Făgăraș - na střeše Rumunska

Název Făgăraș, nebo nezkráceně Munții Făgărașului, lze přeložit jako "větrné hory" a takový název si pohoří nezasloužilo náhodou. Silný vítr je na hřebeni častým společníkem, a ani boční údolí před ním nikdy dokonale neochrání. Navíc, Făgăraș proslul jako místo častých a velmi silných bouří, které už o život připravily několik lidí (jak dokládá množství křížů rozesetých podél hřebenové trasy). Důvodem pak nemusí být jen náhlost, se kterou se bouře objeví, ale prostá nemožnost sestoupit z hřebene v dlouhých exponovaných pasážích. Snad všechny kovové tyče vyznačující trasu na vyvýšených bodech jsou zčernalé po úderu blesku.

Divocí medvědi se stále toulají nižšími zalesněnými oblastmi, zejména v dlouhých a těžko přístupných údolích na jižní straně hor. Louky těsně nad hranicí lesa často využívají pastevci s rozsáhlými stády ovcí, polodivokých koní a ostražitými psy.

Na rozdíl od dalších pohoří v Rumunsku jako Retezat nebo Rodna, není Făgăraș chráněn formou národního parku nebo rezervace (alespoň dosud ne, protože plány na zařazení jsou patrně již nyní v roce 2019 připravovány). To by mohlo evokovat představu, že pohoří je méně zajímavé, pravda bude ovšem mnohem prostší: Făgăraș je tak rozsáhlý a tak těžko přístupný, že neexistoval okamžitý důvod pro oficiální ochranu území. Také to znamená, že turista zde není nijak limitován, stanování je možné kdekoliv a je omezeno maximálně terénem. Což popravdě znamená, že je prakticky omezeno na menší rovné plochy okolo jezer a okolo refugií. Těžko hledat jinde v okolí hřebenovky místa vhodná pro stan.

Samotná hřebenová trasa je poměrně zajímavá. S prstem na mapě se tváří jako lehká procházka, realita je ovšem taková, že cesta neustále klesá a stoupá, klesá a stoupá, aby mohla následně znovu klesat a stoupat. Mnoho úseků (v mapě označených vykřičníkem) je zajištěno řetězy a ocelovými lany vedoucími cestu přes skaliska, přičemž vlevo i vpravo se terén propadá o stovky metrů do údolí. Někdy je technický stav kovového zajištění naprosto tristní (byl jsem svědkem situace, kdy se jeden Rumun pořezal na ruce o roztřepené ocelové lano tak silně, že ještě několik set metrů od místa po něm zůstávaly na cestě krvavé stopy), jindy je pro nebezpečí uzavřen celý úsek cesty, který je tak nutno obcházet (pověstná Strunga Dracului).

Nejvyšší vrchol Moldoveanu je také dostupný pouze po překonání krátkého (a lehkého) zajištěného úseku v sedle od vrcholu Viștea Mare. Obvykle je za nejnáročnější pasáž celé hřebenovky považováno překonání druhého nejvyššího vrcholu Negoiu a výstup přes vrchol Șerbota. Zhruba uprostřed hřebenové trasy, mezi Moldoveanu a jezerem Bâlea Lac se nachází místo s poetickým názvem La trei pași de moarte (Tři kroky od smrti).

"Normální" nezajištěné úseky cesty ale nejsou o nic méně zajímavé. Zdálky se často zdá, že cesta vede naprosto nemožně příkrými úbočími a po ostrých hranách. Zblízka je však dojem o poznání méně dramatický. Přesto, s těžkým batohem na zádech, mnoho míst vyžaduje i tak pozornost. Dva místní, které jsme potkali cestou, potvrdili, že za nejnebezpečnější považují právě taková místa ("Kde jsou řetězy, je to ok. Nemám strach z výšek, ale sestup z Mircii je asi jediné místo na Făgărași, kde se necítím úplně bezpečně. Všechen ten otevřený prostor před sebou a kluzké skály... vždy jsem rád, když to mám za sebou.")

Samostatnou kapitolou je sníh, který dokáže změnit i jinak snadné úseky v naprosté peklo. Nejvíce smrtí ve Făgărași nakonec nezpůsobí vyhlášené bouře, ale laviny. Do brzkého léta zde zůstávají omezené sněhová pole, vytvářející strmé kluzké plotny (naprosto nejlepší je, když bouře přes noc rozpustí vrchní vrstvu sněhu, čímž vymaže vyšlapané stopy, a zbytek nad ránem zmrzne, takže je mnohem obtížnější vykopat nové). S mlhou jsou pak tyhle úseky naprostá lahůdka na orientaci.

Co od Făgărașe očekávat z hlediska fotografie? Făgăraș je poněkud odlišný od zbylých podobně vysokých pohoří v Rumunsku nebo kdekoliv jinde. V porovnání s Vysokými Tatrami, které jsou jen o nepatrný kousek vyšší, se Făgăraș zdá "lehčí" a méně skalnatý. Možná je to proto, že je Făgăraș i v nejvyšších partiích porostlý trávou. Dokonce i samotná Moldoveanu se zdá jako zelená střecha, protože tráva pokrývá všechny svahy až k vrcholu. Možná, že lepším srovnáním by byly Tatry Západní, které se také zdají v porovnání s Vysokými schůdnější, ale je tomu přesně naopak.

Zjevně zajímavými místy jsou četná ledovcová jezera, která se vytvořila v bočních údolích. Nad nimi se často nachází místa, odkud je možné zachytit je jako prvek v krajinném celku. Je také zcela obvyklé scházet k jezerům z hřebene navečer a přespávat zde. Večerní světlo by mohlo slibovat zajímavé světelné podmínky, jenže u jezer to skoro nikdy nejde. Naprostá většina jich je obklopena severojižně orientovanými bočními hřebeny a utápí se ve stínu dlouho před západem a dlouho před východem slunce.

Nakonec pro mě osobně vizuálně nejzajímavější část Făgărașe představují samotné rozeklané hřebeny. V podstatě jsem zde používal střední ohnisko mnohem častěji než širokáč, a to jednoduše proto, že detaily mi přišly zajímavější než rozsáhlá panorama s nudným travnatým popředím. Pokud jsem nechtěl mít v záběru cestu, musel jsem hodně bojovat s tím, abych do popředí dostal něco alespoň trochu zajímavého. Proto jsem se nakonec zaměřil hlavně na hřebeny a vrcholy poskládané za sebou. S rychle se měnícím světlem se zajímavé detaily objevují všude a jediným problémem je snad to, že mizí ještě rychleji.

Samozřejmě, že při bližším pohledu není Făgăraș jen trávou porostlá skála. Louky jsou plné kvetoucích bylin s barvami od růžové přes žlutou až po bílou. I ty se dají využít k ozvláštnění snímku, když se dostanete dostatečně blízko.

Celkově představuje Făgăraș skvělý horský zážitek, který ovšem není pro každého. Už jen samotný fakt, že zde neexistuje infrastruktura (kromě jedné slavné silnice) a prakticky žádné horské chaty znamená, že je potřeba nést si vše s sebou. Nevyzpytatelné počasí a kritické úseky cesty dotvářejí dojem jedné z posledních poctivých hřebenových tras v Evropě.

Zpět na články 21.07.2019