Prokletije - border between Montenegro and Albania

Translation in progress.

Pohoří Prokletije, rozkládající se na hranicích Albánie, Černé Hory a Kosova slibuje rozeklané vápencové vrcholy i rozkvetlé louky, mnoho potu a nedostatek vody. Původní plán vyrazit z Albánie měníme na Černou Horu, zejména kvůli západnímu masivu Karanfili, který slibuje nejkrásnější pohledy v celém pohoří.

Míříme z Gusinje do osady Dolja, cílem je dosáhnout trojice vrcholů Popadija, Talijanka a Valušnica - všechny tři by měly nabízet dokonalý výhled na protější skalnaté Karanfili. Volíme neznačenou stezku stoupající k salaším Katun Popadija. Zpočátku to jde dobře, ale brzy se cesta ztrácí v hustém porostu kapradí a pichlavých růží. Rozhodujeme se napojit na hřebenovou trasu vedoucí až na Veliki Trojan, první výrazný vrchol pohoří. Přecházíme mýtinu vytvořenou lesním požárem a pod salaší Bajroviće se štěstím nabíráme vodu z pramene, posledního na dlouhou dobu.


Napojujeme se na hřebenovou trasu, zjišťujeme, že je zde neznačená. Možná dávno zrušená. Navigace terénem ale není obtížná, borovým lesem stoupáme až pod Veliki Trojan. Vrchol máme na dohled, když začíná pršet. Rozhodujeme dočasně zabivakovat pod stanovou celtou, situace se ale nelepší, takže stavíme celý stan. Od údolí směrem k nám přechází bouře a mlha, hledat v tomto počasí stezku by bylo přinejmenším obtížné. Hromů neslyšíme mnoho, ale všechny stojí zato. Nakonec i “dokonalý hrom”, který se od okolních štítů rozléhá snad několik desítek vteřin.

Bouře a mlha nás drží ve stanu do večera, až tehdy bubnování na stanové celtě postupně ustává. Vyhlédnu ven a žasnu. Vše se trhá, přímo naproti přes údolí vystupují z mraků ohromné skály - Karanfili! Na pravé straně pak mraky obestupují Veliki Trojan a mohutné skalní okno Šuplja vrata. Když během chvíle skrz cáry mraků prosvítí i zlaté večerní slunce, nemůže to být lepší. Vše vychází naprosto dokonale, přitom jsme na tomto místě vůbec nikdy bivakovat neměli.


Na další den předpověď počasí slibuje ještě větší bouřky. Domlouváme se, že se posuneme jen na už nedalekou Popadiju nebo lépe na Talijanku a vyhodnotíme situaci. Mělo by to být něco málo přes tři hodiny cesty přes Veliki Trojan a dále po hřebeni. Není. Zdržíme se už v prvním lese. Stezka zde kompletně mizí, pohyb po svahu je nesnadný a musíme obcházet několik bílých skalisek.

Za lesem začíná suťové pole, zde se stezka opět objevuje a míří až ke skalnímu oknu Šuplja vrata. Výstupová trasa na Veliki Trojan by ale podle map měla odbočit ještě dlouho před ním. Hledáme ji a nic nevidíme. Pokoušíme se vylézt přes šikmé suťové pole výše požadovaným směrem, vlevo od nás jen marnost v podobě takřka kolmých skal. V jednom místě by to snad vylézt šlo, ale nevidíme, jak to vypadá dále. Slézat tytéž skály dolů s krosnou na zádech v případě, že by se dále nedalo nikam dostat, by mohlo být nebezpečné. Problém nám činí i slézt zpět malý kousek, ostatně i suťové pole je směrem dolů problematické. Kameny pod nohama ujíždí nebo se rovnou odlamují, zpět na stezku se dostáváme po nepříjemně dlouhé době.

Rozhodujeme dojít ke skalnímu oknu, procházíme jím na druhou stranu. Tudy by to  možná na vrchol Trojanu šlo, ale hřebenovku vedoucí dále nevidíme Mapy se v tomto úseku jako spolehlivé neukázaly a příliš nevěříme ani ve schůdnost dalšího úseku. Navíc nám dochází voda a slyšíme první hromy. Pokoušíme se sejít k salaším pod Popadijou, cosi jako stezku nalézáme. Po chvíli nás překvapí značky, které jsme v tomto úseku nečekali, vypadají ale poměrně staře a objevují se jen sporadicky.


Před salašemi začíná pršet, rutinně stavíme rovnou stan a hodinu a půl trvající déšť trávíme uvnitř. Do ešusů jímáme vodu stékající z celty a plánujeme další postup. Nikomu se nám nechce zůstat na noc tady, vrchol Popadija už není daleko. Plánujeme ještě odbočku k prameni a během chvíle již stoupáme nad hranici lesa po rozlehlých loukách. U pramene nás opět dohání bouře. Nechce se nám, ale znovu stavíme stan. Posléze si za toto rozhodnutí děkujeme, přichází zatím nejhustší déšť, trochu protéká i dříve nevysušenou celtou dovnitř stanu. Ztrácíme další dvě hodiny, usínám. Budí mě až kamarád: “Nad Karanfilama je duha, myslel jsem, že bys to chtěl vidět.” Ano! Nazouvám boty, vybíhám ven, zase se to krásně trhlo. Záhy se vracíme do sedla a zdoláváme Popadiju. Na vrcholu jsme opět v mlze, ale nepochybuji, že to bude opět dobré. Mlha je řídká, slunce ji rozpouští, a když vystoupáme na sousední Talijanku, je už dávno pryč. 


První krok, kdy se přehoupneme přes horizont, je nezapomenutelný. Nekonečná prázdnota pod námi, cáry mraků a nad tím vším se pnou šedé, takřka kolmé Karanfili. Přecházíme po úzkém travnatém hřebeni, je tu i jedno místo, kde by šel postavit stan. Neváháme, bouře jsou dávno pryč, a stanování na vrcholu hory si nechceme nechat ujít.


Zjišťujeme, že jsme už za hranicí v Albánii. Jdu se podívat dále po hřebínku, hledám lepší kompozici. Zdravíme se s albánským bačou, který převádí stádo ovcí po svazích pár desítek metrů pode mnou. Když slunce zlátne, vracím se na hlavní vrchol Talijanky. Odsud je vidět stezka pokračující k Valušnici, klikatící se přímo pod Velikim Vrhem, nejvýraznějším vrcholem Karanfilů. 


Slunce zapadá nad vzdáleným vrcholem Surdup, skály zezlátnou, zoranžoví a nakonec postupně blednou v růžových tónech. Zůstal bych déle, podmínky jsou dokonalé, ale vracím se ke stanu a hltám večeři.

Ráno? Ráno ještě lepší! Stačí pootevřít stan, abych se okamžitě probudil. Chladný vzduch mě štípne do tváře, ale co je hlavní, celé hory ovládla inverze. Jsme na dokonalém místě, možná sto výškových metrů nad vrstvou oblačnosti, která se drží všude okolo a odděluje hřeben Talijanky od Karanfilů i od ostatních hor. Kde večer bylo hluboké údolí, převalují se bílé vlny mraků a všechny hory se zdají ještě strmější, ještě mohutnější. 


Slzím, je chladno, ale je to tak dokonalé! Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybychom sem dorazili už včera a dnes byli jinde. Myslím, že současné podmínky jsou nepřekonatelné. Zvláště když netrvají dlouho. Stačí pár prvních slunečních paprsků a oblaka dosud utopená v údolích se začínají zvedat. Když scházíme na Valušnicu, tvoří pokličku nad námi a pro změnu ukrývají nejvyšší vrcholy.


Sestupujeme prudce do údolí Grebaje, mraky se rozpouští. Potřebujeme se dostat do Vusanje, malé osady na východ od nás. Můžeme buď překročit hřeben Karanfilů nebo se údolím vrátit do Gusinje a pokračovat odsud. Při pohledu na kolmé stěny nad námi a vyhodnocení předcházejícího sestupu se shodujeme, že přechod hřebene by nám přinesl pouze kilometr stoupání a klesání navíc a obcházíme ho.

Za městem odpočíváme u pramenů Alipašini Izvori, vývěrů ledově studené vody,  která má díky své čistotě a krasovému původu namodralou barvu. Do Vusanje vede cesta nepříliš pěkným lesem a houštím, doprovází nás také dusno. Až před osadou se údolí opět trochu otevře, vede kolem prvních stavení a bohužel i přes všudypřítomné odpadky.


Rozhodujeme se prozkoumat i údolí Ropojana vedoucí dále do Albánie, nejprve k vodopádu Grlja a následně k Oku Skakavice, největšímu vývěru v oblasti. Tyrkysová barva zdejší vody se zdá neskutečná a vynikne v kontrastu s okolním svěžím divokým lesem. 

Vracíme se do Vusanje a stanujeme kousek od vodopádu. Ráno vyrážíme brzy, čeká nás výstup na nejvyšší vrchol Černé Hory, Zlou Kolatu, a chceme se vyhnout největšímu horku alespoň pro první fázi výstupu. V sedle, kde se odpojuje cesta na vrchol, kontrolujeme pramen vody. Je vydatný a příjemně studený. Bez něj by byla tato část hor mnohem obtížnější, s vodou je potřeba šetřit.

Stoupáme až k jeskyni Ledena pećina, odkud už je vidět skalnatý vrchol Zlé Kolaty. Pne se nad námi ještě přes půl výškového kilometru, vypadá nepřístupně. Cesta k vrcholu křižuje několik sněhových polí a vzdušnějších skalnatých pasáží. Pozorujeme několik sestupujících lidí. Rozhodujeme se postavit zde stan a k vrcholu se vydat bez batohů, navíc se rozdělujeme - chci jít až po večeři, k večeru, když bude fotogeničtější světlo.



Sleduji, kudy přesně vede výstupová trasa. Vypadá to, že dvě sněhová pole nepůjde obejít. Když vidím vzdálené postavy několikrát uklouznout, vůbec se mi to nelíbí. Čekám, odpočívám, spím. Po třech hodinách dostávám přesnější info o trase a hec stihnout výstup za hodinu a čtvrt. Beru fotoaparát, stativ, pití a čelovku a vydávám se k vrcholu. 

Nahoru to jde dobře, přejít první sněhové pole, druhé obejít vrchem, třetí spodem. Vylézt kousek po skále, přejít suťové pole a pak vzdušnější pasáže přes skály až do sedla. Zde je ale cesta dobře značená a široká. Ze sedla už je to jen pár desítek metrů po travnaté pláni k vrcholu. Jsem tam také za hodinu a čtvrt.


Otevře se výhled na všechny strany, zejména ale do Albánie. Na jedná straně se pne sousední hraniční Dobra Kolata, za ní v dálce je možné tušit kosovskou Djeravicu, pak albánskou Maja e Kollatës. Výrazné je hluboké údolí Valbonë, vyplněné kamennou řekou a sporadickým osídlením. Hodně sněhu se stále drží na nejvyšší albánské hoře Maja e Jezercës. Pohled tímto směrem, až po další výrazný vrchol Maja e Roshit, se mi líbí asi nejvíce. Rozeklané ostré hory jsou zde poskládané jedna za druhou ve vrstvách, se vzdáleností postupně mizející v oparu.


Vydržím na Zle Kolatě do západu slunce, déle ne. Alespoň horní vzdušné pasáže sestupu bych rád zvládl za zbytkového světla. To se podaří, ale u suťového pole už musím zapnout čelovku a hledat cestu. Nejhorší je pořád přede mnou - obejít sněhová pole mimo stezku a slézt skalnatou pasáž u toho horního. Nebo respektive najít místo, kudy slézt. Pamatuji si to zhruba dobře, ale odbočím pozdě, nalezu do míst, kde se držím skály, několik metrů pode mnou kolmý sráz. Tudy to nepůjde, jde to těžko i zpátky nahoru. Rozseknu si prsty, zapínám čelovku na maximální výkon, zkoumám okolí. Kudy to jen vedlo? Zvrchu to vypadá všude až moc vzdušně, úsek trávy a kolmá skála dolů. Vracím se, zkusím to ještě výše. Tudy to půjde, musí. Držím se skály, nevidím pod nohy, sám si stíním světlo. Ale slézám až k sněhovému poli. Odsud už to je ke stanu jen kousek.

Od stanu prohlížím zlověstnou temnou siluetu Zle Kolaty proti nočnímu nebi. Vrchol se halí v oblaku. Výjimečně jsem rád zpátky dole, jít dolů potmě bylo lehce riskantní, ale za večer na vrcholu to stálo.

Ráno se vracíme k prameni, kde doplňujeme prázdné lahve a zdoláváme poslední výraznější vrchol Bora. Když se řídíme podle gps a mapy, nejhorší část výstupu absolvujeme korytem potoka a přímo lesem. Chvíli už to opět vypadá zoufale, ale napojujeme se zpět na cestu. Mapy je zde potřeba brát s rezervou.


Až pod Boru procházíme územím komárů, štípance jsou nevyhnutelné. Z vrcholu naposledy prohlížíme panorama Prokletých hor. Dlouhý sestup do Plavu vede nejprve přes lesní spáleniště a louky plné lopuchů. Klesá se borovými, bukovými i smrkovými lesy, sestup je táhlý a nezáživný. Až v samotném závěru se ještě naskytne výhled na modré vody Plavského jezera.

Prokletije jsou jedinečné a možná snad až nečekaně rozeklané a vysoké hory. Spodní lesnaté pasáže jsou sice méně atraktivní a sídla hyzdí množství odpadu, ale nahoře nad lesem začíná jiný svět. Svět šedých a bílých skal, které se vypínají takřka kolmo ze zelených plání, dramatický a zdánlivě nedostupný. 


Back to articles 25.07.2021

This website uses cookies to analyze visitor traffic. By using this site you agree.