se zde dalo i zabloudit. Sledujeme jednu z pěšin až na konec, odkud není možné už dále pokračovat. Skála se zde sklání takřka kolmo a vytváří tak příjemný stín. Jinak všude panuje nepříjemné spalující horko, pouze vyschlé řečiště na dně kaňonu prozrazuje, že zde tu a tam zaprší a mezi skalami se valí proud vody a bahna odnášející cokoliv, co by mu mohlo stát v cestě.

Nakonec usuzujeme, že se nám kaňon líbí nejvíce ve své otevřené části, v širokém amfiteátru různě tvarovaných i zbarvených skal. Zůstáváme do večera, šplháme blíže k ostrým skalním jehlám i oknům. Hrubý písek nepříjemně klouže. Když se slunce posune až těsně nad obzor, kaňon ještě více zčervená. Takhle jsem si vždy přestavoval kaňony amerického středozápadu… 

Na noc stavíme stan přímo v široké části kaňonu, kousek nad širokým vyschlým řečištěm. Klidná noc v absolutnim tichu je přerušena až brzkým ranním budíčkem. Pár oblaků, které se vytvořily přes noc, se pomalu barví do růžova, když stoupáme na jednu z písečných hromad, odkud se zdá, že by mohl být kaňon dobře vidět. Chvíli se zdá, že ukryjí slunce a kaňon se vůbec nezbaví ranními paprsky, nakonec ale slunce skrz mraky pronikne a kaňon zalije oranžová záře. Neskutečná podívaná jen pro nás…

Barskoon a Arabel pass

Od břehů největšího kyrgyzského jezera Issyk Kul se jižním směrem zvedá pásmo Těrského Alatau, rozkrájené v pravidelných intervalech zářezy údolí. Jedno z nich začíná v osadě Barskoon a je výjimečné tím, že jej k překonání hor využívá prašná silnice, jediná rozumně sjízdná spojnice s oblastmi dále na jihu. Důvodem k vybudování komplikované cesty překonávající dvě horská sedla až do výšky 3800 metrů nad mořem je přítomnost zlatonosného dolu Kumtor. Režim na "silnici" je tím pádem poměrně unikátní. Širokou, ale prašnou cestu, občas brázdí konvoj těžkých nákladních aut, většinou západní výroby a naložených sotva do poloviny, které je navíc zakázáno předjíždět. 

Pokud ale zrovna konvoj neprojíždí, je údolí doslova idylyckou ukázkou kyrgyzské horské krajiny. Sotva za vesnicí střídají písčitou pustinu zelené smrkové lesy, tolik typické pro severní stranu těchto hor. Je možné odpočinout u horské bystřiny mezi stromy nebo se vydat až k soustavě vodopádů Barskoon. Ty v oblasti platí za poměrně velkou atrakci a v kontextu střední Asie to lze i pochopit. Dle mého názoru ale skutečně zajímavá krajina začíná až dále, tam kde končí les a cesta začíná stoupat do průsmyku Barskoon.

Štěrková uválcovaná cesta se kroutí a prudce šplhá po závěru údolí, aby se následně stočila k východu a přiblížila prvním ledovcům. Tady se údolí zužuje a průjezd dramatizuje. Cestu lemují mnohé značky psané v kyrgyzštině, ruštině i angličtině, důrazně varující před možností lavin, pádu skal i sesuvu silnice. Nejen, že se v tomto úseku nesmí předjíždět trucky mířící do Kumtoru, zde je z bezpečnostních důvodů zakázáno i zastavit. I pracovníci vracející se ze směny nám ukazují kříž pokaždé, když se míjíme a přibrzdím náš jeep. 

Jakmile je první série zatáček překonána, objeví se druhá ještě horší. Tady už jsou ledovce a skály doslova na dosah ruky, visí nebezpečně přímo nad cestou a není těžké se představit, že se utrhnou a silnici vezmou s sebou. Nadmořská výška se už navíc pohybuje nad 3500 metry, takže auto se do prudkého stoupání posunuje jen velmi neochotně. Jakýkoliv pokus rychle ujet je naprosto nereálný.

A nahoře na vrcholu průsmyku? Otevírá se naprostá pohádka. Prudké svahy vysokých štítů střídá nejpřekvapivější náhorní plošina, jakou si lze představit, arktická tundra obklopená oblými pahorky pod věčným ledem. Ve výšce 3800 metrů rozsáhlá rovina plná klikatících se potoků a jezer všech velikostí. 

Hlavní cesta se stačí ke stále vzdálenému dolu, my míříme opačným směrem - k průsmyku Arabel. Vyhlédl jsem tuto cestu dle map a satelitních snímků, slibuje opuštěnost a velkou koncentraci jezer. V mapě sotva pěšina, takže je potřeba konečně zapnout pohon čtyř kol. Ve skutečnosti jde o sjízdnou pasteveckou stezku, která za průsmykem pokračuje dále Burkhanským údolím na západ, kde se komplikuje a větví. Jedna z větví míří na čtyřtisícový průsmyk Tosor, nejvýše položený sjízdný pass v Kyrgyzstánu. Až tam v plánu dojet nemáme, podle všeho jde o dosti komplikovanou trasu překračující několik řek. Míří tam ale odhodlaný ruský pár ve svém jeepu, který se nás ptá na cestu a stav cesty. Sděluji jim, co vím, načež neohroženě pokračují. My končíme na Arabelu, mraky houstnou a připravují dramatickou scénu. Blíží se bouře. Teplota během chvíle spadne z 9°C na nulu, ozvou se první hromy a zničehonic padají kroupy. Zajíždíme s autem pod nevelký pahorek, abychom nebyli tak "na ráně" a čekáme. Během chvilky krajiny kroupy takřka pokryjí, mění se v liják a na vršcích nad námi spatříme i čerstvý sníh.

Co je horší, je stav cesty. Prach se změnil mazlavé bláto, ve kterém těžký vůz spíše plave, než že by jel. Často mi s plným rejdem odmítá zatočit, což je nad občasným srázem zábava, u které se vcelku zapotím. Jindy sebou auto hodí, to když se kola konečně chytí kamene a vozu se vrátí trakce. Díky bohu za Pajero, s běžným jeepem bychom dávno skončili. Nakonec není potřeba ani uzamykatelný diferenciál, vysvobozuje nás kamenitý úsek vedoucí až zpět k hlavní silnici.

Noc trávíme v autě, v blátě okolo odmítám stavět stan, navíc se zanedlouho přižene druhá bouře a celé představení včetně krup se opakuje. Není to příjemné, ale ráno venku čeká odměna. Pod námi leží pás mlhy, nad který vystupují jen nejvyšší čerstvě pocukrované vrcholky, sotva o 600 metrů převyšující náhorní plošinu. Sice mrzne, ale pohled je to hřejivý. Hory zrůžoví, pak slunce začne pomalu rozpouštět mlhu a krajina na Arabel Suu se pohádkově rozsvítí. Vlastně to tu docela dost připomíná Island nebo Norsko. Líbí se mi zde, průsmyky ve výšce 3800 se právem řadí k jednomu z nejsilnějších zážitků z celého Kyrgyzstánu.

Kaňon Skazka (Pohádka)

Možná právě proto si místní lidé odpradávna vypráví legendu o velkém červeném drakovi, který vypil vodu z okolních studen a města zatopil (Issyk Kul), aby následně potěšen svým výtvorem usedl na nově vzniklém břehu a zkameněl. Není ani potřeba fantazii moc popouzet, aby kaňon dračí hřbet skutečně připomínal.

Přestože je Skazka úžasné místo, ke kterému se navíc váže úžasná pověst, nedokáži se ubránit dojmu, že v kontextu dalších kyrgyzských kaňonů tahá alespoň z fotografického hlediska za kratší provaz.

Kaňony zapomenutých řek

O kus dále, stále na březích největšího kyrgyzského jezera Issyk Kul se nachází donedávna opomíjená pustina nebývalé krásy. Oblast je to tak neobyčejná, že se sem vracíme hned dvakrát. Situace na místě navíc nasvědčuje tomu, že je nejvyšší čas, nedaleko leží jurtový tábor a druhý právě vzniká. Z odposlechu konverzace místního průvodce s jeho skupinou nás zaujme zejména jedna věta: "Dokud sem budou jezdit turisté ze západu, je to v pořádku. Ale Kyrgyzové to tady nesmí objevit. Zničili by to."

Kaňony zapomenutých řek, jak rozsáhlé území písčité pustiny před pár lety pojmenoval belgický fotograf Albert Dros, jsou pustinou skutečně neobyčejnou. Na obrovské ploše je písečný hřbet rozorán hlubokými klikatými brázdami, jedna vedle druhé, kam až oko dohlédne. Z jedné strany hřbet spadá až k pustým plážím na břehu Issyk Kulu, z druhé jej na obzoru lemují zaledněné vrcholy Těrského Alatau. Právě led v kontrastu s pouští vytváří fascinující kombinaci, enormní rozloha i při opakované návštěvě ohromí a ranní nebo večerní slunce zvýrazňující kontury písečných struktur je jen třešničkou na dortu.

Dá se sem dostat pohodlně autem, s přimhouřením oka i s běžným bez zvednutého podvozku. Již tradičně sem vede několik cest, jedna přímo skrz hlavní vyschlé řečiště mezi písečnými pyramidami. Na pláži je možné nerušeně stanovat a ochladit se v příjemné vodě Issyk Kulu (doporučuji), hlavní vyhlídka je pak naštěstí přístupná jen pěšky a zdá se, že ne úplně každý ví, jak dokonalý pohled se z ní naskýtá. Pohybovat se zde dá úplně volně, přístup na pyramidy není nijak omezen a je tak teoreticky možné vyšplhat kamkoliv libo. Hlavní vyhlídka je ale tak strategicky umístěná a převyšuje písečné struktury natolik, že je prakticky zbytečné hledat lepší místo. Tuhle práci už zde vykonali jiní. Bez dronu jde totiž prakticky o jediné místo, odkud se na kaňony shlíží shora. 

Trávím zde dvě noci a nelituji ani chvilky strávené zde, na úpatí kaňonu Forgotten rivers. Možnost koupání i nerušené stanování za příjemných nočních teplot ještě zvedají zážitek z tohoto místa. Na vyhlídku šplhám nakonec celkem třikrát, dvakrát večer (z toho jednou je zataženo a struktury zanikají) a jednou ráno, kdy je světlo zaručeně nejlepší. 

Mars kaňon

Jen pár kilometrů odsud se rozkládá další kaňon, tak červený a rozeklaný, že si vysloužil srovnání s krajinou Marsu, podle kterého získal i své jméno. Tam kde kaňon Forgotten rivers ohromí horizontální rozlohou, ohromí Mars monumentální vertikalitou. Celé údolí je ve tvaru podkovy obklopené prudkými červenými svahy, rozbrázděnými postupnou erozí vody do bizarních tvarů. A narozdíl od Konorčeku je zde orientace velmi snadná.

Překvapivě zde roste poměrně dost vegetace, většinou pichlavých keřů nebo kvetoucích kaktusů. Kdybych neviděl jiné kyrgyzské kaňony, byl bych nesmírně ohromen. Nakonec ale toto místo pro nocleh nevolíme a prozkoumáváme kaňon jen za denního světla. Je naprosto zřejmé, že večer nebk ráno skály zrudnou a vykouzlí dramatickou podívanou. Možná někdy příště?

Narynské Red hills

Pokračujeme do oblasti na jih od poměrně velkého regionálního města Naryn. I na poměry Kyrgyzstánu jde o odlehlou oblast stranou zájmu od hlavního turistického ruchu. Je to prakticky nejblíže čínské hranice, kam se dá dostat bez speciálního permitu a všude je to znát. Místní jsou konzervativněji oblečeni, zvědavě si nás prohlíží a krajinu na jih od města obývají už jen samotářští pastevci.

Právě sem míříme, do oblasti oblých kopců Red hills, které jak zjišťujeme, v červenci odpovídají spíše názvu "Green hills". Jde o oblast na první pohled mírnou a přívětivou, na druhý přívětivou o něco méně. Z ostrých pohledů pastevců jde respekt, dlouze si nás prohlížejí a měří. Čas od času se nějaký vynoří ze spleti kopců neznámo jak přímo u nás, zpomalí a zase zmizí. Komplikovaný systém oblin a horizontů nás lehce zneklidňuje, přicházíme o možnost dobře se ukrýt nebo včas vědět, když by se v noci někdo blížil. Míjíme mnoho rozkládajících se mršin zvířat i kostí, a když konečně nalezneme přijatelné místo na stan, spatříme v dálce temnou postavu. Až po chvíli nám dojde, že jde o obyčejného strašáka, akorát umístěného ne na pole, ale doprostřed kopcovitých pastvin. Objektivně je zde krásně, subjektivně se neubráníme plíživému pocitu tísně.

Večer navíc panuje neobyčejný klid, nikoliv ovšem klid příjemný, ale naopak nevlídný. Klid před bouří. Ráno vstáváme brzy, padají první kapky a nebe je zatažené. Akorát včas, aby nás nepřekvapil bača projíždějící na koni. Rychle oblast oblých kopců opouštíme, kapky se mění v liják hrozící nás uvěznit v blátivé kaši.

Song Kul

Jestliže se vás bude někdy nějaký Kyrgyz ptát, jak se vám líbí jeho země, patrně vám hned na začátku položí otázku, jestli jste byli u "Sonkolu". Asi žádné jiné místo nevystihuje Kyrgyzstán tak celistvě, jako oblast rozsáhlého a magicky krásného jezera Song Kul. Jezero leží v nadmořské výšce přes 3000 metrů, ale na jeho březích to vůbec není znát. Okolní hory, sice částečně pokryté sněhem, jeho hladinu převyšují jen nevýrazně, což je navíc umocněno rozlohou vodní plochy. Průměr prakticky kruhového jezera činí zhruba 20 kilometrů, a když připočteme pobřežní roviny, často přehlížíme rovnou plochu do vzdálenosti tří desítek kilometrů.

Není to samozřejmě jen obrovská rozloha, která činí Song Kul výjimečným. Břehy jsou posety jurtami a neodmyslitelnými stády domácích zvířat, ovcí, koz a hlavně polodivokých koní. Zvířata se pasou na šťavnatých zelených lukách, občas vystřídaných nevelkou bažinou, přímo nad modravou hladinou jezera. Idylka předurčená k rozjímání a odpočinku. 

Ke břehům jezera vede několik přístupových cest přes horské průsmyky ve výšce okolo 3500 metrů. Nejsnazší z nich je Kalmak vedoucí od severovýchodu, o něco jižněji leží Těrský Torpok, zvaný též "33 papoušků" podle 33 zatáček, ostrých jakk zobák papouška. Ten také volíme k příjezdu. Dalšími možnostmi jsou snadný jižní Moldo Ashuu, západní Kara Keche a náročnější Tjibel pass nebo nejobtížnější severní Tuz pass.

Cesta přes Těrský Torpok je snadná a vede po celou dobu nádhernou krajinou lesů a rozkvetlých luk, až pod soustavu zatáček. V celé oblasti Song Kulu je potřeba zapomenout na asfalt (hurá) a ani hlavní stoupání není výjimkou. Bez čtyřkolky bez šance a nedovedu si představit, že by někdo jel peoti nám - prostě bychom se na kamenitém srazů nedokázali vyhnout. Na vrcholu průsmyku je potřeba otevřít dveře ohrady a zanedlouho se otevře výhled až k Song Kulu.

Dlouho do odpoledne zkoumáme severní břehy jezera, sledujeme vzdálenou bouři, která se pomalu nasouvá nad jezero. Když se hory na opačné straně zahalí do mraků a spatříme první blesky, je nad námi stále jasno. A po půl hodině zase naopak a tak pořád dokola. Doufáme, že by se mohla v takových podmínkách vytvořit i duha, což se nejprve potvrdí daleko nad jezerem a nakonec hned u nás, prakticky n dosah ruky. Ale zdejší vzdálenosti klamou, to jen obrovský otevřený prostor vytváří prostor blízkosti.

Stavíme stan dále od jurt i dále od břehu jezera, je poměrně teplo, ale prší. Až nad ránem se déšť uklidní a v dáli už opět vidíme zářit slunce. Dle tradic Song Kulu světlo brzy dorazí i k nám a ozáří pastviny s pasoucím se koníky. Cesty vypadají bez problémů sjízdné i po dešti, rozhodujeme se tedy zkusit přejet nejtěžší z průsmyků - Tuz pass. Chyba. Už před vrcholem průsmyku se cesta mění v blátivou kaši, ve vyjetých kolejích se drží voda, auto jede bokem. Svah navíc právě zde přechází v prudší pasáž. Tohle nepůjde. Obracíme se, i tak je to pořád značně nepříjemné. Několikrát se stane, že auto nekontrolovatelně klouže bokem vstříc vysokému kameni, no nakonec se kola vždy chytnou a jsme zpět na cestě. Při přejezdu kritického místa škrtáme podvozkem a za nevelkým brodem se ze zadní části auta začne ozývat nepříjemný zvuk. Kontroluji situaci, je to jen kámen zaseknutý ve vinutí pružin tlumiče a směs hlíny a trávy nabalená na ramenech nápravy. Můžeme záhy pokračovat.

Song Kul opouštíme nakonec nejjednodušším Kalmak passem, který v daných podmínkách zase tak jednoduchý není. I zde je potřeba překonat soustavu zatáček prudce klesající do údolí. Od sněhu se velmi rychle dostáváme zpět do pouště, daleko od zelených melancholických plání na březích jezera.