V pohádkovém lese

Není na podzim nikde krásněji než v horském lese. Když je to navíc les něčím výjimečný, ještě lépe. Znám jeden takový, na samém okraji Krkonoš, v okolí vrcholu Dvorský les. Staré buky zde rostou pokrouceně, krčí se při zemi, obrůstají mechem a houbami. Vlastně se sem vracím pravidelně a vždy doufám, že bude sychravo a mlha. Nevlídné podzimní počasí dokáže ještě umocnit a podtrhnout zdejší zvláštní atmosféru.

Když vycházím, je ještě tma. Mlha se dnes nekoná, skrz mraky občas probleskne jasná hvězda. Když budu nahoře za rozbřesku, ničemu to nevadí, hlavně ne žádné ostré světlo. Oblaka rozhání ostrý vítr, cítím ho i tady dole. Teplota musí být sotva nad nulou, ale to nevadí, zahřeju se stoupáním do kopce.

Za rozcestím končí široká cesta a začíná pěšina. Krajina se budí do nového dne, světlo pomalu vyhání tmu. Všude okolo se už zlatí koruny starých buků a les podivně řídne. Mlha sice není, ale čeká zde jiné překvapení: jemný poprašek čerstvého sněhu, který se zde udržel od předešlého večera. Lepší to snad být ani nemůže! Perfektní hranice mezi podzimem a zimou, zem je pokrytá sněhem, ale koruny si drží své barevné listí.

Začíná boj s kompozicí. Spousta míst funguje s širokoúhlým objektivem, ale pak se nedá vyhnout bílému nebi v záběru. Z mého pohledu světlé nebe poněkud ubírá z tíživé a temné atmosféry lesa tvořeného pokroucenými stromy, takže se snažím spíše o záběry z větší dálky tak, aby nebe pokud možno v záběru nebylo vůbec. Kdyby byl les jen o trochu hustší, nebylo by možné takové záběry vůbec pořídit. Větrem ošlehané horské buky jsou ale naštěstí dostatečně daleko od sebe. Nejvíce se mi zamlouvají skupiny stromů až v místech, kde buky přechází do černé smrčiny, kontrast je zde největší. 

Zvláště skupinka dvou mechem takřka kompletně obrostlých stromů je perfektní. Naširoko kompozice nefunguje vůbec, z dálky už ano. Zastavuji se i u rozeklaného stromu se čtyřmi kmeny, které se prakticky plazí po zemi. Tady jsem spokojen s kompozicí z dálky i z blízka. Dokonce se objeví i trocha mlhy umocňující kontrast. Pokroucené stromy vyvolávají zvláštní dojem. Snad mi i přijde, že mne někdo sleduje, párkrát se neubráním nutkání ohlédnout se.

Vůbec nejdéle se nakonec zdržím v místech, kam jsem původně ani nechtěl jít. Trochu níže po svahu, takže stromy zde už nejsou vystaveny tak extrémním podmínkám a napřimují se. I tak ale nejde o obyčejný les. Starý vyvrácený strom vytvořil prostor v korunách, kterým mohlo proniknout více sněhových vloček až k zemi. Povalený kmen je tak celý obalený bělostnou pokrývkou, je jí tak akorát. Je posetý houbami, kompozičně dokonalé. 

Za hlavním vrcholem Dvorského lesa pak přibývá smrků a ubývá listnáčů. Snad právě díky hradbě smrků si buky rostoucí zde drží více listí. Vše je nádherně žluté. Začíná sněžit a i smrky pomalu šednou. Když scházím do údolí, sníh se mění na déšť.