Dědictví Transylvánie II

K první části

Cesta do Rumunska je stále mnohými považována za něco poněkud šíleného, pozoruji to i na svém blízkém okolí. Stále se drží několik předsudků, jako ty o příšerných silnicích, všudypřítomném okrádání nebo prostém zabíjení nenávistnými místními nebo divokými medvědy. Ve skutečnosti se s ničím z toho návštěvník Rumunska nesetká. Vlastně mě nepřestává překvapovat, jak daleko od pravdy tyto mýty dnes jsou. Silnice lepší než v Česku (a tam kde před rokem vedla štěrková cesta do nejzapadlejší vesničky, dnes pilně pracují silničáři na luxusní silnici), všudypřítomná pohostinnost a medvědi... no, ti jediní nejsou tak daleko od pravdy.

Tentokrát jsem zamířil do Rumunska zdolat nejvyšší vrchol Moldoveanu, ale vždycky je fajn najít si ještě něco zajímavého po návratu z hor. Hodně míst středověké Transylvánie mi při poslední návštěvě uniklo (jaky by také ne, je to poměrně rozlehlá oblast), proto jsem naplánoval roadtrip k zaplnění těchto míst. A naprosto samozřejmě jsem byl i tentokrát mnohokrát pozitivně (a občas lehce negativně) překvapen.

Cesta začíná ve městě Kronstadt, patrně známějším pod rumunským jménem Braşov, největším ze sedmi opevněných měst, která dala originální jméno Transylvánii (Siebenbürgen, česky Sedmihradsko). Pro mě osobně také největší město, které jsem zatím v Rumunsku navštívil. Město je to pěkné, upravené, plné kaváren, restaurací a obchodů, vše umístěno nenásilně ve středověkých budovách. Hlavnímu náměstí dominuje radnice a Černý kostel, dochovala se i značná část hradeb. Na první pohled Braşov může připomínat Sibiu / Sibiň (hlavní město Sedmihradska, zmíněné v první části tohoto článku). Druhý pohled už odhalí několik rozdílů. Sibiu výrazně těží z pozornosti, které se mu dostalo s volbou hlavního města kultury v EU, a Braşov zde tahá za kratší provaz. V Sibiu se neustále něco děje (cyklistické závody, koncerty pod širým nebem, festivaly jídla, ...), Braşov se udánlivě krčí ve stopách své někdejší slávy. A to i přes přítomnost nápisu na kopci nad městem hrdě nesoucího název města podobně jako v Hollywoodu. Aby to nebylo pochopeno špatně, Braşov je krásné historické město a velmi se mi líbil, ale Sibiu je o něco zajímavější. A to platí jak pro samotný dojem z města, tak pro fotografické příležitosti.

Nedaleko od Braşova leží osada Tartlau (Prejmer). Samozřejmě se zde nachází opevněný kostel, dokonce ten s nejdokonalejším opevněním v celé Transylvánii. Přesto to pro mě byla v tomto ohledu asi nejslabší zkušenost. Kromě kostela není ve vesnici nic zajímavého a mnoho domů je moderních, daleko od malebných starých staveb. Kostel samotný je menší svatyně obehnaná obří kruhovou hradbou. Samotná hradba je zde patrně to nejzajímavější - vnitřní část ukrývá stovky místností, kam se v případě napadení mohli uchýlit všichni obyvatelé vesnice. Naprosto úžasná je naopak možnost projít si všechny vnitřní prostory, pokoje i bastiony nerušeně a bez dozoru. Vesměs to platí o většině podobných míst v Rumunsku.

Z Prejmeru mířím do Viscri, kde se nachází další z kostelů chráněný Unescem. Cestou zastavuji ještě v osadách Hamruden a Rupea. V Hamrudenu pouze krátce na obhlédnutí místního kostela. V porovnání s Prejmerem se tady zdá, že zde lidé žijí aniž by si uvědomovali, že je v jejich domově něco unikátního. Kdekoliv jinde by kostel jako ten v Hamrudenu představoval památku nejvyšší priority, zde jde o něco naprosto přirozeného, srostlého s krajinou, s životem, s časem. A to je přesně to, co přispívá k jedinečné historické atmosféře Sedmihradska.

Rupea je naopak největším sídlem na cestě mezi městy Brașov a Sighișoara a za městem se tyčí stejnojmenná pevnost. Ta je nově zrenovovaná a nepředstavitelně obrovská. Přesto mě neuchvátila tak, jako další místa v oblasti. Alespoň je možné si celou pevnost projít osamotě a bez průvodce.

Zde je ale potřeba zmínit situaci, která okolo historických památek v Sedmihradsku nastává. Na jednu stranu zde vyzdvihuji ta místa, která stojí stranou od hlavního zájmu, která se krčí takřka v zapomnění a pomalu se rozpadají. Nezlomnou pravdou je, že takový stav může vést k totálnímu zničení těchto úžasných staveb. Věže v osadách Feldioara a Radeln se zhroutily, ta v Radeln má alespoň teoretickou šanci na obnovu (začínají zde probíhat jakési rekonstrukční práce). Taková situace má k ideálu daleko. Jako obvykle jde o nalezení kompromisu mezi nešetrnou rekonstrukcí (jako např. Archita) a totálním zničením.

Čekal jsem, že Viscri na tom bude podobně jako Rupea, poněkud nudné tradiční historické místo okupované množstvím turistů, jelikož vesnici podporuje britský korunní princ (královská rodina má zde v Rumunsku vzdálené kořeny). Nemohl jsem se však mýlit více. Už první kroky skrz ovocný sad, který propojuje dvě části vesnice, daly tušit, že tohle je něco zcela jiného. Osada je zachovalá a opravená, je zde sice o něco více turistů, ale to nejdůležitější - atmosféra - tam stále je a graduje celou cestou až na kopec s kostelem. A opevněný kostel musí být tím nejúžasnějším, který je možné navštívit. Je možné vystoupat do zvonice, nad hlavní bránu, samozřejmě přímo do kostela. Z věže se naskýtají skvělé výhledy na zemědělskou krajinu v okolí, nerušenou ničím, co by připomínalo moderní dobu. Celkový dojem je zkrátka středověký a velmi autentický, dokonce považuji návštěvu Viscri za lepší zážitek než loňskou návštěvu Bierthalmu.

Podobně bych mohl mluvit o Großkopisch nebo rumunsky Copșa Mare, malé vesnici ležící ve stínu blízkého a známějšího Bierthalmu. Vesnice jsem si všiml na seznamu míst s transylvánskými opevněnými kostely a popravdě mě na první pohled vůbec nezaujala. Co mě ale naopak zaujalo, byl vrcholek se starou borovicí hned za vesnicí, na který jsem narazil na jednom vygoogleném obrázku. Po příjezdu do Copșa Mare se ukázalo, že tohle je splněný cestovatelský sen. Po krátkém výstupu rozkvetlou loukou bylo už jen čirým potěšením postavit stan přímo u borovice, užívat si večerního slunce, zlatavé trávy a několika  piv. Nakonec se z tohoto místa vyklubala také možná nejlepší fotografická příležitost v celé Transylvánii a rozhodně bych se nebránil se sem ještě někdy vrátit.

Obvykle zakončuji cesty Transylvánií v Sibiu, odkud jezdí noční vlak do Budapešti. Pokaždé, když jsem zde byl (a to je nyní vlastně už 5x) se zde "něco dělo". Koncert, závod, festival, ... tentokrát dokonce dva koncerty zároveň. Jeden na katedrálním náměstí a druhý na velkém náměstí. Těžko zakončit cestu lépe než s pivem v ruce na jedné z místních zahrádek.