Zakarpatí - Hoverla na sklonku zimy

Jako všechny správné plány začíná i tento nad sklenicí piva. Kamarád Martin zmiňuje, že má v květnu volný týden, a že by vyrazil někam do hor. Navrhuje (opět) rumunský Făgăraș. Namítám, že ten bude kvůli sněhu ještě zcela jistě těžko průchozí a vytahuji jednoduchou otázku: "Co Ukrajina?" Brzy souhlasíme s přechodem Čornohory a přidává se náš společný přítel Marek, čímž ustanovujeme finální složení. Kdo mohl tehdy tušit, že ještě pár dní před odjezdem na Ukrajinu budeme nervózně sledovat webkamery ukazující 30cm čerstvého sněhu i v poměrně nízkých oblastech Karpat?

Maršrutka nás dováží do Luhů, malé vísky na konci dlouhého bočního údolí přímo pod Čornohorským hřebenem. Čerstvý sníh je naštěstí pryč, ale blíží se noc, takže na noc zastavujeme hned za vesnicí. Už od křižovatky nás sleduje (pravděpodobně) toulavý pes. Když přicházíme k prázdnému srubu, kde chceme přenocovat, snažíme se psa odehnat. Vzteklina je na Ukrajině stále poměrně běžná záležitost. Jenže fenka se odehnat nenechá a zároveň nevykazuje nějaké podezřelé chování, tak ji necháváme přespat uvnitř a začínáme jí říkat Rita.

Ráno panuje překvapivě přívětivé počasí, celkem rychle proto dorážíme na opuštěnou usedlost Komen, odkud poprvé vidíme zasněžený hřeben v plné parádě. Marek to komentuje: "Sakra, to je ale sněhu!" Jen o několik kilometrů dále opouští značená trasa širokou cestu a zatáčí prudce doprava. Právě tady začíná nejprudší pasáž výstupu. Marek si dole nechává sluneční brýle a dává si celou tuhle část ještě jednou dolů a nahoru.

Cesta překračuje první poloniny (ukrajinský název pro horské pastviny) a zahlédneme i hory na hranici s Rumunskem. Sníh je dokonce i tam. Uprostřed poloniny Wertopy pak stojí trosky pastýřské salaše. Kolem se válí ohromné množství nepořádku - to je temná strana ukrajinských hor - a poněkud váháme s doplněním vody z místního pramene. Rita nás stále následuje do hor. Pobíhá kolem, plná energie, ale najednou se zarazí na místě, kde cesta opouští louku a znovu vstupuje do lesa. Spustí nervózní štěkot směrem k lesu a my zastavujeme také. Možná, že je tam medvěd? Trvá několik minut, než se Rita uklidní a pokračujeme dál. V lese už leží hodně sněhu a kroky jsou stále namáhavější. Stopy medvěda nenacházíme nebo raději nechceme.

Po několika hodinách konečně dosahujeme začátku hřebene, stojíme na Pop Ivanu. Tady kdysi končilo Československo. Stojí tu ruiny observatoře, kterou později zbudovali Poláci, a dnes slouží jako zázemí pro horské záchranáře (mimochodem podporované Visegrádským fondem a Horskou službou Krkonoše). Místní chlapíci jsou ale poněkud nabroušení a striktně odmítají jakoukoliv možnost noclehu uvnitř a zároveň nám doporučují obcházet všechna sněhová pole na svazích prudších než 30° (pochopitelně kvůli lavinám). Rozhodujeme se sejít kus pod vrchol do sedla a najít závětří pro stan. Přichází těžké mraky a na několik příštích dní zakrývají slunce. S Markem zůstáváme ve stanu, Martin testuje žďárák venku.

Další den pokračujeme po hlavním hřebeni, což se zdá jako jednoduchá cesta bez výrazných výškových zlomů. Nejvyšší bod dosahuje sotva něco málo přes 2000 výškových metrů. Jenže skoro všude leží těžký sníh, často kompletně ztrácíme cestu. Nikoho nepotkáme až do samotného večera kdesi pod Brebeneskulem, druhým nejvyšším vrcholem Čornohory i celé Ukrajiny. Tou dobou už také vládne poněkud nevlídné počasí. Vítr, déšť, mlha a teplota jen pár stupňů nad nulou. Měníme původní plán bivakovat u Nesamovitého jezera a zůstáváme na hřebeni, někde pod vrcholem Rebra (Žebra). Stan jsme nuceni postavit ve svahu, jelikož v mlze nenacházíme žádné zcela rovné místo. Roztápíme sníh na vodu. Rita je stále s námi, spí v předsíňce stanu. Martin dlouho rozmýšlí nad přesunem ven do žďáráku, ale venku je tak odporně, že nakonec zůstává také ve stanu. Tísníme se tedy ve třech + pes ve stanu pro dva...

Když ráno rozepneme stan, koukáme do neproniknutelné bílé zdi mlhy. Pršelo celou noc a prší i teď. To nejsou příliš slibné vyhlídky pro den, kdy máme přejít Hoverlu, nejvyšší vrchol Ukrajiny. V krátkém úseku, kdy takřka přestane pršet, rychle balíme stan a vyrážíme. Zhruba na hodinu se dokonce zvedá mlha, takže vidíme alespoň blízké vrcholy a nakonec i samotnou Hoverlu. Pyšně se vypíná nad hřebenem jako pyramida a my zdálky prohlížíme výstupovou trasu přetínající prudké sněhové pole.

V sedle pod Hoverlou se Rita velmi moudře rozhoduje nás opustit a odbíhá do údolí. Počasí se totiž opět mění v běsnění větru a deště a mlha během chvíle opět zakrývá celou krajinu. Chvíli dokonce padají zpropadené kroupy! Sice jsem dobře vybavení, ale trochu zkouška to je. Vítr zesiluje natolik, že když se opře o batoh, je schopen nás odsunout stranou, což Martin ironicky komentuje: "je to lehce nepříjemné." Sněhové pole se mění ve svah ledu a nezdá se, že by bylo možné ho obejít. Z nebe se stále řítí ohromné množství vody. Dosahujeme vrcholu, ale zůstáváme jen pár minut. Dokonce i Martin přiznává, že to byla patrně nejtěžší věc, jakou kdy podnikl co do podmínek. Fotoaparát mám zabalený někde uvnitř batohu, ale na vrcholu stejně není nic k focení. Nachází se tu jen sloup v ukrajinských barvách a díla na odpadky.

Rozhodujeme se dosáhnout sedla Peremyčka jak nejrychleji to půjde, jelikož by se tam měly nacházet sruby. Vlastně je to jen pár kilometrů daleko. K našemu překvapení jsou sruby naprosto opuštěné. V jednom Marek nachází stará kamna a pokouší se je několik hodin roztopit mokrým dřevem. Nakonec se mu to daří a můžeme vysušit promočené věci. S ohněm a jídlem se zvedá nálada, zůstáváme vzhůru dlouho do noci, udržujeme oheň, až kouř naplní celý srub a musíme větrat.

Ráno svítí slunce a rozpouští poslední zbytky včerejší mlhy. Jaká nádherná změna! Čeká nás nejdelší úsek trasy do vesnice Kvasy. Traverzujeme výrazný vrchol Petros a brzy se opět zatahuje. Ozývá se hrom a spouští se liják, sotva stačíme obléct bundy. Z nebe se valí litry vody, ale trvá to zhruba jen deset minut, než opět září slunce. Přicházíme k pasteveckým salaším na zelených pastvinách, což po předchozích dnech také představuje nádhernou změnu. Cesta prudce klesá a zastihuje nás další přeháňka, tentokrát naštěstí v blízkosti malého otevřeného srubu. Jedinou vadou na kráse srubu je to, že má děravou střechu a dovnitř teče. Když se snažím přesednout si, praštím se do hlavy o trám, což Marek se smíchem komentuje: "Tak to už nevím, co by se muselo stát horšího!"

Když přestává pršet, zvedáme se a pokračujeme svěžím jarním lesem plným kvetoucích bylin. Dávno pryč je země skal a sněhu! Tady se všechno tváří čerstvě a přívětivě. Když poprvé spatřujeme Kvasy v údolí pod námi, tvoří se nad vzdálenými horami další bouře. Se šesti kilometry před námi je nám zcela jasné, že se nevyhneme ani této třetí bouři.

Do Kvasů skutečně přicházíme za deště, ale už se usmíváme. Přešli jsme jarní Čornohoru. Místní babka nevěřícně kroutí hlavou a říká, že jsme měli přijet až za měsíc. Chvíli se bavíme a děkujeme, ale takhle to ve skutečnosti bylo lepší, ryzí horský zážitek. Nyní nás čeká už jen přejezd do Koločavy a neodmyslitelná koštovačka místních pálenek...