Starobylými městy Hedvábné stezky

Pro vstup do Uzbekistánu využívámě hraniční přechod nedaleko od tádžického Pandžakentu. Po letech nejistoty, kdy byl přechod často kompletně uzavřen, je konečně možné jej standardně využívat. Čerstvý bezvízový styk situaci ještě dále ulehčuje, přesto máme z přechodu hranice respekt. Ze všech stran se k nám dostávala varování, jak jsou Uzbeci přísní, jak prohledávají věci a kontrolují léky, a vše, co se jim jen trochu nelíbí, bez milosti vyhazují.

Tádžici nás propouští rychle, pak musíme v panujícím horku (lehce přes 40°C) ujít pěšky asi kilometr v zóně nikoho, než se dostaneme k celnici na druhé straně. V neklimatizovaných prostorách se čas vleče, čekáme dlouho, ale procházíme jinak naprosto bez problémů. I v Uzbekistánu už je situace poněkud jiná než dříve. Jen pravidlo “čím větší talíř na čepici, tím větší celník” tu podobně jako ve zbytku Střední Asie platí stále.

Do Samarkandu, historického města na starobylé Hedvábné stezce, nám chybí ještě 50 kilometrů, sháníme se tedy po taxi. Respektive, taxi se shání po nás. Nesmyslné nabídky se snažíme ignorovat, smlouváním cenu lehce srazíme, až nakonec s přimhouřením obou očí přijímáme nabídku jednoho sdíleného taxi. Sedíme uvnitř rozpáleného stojícího auta a čekáme na další cestující. Řidič sice dva zákazníky přivede, ale oba si to brzy zase rozmyslí. To už to nevydržíme také a chceme odejít (což nejde tak snadno, když jsou batohy zamčené v kufru). Třetí odmítnutí by asi řidičova hrdost neunesla, takže nás pekelnou jízdou odváží do první vesnice, kde nás za domluvenou sumu předává řidiči jinému. Hurá! Konečně se svezu Damasem, miniaturní úzkou a vysokou dodávkou, kterou místní řidiči dokáží bravurně navigovat skrz hustý provoz zdánlivě bez pravidel. Řítíme se na plný plyn vstříc Samarkandu, přičemž se celou cestu musím přidržovat, protože moje sedadlo z nějakého důvodu postrádá celou zádovou část.

Ve městě panují teploty snad ještě vyšší než na hranici, takže se vydáváme nejprve na krytý bazar. Ve městě chybí nám dobře známé velké obchody, na trhu seženete vše od chleba po televizi. Držím se každoroční tradice a nakupuji od veselého pána smetí v domnění, že jde o pravý šafrán. 

Pokračujeme k Registánu, komplexu tří islámských škol - medres. Jde o hlavní atrakci Samarkandu, tři budovy s minarety objímající ze tří stran rozlehlé náměstí přitahují hodně pozornosti. Zdá se mi tak, že oproti fotografiím, které jsem viděl, přibylo oplocení a vstup do areálu je zpoplatněn a okolo hlídkuje policie. Možná je to tak dobře, uvnitř se tím pádem počet lidí snižuje a lze nalézt i zákoutí, kde není nikdo. Další bonus spočívá v tom, že podezřelá individua a domnělí dětští kapsáři se drží mimo areál.

Prozkoumáváme celý komplex, na západ slunce se dokonce po domluvě dostáváme na jeden z minaretů. Po žebříku se vyleze přímo na jeho vrchol, výhled je nicméně omezený. Dobře odsud vypadá hlavně vzdálená mešita Bibi Chanim.

Ráno vstáváme brzy a míříme k nekropoli Shah-i-Zinda (“Žijící král”). Tady jsme prakticky sami a budovy navíc ozařuje nízké ranní slunce. A to je moc dobře! Pouštní barvu základního zdiva doplňují bílé a hlavně modré mozaiky. Modrá barva zde působí kouzelně a dalo by se říci až étericky. Snad právě takový dojem byl záměrem starých mistrů, kteří pohřebiště mezi 11. až 19. stoletím budovali. V prostoru nekropole se zdržíme dlouho, procházíme jednotlivé budovy (někdy uvnitř stroze bílé, jindy zdobené bohatou mozaikou; obvykle s jedním kamenným náhrobkem). Povídáme se starším pánem, který konverzaci po uzbecku otevírá dotazem “Odkuda? - Odkud jste?”. Zdá se, že pro místní je země původu ohromně důležitá věc. Běžně zde tuto otázku slyšíme místo pozdravu.

Po nekropoli míříme k největší mešitě města, kterou jsme obhlédli už z minaretu Registánu - mešitě Bibi Chanim. Z jedné poloviny jde o ruinu, z druhé o rekonstrukci. V Uzbekistánu naprosto běžná věc týkající se i většiny památek Samarkandu - budovy zde z ruin povstávají více či méně povedenými rekonstrukcemi k obrazu své někdejší slávy. Jestli tím ztrácejí něco ze svého kouzla je na posouzení každého. Dojem na místě ale prakticky vždy zůstává impozantní. Nejinak je tomu i v případě mešity, která je doslova obrovská.

Mauzoleum Guri Amir na opačném konci starého města působí o něco kompaktněji. Pokud pomineme, že jde o místo posledního odpočinku jedné z nejkrutějších osobností historie, Tamerlána (“Hitler” středověku, který vyhubil 5% světové populace), jde i v tomto případě o architektonický šperk.

K večeru se vracíme na nám dobře známý Registán a čekáme na večerní představení. Každý den se totiž fasády všech budov rozsáhlého komplexu rozsvítí a září proti temnícími nočnímu nebi. Do soumraku procházíme znovu všechny tři medresy a uvnitř nich roztomilé obchůdky plné cetek.

Ze Samarkandu pokračujeme dále do pouště, do dalšího významného bodu Hedvábné stezky. Město Buchara je snadno dostupné vlakem, ze Samarkandu jízda trvá 3 hodiny, případně 2, pokud využijete moderních uzbeckých rychlovlaků. Pro směr do Buchary využíváme vlak klasické koncepce, který se jen líně posouvá placatou krajinou, ve které absolutně nic není. Nejvíce mě tak zaujme cedule zakazující v některých úsecích přecházet z vagonu do vagonu z důvodu silného pouštního větru, který by dovnitř vehnal písek. 

Přes poledne se ukrývám do stínu tradičního orientálního hostince, karavanseraje, přímo v centru města. Tyto stavby byly budovány k odpočinku putujících karavan a mnoho z nich funguje jako hostinec dodnes. Zkouším plov podle tradičního bucharského receptu, který mi ničím zvlášť odlišný nepřijde. Horko a líné tóny místního strunného nástroje v orientálním prostředí příjemně ukolébávají, proto se jen neochotně vydávám rozpálenými ulicemi na vzdálený bazar. Jdu sám, zatímco se Evča zotavuje z místní stravy. Hlavní bucharský bazar se nachází několik kilometrů od centra, ale rozhodně stojí za návštěvu. Bez přehánění jde o nejzajímavější bazar, který jsem kdy navštívil. Tentokrát sem mířím s jasným cílem pořídit pravý šafrán a hlavně si užít smlouvání a celou návštěvu tržiště jako zážitek. V jednom člověku je to paradoxně snazší, protože se otevírají agresivnější cesty smlouvání. Cenu za gram šafránu z Herátu srážím ze 160 Kč v přepočtu na 60 Kč, což už je přijatelná cena. Pro zajímavost se pak ptám na cenu i na turistických tržištích v centru města - zde vám totéž prodají za 10 dolarů…

Ovšem staré město jako takové je úžasné a z příměho srovnání se Samarkandem vychází jako vítěz. Zatímco Samarkand vše sází na hlavní kartu v podobě přeplněného Registánu, centrum Buchary je kompaktní a zajímavé celé. Doslova na každém kroku se nachází zajímavá medresa, mešita nebo minaret, hlavnímu náměstí pak dominuje mešita s minaretem vskutku výjimečným - Poi-Kaylan. V úzkých uličkách se dá snadno a s radostí ztratit, nedaleko pak leží bucharský Ark, pevnost dávných vládců města. Nejlepší na tom všem je, že turistů zde nikde není příliš mnoho a celá Buchara působí do značné míry autentickým dojmem. V tomto ohledu je škoda, že nemáme čas dostat se do Chivy (7 hodin cesty vlakem jedním směrem), která by měla být ještě kompaktnější a autentičtější. 

Svou druhou tvář Buchara odhalí se soumrakem. Budovy v okolí centrálního náměstí pohltí obdobně jako v Samarkandu bohaté osvětlení, tentokrát laděné do červených tónů. Boční uličky se pak ponoří do stínu takřka zlověstného, aby vás dovedly až na hlavní ulici města, která v příjemných večerních teplotách opouští svou ospalou denní podobu a doslova ožívá. Na starých bazarech je slyšet smlouvání, vzduchem se line vůně orientálních pokrmů a děti pobíhají všude okolo.

Kdo si po noci ráno brzy přivstane, zažije Bucharu v opačném extrému jako mrtvé město. Právě tehdy ale dle mého názoru teprve vynikájejí jedinečný půvab. Měkké ranní světlo v pouštních městech vytváří neobyčejně jemné barvy a jasné stíny. Buchara tak působí přívětivým a hřejivým dojmem. Znovu míříme na osvědčená místa u pevnosti nebo v samém srdci u minaretu Poi-Kaylan, jakož i na místa nová. Trochu stranou leží zajímavý Chor Minor, starobylá vstupní brána do dnes již neexistující medresy tvořená čtveřicí minaretů. Každý z minaretů zdobí jedinečné motivy, které odpovídají čtyřem náboženstvím známým v oblasti od dávných dob. Chor Minor také uzavírá naši cestu po Buchaře, odkud dále pokračujeme do hlavního města Uzbekistánu, Taškentu.

Využíváme tentokrát rychlovlak Afrosiyob, díky kterému cesta zabere pouhé 4 hodiny. Taškent se pak dá shrnout v jediné větě: v třímilionové metropoli není vůbec nic. Pokud se přecijen chceme porozhlédnout, najdeme zde komplex nepříliš starých mešit, vedle kterých vzniká další zcela nová a obrovská, dle moderních standardů zhotovená z betonu. Zdejší bazar je sice rozlehlý, ale plný dotěrných prodejců. Zcela postrádá přívětivé kouzlo bazarů v historických městech Hedvábné stezky. Potěší snad jen občasné zelené parky, jinak je město roztahané a nepříliš půvabné. O to více mrzí vynechání Chivy. Možná nám tím ale zůstává důvod se do Uzbekistánu vrátit.