Rozkvetlá Rodna - nejhezčí kout Karpat?

Mnohokrát jsem obdržel doporučení na přechod hor Rodnei na severu Rumunska. Donesly se ke mně příběhy o prázdných a opuštěných horách, kde stále převažují počty pastevců nad turisty, a které jsou pověstné rozkvetlými pláněmi růžových pěnišníků. Věděl jsem, že sem musím, že bez Rodny nikdy nebudu mít kompletní obrázek o rumunských horách. Zároveň jsem ani na chvíli nezaváhal o správné době, kdy se sem vydat - v době květu pěnišníků. Stráně se obvykle barví do růžova v půlce června a rostliny vydrží v plném květu zhruba dva týdny. Pohledy na aktuální záběry kamer z různých oblastí Rumunska ale letos odhalují neobvyklé množství sněhu, vše se zdá zpožděné. Odkládám tedy cestu na přelom června a července.

Horké slunce pálí, když se vydávám údolím říčky Lala vzhůru. Už tady se musím smát. Hřebeny, dosud vzdálené kdesi přede mnou, jsou pokryté obrovskými fialovými plochami rozkvetlých keřů. Nořím se do stínu temného lesa, naposledy na několik dní. Míjím pastevce se stádem ovcí, vede ho dolů do údolí. Zdravíme se, pískne na psy, vytvoří mi cestu mezi ovcemi. 

Nad lesem začíná rezervace Bila Lala se dvěma plesy - Lala Mare a Lala Mica. Všude okolo už kvetou fialové keře. Stoupám k výše položenému jezeru, kde je možné postavit stan. Přemýšlím, proč se to tu jmenuje Bila Lala. Řeka v bílých peřejích padá do údolí a při tom si zpívá. Tak možná proto, říkám si, možná je to jen primitivní relikt slovanských jazykových vlivů. 

Zkoumám blízký vrchol Ineu, druhý nejvyšší v pohoří, jak se vypíná přímo nad jezerem. Večer by odtamtud mohl být vidět celý hřeben v zajímavém světle, rozhoduji se tam vystoupat nalehko. Nakonec si výstup zopakuji dvakrát, poprvé mě zahání bouře, podruhé už se na pár minut ukáže i zlatavé večerní slunce. Cáry mraků se přelévají přes hřebeny, podmínky se neustále mění. Dokonalá podívaná. Kdybych zůstal u jezera a o tohle přišel (protože už jsem to skoro po prvním výstupu vzdal), tak bych si to pak nejspíše vyčítal. Mám chuť kreslit, ale nevzal jsem si ani papír, ani tužku.

Ráno pokračuji přes hřebeny v doprovodu polodivokých koní a rozsáhlých ovčích stád, jinak nikoho nepotkávám. Opravdu opuštěné hory. S každým dalším vrcholem se odhalují nové pohledy a připadá mi, že přibývá i fialových ostrůvků. Překonávám několik míst v mapě označených vykřičníkem, jak je v Rumunsku zvykem upozornit na potenciálně nebezpečné úseky. Nic dramatického, vše je krátké. Celkově působí Rodna přívětivě, žádné velehory, ale vcelku příjemné kopečky. Názor takřka změním při stoupání na Omului, kam se mi moc nechce zejména díky nesnesitelnému horku. Na Gârgalău už cesta ubíhá rychle a pod vrcholem zalézám do stínu nové útulny.

Do návštěvní knihy kreslím protější výrazný vrchol, zatímco přichází trojice Rumunů. Krátce se bavíme, dlouho se rozhodují, jestli ještě pokračovat dále k Ineu, nakonec věří, že to do tmy stihnou a loučíme se. V podvečer odcházím prozkoumat okolí. Je polojasno, osamocené mraky plují po obloze, očekávám ideální podmínky. Zkoumám západní stranu, odkud by bylo možné fotografovat vrchol Gârgalău, ale pohled se mi moc nezamlouvá, zajímavější je to spíše na druhé straně, v samém středu pohoří. Přijde mi, že tímto směrem by bylo lepší světlo ráno, vracím se a zkouším druhý směr od sedla. Ano, tady to půjde, hluboké temné údolí pode mnou, nízké slunce zprava ozařující vrcholky po levé straně. Zbývá najít místo s nakvětlými pěnišníky, které doplní popředí fotografie, což se ukazuje jako poněkud obtížnější úkol, než se zdálo. Keře rostou spíše na severních svazích, tam kde se dlouho drží sníh. Směrem k jihu je jich méně. Nakonec se spokojím s dvojicí výrazných keřů, chystám kompozici a čekám, zatímco údolí temní.

Když se slunce skloní již takřka k obzoru, přiženou se mraky a uvrhnou hory na moment do stínu. Myslím, že pro dnešek hotovo, už skoro balím stativ, ale mraky se posouvají rychle a za pár chvil jimi opět září oranžové večerní slunce. Měním kompozici (původní je již příliš temná) do protisvětla, přičemž využívám stále ty stejné dva keříky pěnišníků. Vychází to dokonale. Do poslední chvíle se nachází v záři paprsků, zatímco nad vzdáleným výrazným vrcholem Puzdrelor plují dramatické mraky.

V útulně se setkávám s pánem z Bukurešti, který přechází hřeben v opačném směru. Dlouho do noci se bavíme o rumunských horách, o zdejších poměrech i o Česku. Prohlašuje, že bude nejspíše pršet.

Ráno déšť buší do střechy útulny, trochu déle si pospím, nevadí mi to. Dnes nespěchám, do sedla Între Izvoare je to kousek. Jistě bych došel i dál, ale hodně si od tohoto místa ve středu Rodny slibuji a rád bych tam zůstal na noc. V jedenáct ale přecijen vyrážím, i když stále mrholí. Loučíme se s pánem, každý pokračujeme do své horské mlžné samoty. 

V sedle Șaua Laptelui se mrholení mění v plnohodnotný déšť, hory se ale chvílemi vynořují z mlhy. Vrcholy Puzdrelor a Laptelui Mare se tyčí přímo přede mnou jako obří pyramidy, podle mapy vím, že musím projít někudy mezi nimi. Není mi ale jasné, kudy to bude, stezku nevidím, jen temné svahy. Déšť už dávno padá horizontálně. Hřebeny se natahují jako z gumy, co je jindy procházka na pár minut, se nyní zdá jako nekonečná pouť. Hory se zašpičatí, mraky jim přidají na výšce. Svět se zase tak úžasně zjednoduší, nezastavuji, prostě jdu dál.

V sedle Tarnița Bârsanului se prodírám hustou klečí, stezka se chvílemi skoro ztrácí, jen málokdo tudy chodí. Přestává pršet a ukazuje se i nejvyšší vrchol Pietrosul Rodnei. Zase je dobře, jen pravou botu mám plnou vody. Směju se sám sobě, neměl jsem zapomenout na to, že v ní mám díru. 

Za horou Negoiasa Mare už se nachází sedlo Șaua Între Izvoare (název, který mi v rumunštině tak nádherně zní a česky znamená “sedlo mezi prameny”) a na dohled je i útulna La Cărţi. Spatřím postavu jdoucí proti mně, další sólíčkář. Potkáme se až po pár stech metrech:

“Salut!”

“Salut!”

… cosi rumunsky … 

“Hele, nebudeš ty taky Čech?”

“Jasně! Jaks to poznal? Podle oblečení?”

“To taky, ale hlavně máš takový český přízvuk…”

Sedíme na svahu, slunce dávno zase pálí, požíráme olivy a pijeme místní pálenku. Dlouho, dlouho rozebíráme karpatské zážitky, tradiční medvědí téma a předáváme si místní tipy. 

Docházím na útulnu, která je v celých horách nejnovější a jmenuje se La Cărţi (“V knihách / Na knihách”) podle toho, že se zde nachází sbírka rumunské četby k ukrácení dlouhých večerů. Knihy mě ale zatím nezajímají, rychle vařím večeři a už vyhlížím blízký vrchol Repede jako ideální místo pro večerní fotografování. Už odsud zespoda věřím, že to bude dobré, svahy Repede pokrývají nejhustější porosty pěnišníků a přímo naproti se vypíná Puzdrelor - večer se budou přímo do něj opírat sluneční paprsky. Líbí se mi ten vrchol, připomíná svým tvarem Moldoveannu, nejvyšší rumunskou horu.

Prohlížím ještě blízké okolí, cvakám pár obrázků přímo v sedle, ale není to ono. Stoupám tedy na Repede, už kolem šesté, do západu slunce několik hodin. Nahoře pohádka. Rozhled na všechny strany, celé pohoří roztažené od obzoru k obzoru. Na jedné straně Pietrosul Rodnei, na straně druhé kdesi v dálce Ineu a mezi tím hluboká údolí, která se již plní stínem. Pozoruji, jak se stíny natahují a vymýšlím rumunskou hru “spočítej, kolik vidíš salaší”. 

Je teplo, jen vítr fouká studený. Čekám v závětří pod vrcholem, než světlo zezlátne. Podmínky dokonalé, Puzdrelor do poslední chvíle odráží sluneční paprsky, jak jsem předpokládal. Slunce dosáhne i na pěnišníky na vrcholu, na kterém se nacházím. Lépe to vyjít nemohlo. Nakonec se opakuje včerejší situace, když se slunce skloní hodně nízko, měním kompozici do protisvětla směrem k Pietrosulu. V popředí klesá pěšinka z Repede fialovými stráněmi směrem na Cormaiu, v pozadí nejvyšší vrchol pohoří. 

Zůstávám i po západu slunce, zrůžoví i obzor a ostré stíny kompletně mizí. Když scházím zpět k útulně, je už jistě dávno po desáté, světla je ale pořád dostatek. V útulně prohlížím knihy o rumunských Karpatech, ale nejvíce mě zaujme sbírka rumunských balad. Mají zajímavé názvy, jako například “Balada o smrti”, “Epilog” nebo “Balada horská”, ve které se dle mých základních znalostí rumunštiny umírá úplně nejvíc a na konci si nad tím vším jen povzdechne jakýsi bača a odchází znovu pást své stádo kamsi do kopců…

Před půlnocí se pokouším fotit hvězdy, ale nejde to, je pořád moc světla. Kdo by to byl řekl. Západní obzor je i okem stále zřetelně světlý. Pro změnu tedy pátrám po původci šramotu v útulně. Když zjistím, že nejde o myši, ale o ptáky, kteří zalétávají pod střechu, odcházím spát.

Opouštím sedlo Între Izvoare vstříc nejvyššímu vrcholu pohoří, Pietrosulu. Přemýšlím, že bych zůstal někde v okolí vrcholu, případně u jezera pod vrcholem, pokud budou dobré podmínky. U jezera se nachází i oficiální místo ke stanování. Nejprve ale musím přejít vrcholy Rebra a Buhăescu, někde mezi nimi mi cestu kříží sněhové pole. Kolmá sněhová stěna, bez maček bez šance. Neměl jsem být líný a traverzovat vrchol vyšlapanou stezkou, ale jít raději přímo přes něj. Vracet se mi ale nechce, obcházím sněhové pole zleva. Svah je prudší, než se zdálo, tráva nepříjemně klouže. Nahoře dlouho vydýchávám, bylo to trochu náročnější, než jsem čekal. Z údolí to navíc povědomě duní. Hodně zdálky, chvíli přesvědčuji sám sebe, že to je něco jiného, než zvuk hromu odrážející se od svahů hor. 

Ale nelíbí se mi ani mraky, od severozápadu se blíží fronta, není pochyb, že dříve nebo později dorazí. Přemýšlím, jestli zůstat tady v sedle v relativním bezpečí, dalo by se i sejít o kus níže, pohodlně zabivakovat a bouřku přečkat. Jenže bych tu taky mohl sedět hodiny a bouřka by se Rodně vyhnula. Představa, že se nacházím za bouřky na nejvyšším vrcholu široko daleko se mi také nezamlouvá. Nakonec ale spěchám jeho směrem, věřím, že to stihnu. Hromy duní čím dál častěji. V sedle pod Pietrosulem odhazuji batoh a nalehko vybíhám na vrchol. Nelíbí se mi tu. Pobořená kamenná stavba, která snad bývala meteostanicí a zrezivělé pokroucené zábradlí všude okolo. Dochází mi, že hezká Rodna skončila v sedle pod vrcholem. 

Koukám na na město Borșa nějakých 1700 výškových metrů pode mnou, tam končím trek. A také koukám na olověné mraky výhružně se posouvající mým směrem. Vracím se do sedla, potkávám skupinku Rumunů stoupající vzhůru. Vypadají, že je bouřka moc nezneklidňuje, prý se budou modlit. Během chvíle prší, vidím stoupající hloučky lidí zastavovat a oblékat bundy. Najednou jsou jich všude spousty. Vystoupají na Pietrosul a jdou zase zpátky. Nerozumím tomu, hezké hory jsou jinde. I když je to takhle vlastně možná lepší.

Scházím k jezeru Lacul Iezerul (jak mi konečně potvrdil onen rumunský pán na Gârgalău, Lacul = jezero, Iezer = horské pleso; jedná se opravdu o slovanský pozůstatek v rumunském jazyce). Ani u jezera se mi ale nelíbí. Plácek pro stany zarostlý a otřesný, o kus dál rozpadající se žlutá útulna a ostnatým drátem obehnaná meteostanice. Ne, rychle pryč odsud, počasí stejně všechno řeší za mě. Scházím prudce dolů po široké kamenité cestě, hned pod jezerem začíná nesnesitelné horko. Bouřka přechází, i slunce opět svítí a činí horko ještě větším. Cesta je až dolů do Borși nezajímavá, jsem rád, že to zvládám dnes. 

Mezi dřevěnými seníky mizí značka, ptám se na cestu. V jednom z prvních domů na mě mávají 3 postavičky, když přijdu blíž, zjišťuji, že jde o ty 3 Rumuny, které jsem potkal na Gârgalău a rozhodovali se jít dál k Ineu. Nechápu, kde se tu vzali, bavíme se. Prý to stihli přejít, pak přejeli autem sem do Borși. 

Pokračuji dolů a hodnotím Rodnu. Nebýt onoho úseku okolo nejvyššího vrcholu, bez váhání bych to zde prohlásil za nejkrásnější rumunské hory, které jsem přešel. Ale ta opuštěná část, ta je dokonalá! Nevysoká, přívětivá, ale ne nudná. Stále je domovem pastevců a nikoliv turistů, je autentická. S moři fialových pěnišníků a svěží trávy, kde si lze lehnout a hodiny odpočívat na slunci. Všichni, kdo jste mi radili, ať jedu na Rodnu, měli jste pravdu! Díky vám.