Retezat - na hory solo

Les je černý a nasáklý vodou po nedávných bouřkách. Cesta mě vede přes divoké potoky, přes mechem porostlé kameny, skrz zalesněný kaňon. Na okamžik zahlédnu vysoko nad hlavou kroužit dravce, než mi zmizí za hustými větvemi. Cesta se prudce stáčí okolo skály, jako obvykle procházím takové místo se zvýšenou obezřetností. Mysl si za zákrutem představuje čekajícího medvěda. Je mi vůbec k něčemu rolnička, kterou jsem si připnul na batoh hlavně proto, že ji nosí většina místních? Moc se na to nespoléhám, zastavuji a zaposlouchám se do zvuků lesa. Vítr šumí v korunách stromů, potůčky bublají všude okolo a přísahal bych, že odněkud ze soutěsky dole slyším vodopád. Je tohle ta pravá ryzí esence Karpat, pro kterou jsem přijel, ptám se sám sebe. Odpověď se zdá nasnadě - jak by nemohla? A nezmizel by kompletně celý dojem, kdybych se sem nevydal sám, ale ve skupině? O tom musím přemýšlet o něco déle.

Po všech cestách, které jsem podnikl, mohu prohlásit, že by to bylo jiné. Ne lepší, ne horší, prostě jiné. Kdysi jsem si nedokázal ani představit, že bych se vydal do hor osamotě, dokonce ani doma v Česku ne, natož v Rumunsku. Pak se to rázem zlomilo, když jsem se rozhodl strávit několik dní solo v českých horách. Nejdříve to působilo rozpačité dojmy, kdy jsem sám sobě přišel jako vyvrhel nebo blázen. Nutno podotknout, pocity zcela přirozené pro někoho nenavyklého pouze své vlastní společnosti. Jenže tenhle dojem se rozplynul hned na prvním vrcholu. Celý zážitek se najednou zdál mnohem silnější, opravdovější, snad i bližší. Není třeba mluvit, bavit skupinu vtípky (v mém případě zcela přihlouplými), mysl se soustředí jen na krajinu a přírodu samotnou. 

Rozcestník ukazuje 3 a půl hodiny k jezeru Bucura, největšímu ledovcovému jezeru v Rumunsku a mému prvnímu cíli. Po další hodině svižné chůze ukazuje další rozcestník opět 3 a půl hodiny. Musím se smát, stará dobrá východní Evropa, kde se na pravidla moc nehledí. Nedaleko odsud cesta končí přímo v rozvodněném potoce, vlastně to spíše připomíná řeku. Chvíli hledám cestu, snažím se přejít, jenže po nedávných deštích je vody zkrátka příliš a musím zvolit o něco delší cestu přes chatu Cabana Pietrele. Tady ten stejný potok pro jistotu strhl most a přejí je možné jen po provizorní lávce z čerstvě pokáceného kmene. U chaty Gentiana pak nadobro končí hustý les a začínají skutečné hory. Prozpěvuji nějaké divné písničky - s rolničkou vůbec neladí, ale účel mají stejný. Po chvíli se začínají stahovat temná mračna a hory potemní. Nějakým zvláštním způsobem se mi to líbí, Transylvánii jsem si vždy představoval plnou ponurých temných hor.

Brzy již dohlédnu ke skalnatému sedlu Curmătura Bucurei, které musím přejít. Začíná pršet. Těsně pod sedlem doháním skupinku Rumunů mířících stejným směrem jako já. Ve skutečnosti prakticky každý v Retezatu dříve či později zamíří k jezeru Bucura. Retezat je totiž od dalších výrazných partií Karpat poněkud odlišný v tom, že postrádá hlavní hřebenovku; ve skutečnosti se zdejší nejvyšší partie rozprostírají v obrovském kruhovém amfiteátru. Samozřejmě je zde vyznačeno množství tras, a ty se následně velmi často sbíhají v proláklině uprostřed, kde se nalézá právě jezero Bucura. Jižní břehy jezera navíc slouží jako jedno z mála povolených míst ke stanování v celém národním parku, takže se zde koncentruje logicky nejvíce lidí. V Rumunsku sice hlavní sezóna začíná až v srpnu, ale i tak zde stojí už teď počátkem července dost stanů. Přímo se nabízí nechat zde stan stát a vydat se na okolní vrcholy nalehko. 

Co se mi opakovaně potvrdilo při solo výletech do hor je, že mě oslovuje mnohem více lidí a často se mluví dlouho. To se potvrdilo i tentokrát v Retezatu. Jednoho rána jsem se vracel z ranního foto výstupu na Tăul Porții a rozhodl se vzhledem k dobrým podmínkám vystoupit i na Peleagu, nejvyšší vrchol pohoří. Jelikož bylo stále ještě velmi brzy ráno, jen málokdo byl už na stezce. Kus pod vrcholem jsem narazil na Poláka, který zde byl solo stejně jako já. Dali jsme se do řeči a zdolali vrchol společně. Popsal mi svou cestu, která započala už v Polsku kousek od českých hranic, odkud pěšky pokračoval přes Česko a celé Slovensko do Maďarska a do Rumunska. Momentálně se rozhodl na  několik dní zastavit v Retezatu a v předem neurčené budoucnosti pokračovat do Bulharska a nakonec do Řecka. Doslova si pamatuji jednu jeho větu: "Musel jsem dát výpověď, ale hory za to stojí."

Na vrcholu jsme se potkali se dvěma Maďarkami a dále s otcem se dvěma syny. Bohužel si nepamatuji přesně jeho jméno, říkejme mu T. Ukázalo se, že T se narodil v Nizozemí, žije v Anglii a za ženu si vzal Rumunku. S rodinou obvykle léto tráví na rumunském venkově a na zbytek roku se vrací do ruchu Londýna. Jen velmi vzácně se naskytne příležitost pohovořit s někým, kdo chápe západní i východní mentalitu tak dobře jako T. Večer, už zpět u jezera, jsme mluvili o všem od přírody, přes ekonomiku a politiku našich zemí. Jeho postřehy dozajista ovlivnily můj pohled na Rumunsko minimálně ve stejné míře jako samotná návštěva této země a jsem za toto náhodné setkání vděčný.

Tento večer, když jsme se vrátili z Peleagy, panovaly naprosto úžasné podmínky pro focení, takže jsem požádal T i Poláka (jeho jméno si taky nepamatuju), jestli bychom mohli pokračovat v rozhovoru až najdu zajímavou kompozici a připravím stativ. Nakonec jsem obstojné místo našel hned za tábořištěm, odkud jsme mohli sledovat nejen hory, ale i pastevce se stády ovcí a vyprávěli si cestovní zážitky.

Té noci jsem se dvakrát probudil. Poprvé mě vzbudily kapky deště dopadající na celtu stanu,  podruhé to byl vzdálený, ale naléhavý štěkot. Ráno T nadnesl zajímavou poznámku: ti psi patrně zaháněli medvěda. Byl sice sám poněkud překvapen přítomností medvěda tak vysoko nad hranicí lesa v Retezatu, ale zároveň si byl poměrně jist, což podložil několika dřívějšími setkáními s tímto zvířetem. Polák dodal, že ho psi také vzbudili, a tak se šel podívat ven ze stanu, kde ho překvapilo temné nebe poseté hvězdami. Moc jsme mu to nevěřil, vždyť mě v noci vzbudil déšť.

Další noc proběhal úplně stejně. Déšť někdy po desáté a štěkot okolo půlnoci. Tentokrát jsem se vysoukal ze stanu a zírám - hvězdy zářily jako snad nikdy! Ani mrak v dohledu. Takhle jasně jsem hvězdy snad ještě neviděl, možná to souviselo s náhlým ochlazením, které přišlo večer nebo s tím, že bylo krátce po dešti a vzduch byl neobyčejně čistý. Každopádně ani na moři, ani v dalších odlehlých oblastech Evropy jsem nikdy neviděl tak silné světelné záření atmosféry (zelené, viditelné jen tak, očima). Tohle byl patrně jediný okamžik, kdy jsem zalitoval, že ten zážitek s nikým nesdílím.

Ráno jsem se rozhodl z hor sestoupit do údolí, protože mi začínalo docházet jídlo. Už tehdy se mi Retezat jevil jako nejkrásnější část Karpat a tento dojem přetrvává v mnoha ohledech dodnes. Skalnatý jako Vysoké Tatry, ale zcela nepochybně divočejší a tajemnější. Tajemný jako Făgăraș, ale zajímavější v nejvyšších partiích. Méně odlehlý než ukrajinské Čornohora, ale stále daleko od civilizace. Teď jsem se to zde chystal opustit. K mému překvapení se T se syny rozhodl stejně a připojil se k mé sestupové trase. Pořád jsme měli dost podnětů k diskuzi. Ještě než jsme společně opustili tábořiště, přidalo se k nám 7 Rumunů, což skýtalo další možnosti k zajímavým rozhovorům. Od té doby vím, že když se člověk vydá sám na cesty a do hor, nikdy vlastně sám není.

Sepsáno během Coronakrize 2020, s přáním podobných zážitků. Fotografie dříve neprezentovány.