Pokud bych měl popsat Rumunsko jedním slovem, patrně bych zvolil slovo autentické. Přestože Rumunsko dávno patří do moderní Evropy (ačkoliv si to mnozí nemyslí), zůstává zde stále aktuální něco ze starých časů - a to jak v horách, tak v architektuře. Karpaty jsou zde stále divoké, zapomenuté, opravdové. Středověká města a vesnice se od původní podoby příliš neliší. Zejména region Transylvánie nabízí v tomto ohledu dosud neobjevené bohatství. Možná to vše ale s postupným objevováním také zmizí.
Zadumaná Bucura
Večer na vrcholu Bucura nad stejnojmenným jezerem zpočátku vzhledem k vysoké oblačnosti neslibuje příliš lákavou podívanou. Nakonec se ze v severních údolích začnou kupit nízké mraky a pohled zdramatizují. Když se slunce schová pod obzor, krajina zrůžoví a vychází Měsíc. Hory Retezatu jsou v tu chvíli melancholicky zadumané.
Jezerní kotlina
Pohled na soustavu jezer v nejvyšších partiích Retezatu se ráno ukazuje mnohem kouzelnější, než jsem předpokládal. Žluté a modré tóny se vzájemně doplňují, zatímco paprsky slunce na pozadí hor kreslí ostré hrany. Jezera Lacul Lia, Ana, Viorica a Florica, každé ležící vždy o trochu výše, se v jednom bodě poskládají do úžasného pásu horských ok.
Jezero Bucura
Ráno u největšího rumunského ledovcového jezera, Lacul Bucura. Znám zdejší hory v létě, ale na podzim je úhel vycházejícího slunce vůči horám snad ještě lepší. Hradba hor nad vodní hladinou je ozářena rovnoměrněji po celé šířce. Škoda jen, že u jezera Bucura nastává bezvětří málokdy. Hladina je tak i přes několik dlouhých expozic zčeřená.
V medvědím lese
Horská říčka Râu Bărbat spadá četnými kaskádami hustým karpatským lesem dále do údolí. Les je hluboký, temný, není těžké představit se medvěda chodit opodál. Jen občas větvemi probleskne ranní slunce. Čekám na místě, až se slunce posune dost vysoko na to, aby jeho paprsky prosvítající skrz větve vytvořily hvězdičku a projasnily jinak temný hvozd.
Tăul Țapului
Jedno z nejkrásnějších jezírek Retezatu leží těsně nad hranicí hustého smrkového lesa v kotli pod skalnatým sedlem Porțile Închise (Zavřená vrata). Pohled shora odhalí barvu jezera, na poměry rumunských hor výjimečný ostrůvek i okolní podzimně zbarvenou vegetaci.
Hřeben Godeanu
Nebe je celé dny jasné, což mi na jednu stranu činí radost, na stranu druhou komplikuje mé fotografické snahy. Je potřeba čekat až na poslední zlatavé světlo těsně před západem slunce, ale to už jsou dávno celá údolí naplněná stínem. Nakonec se na mě usměje štěstí a vzdálené travnaté hřebeny godeanských hor táhnoucí se až k obzoru pozlatí paprsky naprosto dokonalým způsobem.
Ráno u jezera Scărișoara
Není mnoho vody v godeanských horách, jen nekonečné travnaté pláně. O to výjimečnějším dojmem pak působí velké jezero pod svahy vrcholu Piatra Scărişoarei. Scházím sem z hřebene na noc, není to daleko. Břehy jezera poskytují pěkné místo se závětřím a samotné jezero blahodárnou vodu.
Bochníkové hory
Stoupám k vrcholu Godeanu brzy ráno. Dole u řeky se stále drží stín a chlad, stačí vystoupat jen o něco výše a bílé ranní slunce mne oslepí. Svahy nad řekou, podivně oblé a poskládané za sebou ve vrstvách jako bochníky chleba řežou sluneční paprsky napůl.
Údolí řeky Șes
Hory Țarcu a Godeanu odděluje řeka Șes hluboce se zařezávající do travnatých svahů. Hory zde nejsou vysoké, ale spíše oblé kopečky. K večeru stoupám ze stínu u řeky na nejbližší kopec, do jehož vrcholu se stále ještě opírají paprsky nízkého slunce. Podivně prázdně působí zdejší travnatá krajina.
Odpoledne u útulny
Je vzácné podzimní odpoledne, ve vzduchu poletuje obrovské množství hmyzu, jako kdyby cítilo předzvěst blížící se zimy, zimy která může přijít za týden, ale také zítra. Slunce září se spalující silou, ale stačí zajít do stínu a je nesnesitelná zima. Jako by se celé hory chtěly naposledy nadechnout než přijde mlha a sníh. Užívej, dokud je čas.
Șaua Între Izvoare
Sedlo Între Izvoare v samém srdci Rodny se okamžitě stává mým nejoblíbenějším místem v těchto horách. Nejen, že se zde nachází pěkná útulna, ale okolní svahy pokrývá snad největší množství kvetoucích keřů a vrcholy se vypínají nad sedlem z obou stran. A přesto je možné mít toto krásné místo stále jen pro sebe.
Pěšina z Repede
Když se slunce skloní k horizontu, jeho paprsky nadále dosahují na svahy vrcholu Repede. Zaujme mě drobná pěšina zdánlivě vedoucí směrem k nejvyššímu vrcholu pohoří, Pietrosul Rodnei. Snímám scénu s klesajícím sluncem mnohokrát, nejlepší moment ale přichází, když se přímo pod Pietrosulem začínají tvořit cáry oblačnosti.
Rodna z Repede
Celé svahy vrcholu Repede jsou zabarvené tisíci kvetoucími pěnišníky. Už když stoupám nahoru, doufám, že alespoň některé zůstanou v záři slunečních paprsků až do posledních okamžiků dne. Rozhled z Repede je takřka dokonalý, je možné přehlédnout celé pohoří. Nejvíce mě ale stejně zajímá vrchol Puzdrelor uprostřed, který mi svým tvarem tolik připomíná nejvyšší vrchol Rumunska - Moldoveannu.
Konec dne v sedle Gârgalău
Když se den nachýlí ke svému konci, přichází od západu těžké mraky. Už prakticky balím fotoaparát, ale nakonec se mraky ještě na pár chvil rozestoupí a slunce zasvítí o to zářivěji. Pohled směrem k vrcholu Puzdrelor ze sedla Gârgalău v samém středu pohoří Rodna.
V sedle Gârgalău
Již při příchodu k útulně mě zaujme výrazný špičatý vrchol Corongiș. Když s klesajícím sluncem údolí pod ním temní a modrá, mám jasnou představu, jak bych celou scénu zachytil. V popředí sluncem nasvícené pěnišníky a v kontrastu s nimi v dálce temné údolí a výrazný vrchol. Dlouho hledám místo s výrazně nakvetlými keři, protože většina jich roste na opačném, severním svahu.
Kvetoucí hřebeny Rodny
Cestu po hřebeni hor Rodny směrem ke Gârgalău (vrchol vlevo) absolvuji uprostřed dne. Nízko plující oblaka se ale starají o zajímavý kontrast celé scény a pěnišníky v plném květu přidávají výraznou barevnost.
Hřebeny v mracích
Odchozí bouře po sobě zanechává roztrhanou oblačnost. Na fotografie zachycující celou scénu je ale světla málo. Více mě zaujmou jednotlivé detaily, jako například shluk mraků přetékající přes hřeben vedoucí k sedlu Rotunda.
Odcházející bouře
Večer stoupám na vrchol Ineu. Poprvé mne zahání bouře, podruhé ji sleduji odcházet dále na východ v záři večerního slunce. Při pohledu směrem k vrcholu Roșu z luk pod vrcholem okamžitě dostávám nápad na jednoduchou středovou kompozici. Prázdné louky, nad nimi uprostřed vyčnívající vrchol a přímo nad ním odcházející bouře.
Hřebeny Rodny
Po odcházející bouři zůstávají zbytky oblačnosti, přelévají se přes hřebeny Rodny. Občas vysvitne i slábnoucí zlatavé slunce a některé svahy zalije světlem. Zde však nejde o světlo, ale o dynamiku pohybu oblaků. Čekám až slunce mizí za hranou hor a fotím takřka černobílou pozápadovou scénu.
Dokonalé ráno
Dramatická proměna tvarů, barev a stínů byla tohoto rána neskutečně rychlá. Když jsem se soukal ze stanu, bylo už prakticky skoro pozdě. Protější hřeben východní části Făgărașe se barvil do sytých odstínů prvního slunce, které jsou tak časně zrána ještě spíše rudé a fialové, jen aby postupně zezlátly. Dva výrazné ozářené vrcholy vpravo, Belia Mare a Buzduganu, prakticky uzavírají hlavní hřeben nejvyšších rumunských hor.
Pod vrcholem Păpușa
S postupujícím ránem zlatavé sluneční paprsky ozářily i hlavní hřeben hor Iezer Păpușa s výrazným vrcholem Păpușa (Panenka). Vlastně všechno se sešlo naprosto dokonale. Zbytky sněhu v rezavě zbarvené trávě, cáry mlhy postupující z údolí i řídnoucí oblačnost. Trochu paradoxně zde každý výrazný kámen zdobí turistická značka (žlutý trojúhelník, bíle orámovaný), aby níže v lese značení kompletně zmizelo.
Východní Făgăraș
Východní Făgăraș v ranním slunci. Ozářený hřeben Mezea vedoucí zleva od vrcholu Roșu spojuje hory Iezer Păpușa s vrcholem Brătilă ve Făgărași. Kdesi zcela v dálce se v mracích ukrývají i dva nejvýraznější vrcholy - Negoiu a Moldoveannu. 10 snímků na výšku složených dohromady.
Velký karpatský dárek
Když jsme večer stavěli v dešti stan na široko daleko jediném rovném místě, které bylo ještě navíc vyplněné rozbředlým sněhem, nevěřil jsem, že by se mohlo cokoliv z toho do rána změnit. Rozhodně jsem nevěřil v bláznivý východ slunce plný sytých barev. A přesto přišel. Až tehdy mi došlo, na jak skvělém místě se nacházíme - jen zde se totiž udržely zbytky sněhu oddělující popředí od vzdálených hor.
První sníh
Zima přichází v horách rychle. Stačí pár hodin a cesta se ztrácí ve sněhu a mlze. Kus pod plochým vrcholem Piscanu se mraky alespoň na malý moment rozestupují a odhaluje se další část hřebene. Přestože fotografie postrádá dokonalé světlo, jedná se o jednu z mých nejoblíbenějších z přechodu hor Iezer Păpușa. Snad je to tím padajícím sněhem, který snímku dodává zároveň uklidňující i dramatickou rovinu. Přisvíceno bleskem.
Hřeben Văcarea
Nevýrazné sedlo během výstupu na hlavní hřeben hor Iezer Păpușa pod vrcholem Obârşia. Podzim zde hraje všemi barvami, tráva zlátne, borůvčí červená a jen jalovce zůstávají zelené. Když se navíc protější hřeben Văcarea částečně zahalí do mraků, není o dramatické kompozice nouze. Složeno ze 7 snímků na výšku.
Malý karpatský dárek
Po propršeném odpoledni přichází malý karpatský dárek. Nebe se trhá, mraky zůstávají jen na jihovýchodě nad hřebenem hor Leaota. Sedlo Şaua Portăreasa pomalu osychá. Zbývalo nalézt místo, odkud bude vidět celá linie lesa (což nebylo tak snadné, jak se může zdát). 9 snímků na výšku složených dohromady.
Salaš u lesa
Sestup po hřebeni Cascoe do údolí Dambovice. Těsně před vstupem do hustého temného lesa stojí opravená salaš - před zimou již opuštěná. V pozadí vápencové pohoří Piatra Craiului (Královský kámen), dominanta rumunských Karpat.
Jedno přání
Když jsem plánoval přechod Făgărașe v létě roku 2019, doufal jsem, že by dobré podmínky mohly nastat alespoň jeden večer. Přání se mi splnilo hned první den, když jsem spěchal k vrcholu Vânătoarea lui Buteanu. Slunce ozářilo pouze pouze proti se tyčící vrchol a zelené svahy pod ním. Tyhle podmínky vydržely jen několik krátkých vteřin, takže jsem musel fotit hodně rychle. Složeno z 5 dílčích snímků.
Drákulovy zuby
Pohled ze sedla Șaua Caprei přes jezero Bâlea. Zaujal mě protější zubatý hřeben v oranžovém večerním světle. S trochou představivosti by se mohlo zdát, že i rumunské hory připomínají upíří zuby.
Stan na Capra Lac
Jezero Capra je často považováno za nejhezčí jezero v celém Făgărași. Možná je to kvůli nádherným výhledům na protilehlé vrcholy, které se nabízejí z jeho břehů. Výrazný vrchol byl rozhodně tím, co mě zde nejvíce zaujalo a přimělo vybrat Capra Lac za jedno z míst, kde postavit stan. Stály zde dva další stany - a také si prošly prověrkou pověstné făgărașské bouře, která se přihnala v noci.
Jizvy na Făgărași
Jediným místem, kde se hory Făgărașe setkávají s moderním světem je slavná silnici překračující pohoří od severu k jihu. Na vrcholu silnice, v průsmyku u jezera Bâlea se nachází několik velkých chat, lanovka a velká parkoviště. Naštěstí stačí přejít první hřebínek a civilizace je pryč.
Peklo nad vrcholem Ucişoara
Pohled přes údolí Viștea z cesty k útulně Refugiul Viștea Mare. Dlouho se zdálo, že večer bude jen dalším šedivým zataženým večerem, ale samotný závěr dne rozehrál na několik minut zajímavé představení. Samozřejmě, že to byla jen předehra k noci plné větru a deště.
Podrăgel
Jedno z mnoha jezer viditelných z hřebenovky Făgărașe. Rychle se pohybující mraky a rozptýlené světlo zde zde hrály zajímavou hru. Podmínky se měnily každým okamžikem a jezero chvílemi potemnělo, aby jeho odstíny vzápětí zvýraznilo slunce.
Făgăraș
Hory Făgărașe mi vždy přišly poněkud zvláštní. Takhle vysoké hory (snadno přes 2000 výškových metrů) už jsou obvykle skalnaté (jako i jiné části Karpat, Tatry, Retezat, ...), ale zde se drží tráva až k vrcholům. Nic to ale neubírá na dramatičnosti zdejších hřebenů.
Jezero Podragu
Jedno nepsané pravidlo na Făgărași říká, že když chcete zastanovat, musíte sejít z hřebene. Pověstné Făgărașké bouře se mohou zjevit zničehonic a dokonce zabíjet, takže nejlepší možností je sejít do jednoho z bočních údolí. Tam se obvykle nachází jedno či více jezer, jako např. zde Podragu, kde je také možné nalézt jednu z mála zdejších chat.
Chata Podragu
Chata Podragu od břehů stejnojmenného jezera, kde jsme postavili stan. Tato je chata je jednou z velmi omezených možností v celém Făgărași, kde je možné přespat nebo se najíst. Ale pořád je to Rumunsko a poctivá horská chata, kam veškeré zásoby vynáší na zádech oslů, takže nabídka je omezená. A tak by to mělo zůstat.
Ze střechy Rumunska
Celý den byl zatažený a silný déšť nás přinutil zůstal ve stanu až do oběda. Jak se vše změnilo, když jsme vystoupili na vrchol Vistea Mare, boční vrchol Moldoveanu! Na Moldoveanu se pak už i odpoledne chýlilo ke konci a byl jsem rád, že můžeme vidět okolní hory v tomto světle.
Hřebeny Făgărașe
Z nejvyššího vrcholu Rumunska, Moldoveanu, je možné přehlédnout téměř celý Făgăraș i s jeho bočními hřebeny. Tato místa jsou i dnes stále odlehlá, daleko od turistických cest, obývaná pouze pastýři s ovčími stády.
Copşa Mare
Už dlouho před západem slunce jsem měl stativ i záběr nachystaný. Nebyl jsem si ale moc jistý, kdy nastane ten správný okamžik, kdy scénu zachytit - buď by byl kostel stále nasvětlený, ale pak by bylo světlo stále příliš ostré, nebo by musel být ve stínu a to jsem se zase bál, že už bude příliš pozdě. Vesničani moje dilema nakonec efektivně vyřešili: když začal z konce vesnice stoupat kouř, věděl jsem, že správný moment právě nastal.
Pod starou borovicí
Ze všech míst, kde jsem měl tu čest plácnout stan, bude určitě pahorek s borovicí nad vesnicí Copșa Mare jedním z těch nejlepších. Zvlněná krajina Transylvánie, vesnice "na konci světa" a první ranní paprsky pak učiní brzké vstávání o něco snažší. A i když jsem původně Copșa Mare plánoval jen jako nouzové místo, pokud se nenaskytne lepší místo, opět se ukázalo, že nejlepší věci přicházejí překvapivě.
Deutschweißkirch
Ohledně Viscri (Deutschweißkirch) jsem byl zpočátku poněkud skeptický. Nic moc jsem nečekal, zvlášť po dřívější návštěvě Bierthalmu. Jenže chyba lávky! Celá vesnice je naprosto úžasnou ukázkou středověké Transylvánie a kostel samotný je už jen pomyslnou třešinkou na dortu. Samozřejmě, že i světelné podmínky vyšly dokonale.
Hradební pokoje v Tartlau
Opevněný kostel v Tartlau (Prejmer) je patrně tím nejvíce opevněným ze všech transylvánských kostelů. Je obehnán 5m silnou zdí, která zároveň sloužila jako útočiště pro vesničany v časech potřeby, kdy se bránili před nájezdy Osmanů. Celkem účinné řešení.
Tajemné jezero Bucura
Největší ledovcové jezero v Rumunsku, Bucura, směrem k vrcholu Curmatura Bucurii. Někdy ta nejlepší atmosféra nepřichází s křiklavým západem slunce, ale se zádumčivou oblačností a třeba jen malou trhlinou v mracích, kterou pronikne trochu večerního světla.
Hořící hory
Večer se vytvořilo ideální množství mraků, které navíc přicházely z opačné strany hor. Tím pádem se zabarvily zapadajícím sluncem, zatímco zbytek hor byl již ve stínu. Jezero Bucura má překvapivě málo skalnaté břehy a málo kamenů, které by vystupovaly přímo z vody. Kromě větší skupiny na jižním okraji jsem našel ještě tuhle menší skupinu přímo pod chatou Salvamontu.
Pohledy z Retezatu
S takovými výhledy je mi vlastně úplně jedno, že je zima a větrno, jednoduše si užívám barvy rána, stejně se v průběhu dne oteplí a vítr se zklidní. Pohled z Retezatu přes sedlo Saua Plaiul Mic až k Piule Iorgovanul.
Odrazy jezera Bucura
Nebyl to úplně ideální večer co do podmínek. Barvy byly zpočátku mdlé a málem jsem to úplně vzdal. Nakonec se vše v mžiku změnilo, když se z údolí začal zvedat obří mrak jako pára z horkého hrnce.
Ráno na Tăul Porții
Dal jsem si menší ranní sprint, abych se dostal k Tăul Porții včas a stihl tak pohled na první sluneční paprsky opírající se do protilehlého vrcholu Judele. Ze všech zdejších hor má Judele to štěstí, že se ho paprsky dotknou jako první, protože všechny ostatní jsou zastíněny zdejší nejvyšší horou - mohutnou Peleagou.
Z Retezatu k Piule Iorgovanul
Večery u jezera Bucura byly naprosto dokonalé. Světelné podmínky se mění s každým okamžikem, jak se mraky v pozdním odpoledni začínají tvořit a přesouvat přes hory. S úžasnými horami všude okolo nebylo možné nechat závěrku odpočinout.
Temnota Retezatu
Každou noc, kterou jsem strávil v Retezatu, se nebe v noci prakticky celé vyčistilo a k půlnoci objímala hory naprostá temnota. Díky vzdálenosti od civilizace byla Mléčná dráha nádherně viditelná, dokonce bylo vidět nazelenalé světelné záření atmosféry. Jezero Bucura v pravém dolním rohu, vrcholy zprava: Bucura I, Judele, stěna Slaveiu. 7 snímků na výšku složených do výsledné fotografie.
Vysokohorské pastviny
Rumunské hory jsou domovem nejen pro medvědy a vlky, ale také pro pastevce s jejich stády ovcí a polodivokých koní. Když se první paprsky slunce prodraly odpolední oblačností, zrovna jsem procházel kolem menší skupinky koní.
Karpatské lesy
Cesta do otevřených partií hor vždy začíná v údolí a tradičně v hustém lese. Rozhodně ale neplatí, že by tato část nebyla zajímavá. Husté lesy zde překypují životem, proudící vodou a skalami, zatímco vědomá přítomnost největších evropských šelem dává prostor divokým představám.
Deštivé ráno v Alma Vii
Projížděl jsem Transylvánií vesnici od vesnice a prakticky pokaždé jsem byl ohromen tím, co jsem zde našel. Prakticky každá osada je korunována opevněným kostelem, němým svědkem dob dávno minulých. Vůbec nezáleželo na tom, že prší, naopak, ponurá atmosféra jakoby měla umocnit dojem z pověstné domoviny upírů.
Soumrak v Biertanu
Ze všech vesnic s opevněnými kostely v Transylvánii, Biertan je patrně tou nejzajímavější a tou. Zdejší kostel je úžasnou ukázkou zdejší středověké architektury, pokud se řekne "Transylvánie", vybaví se mi nejspíš právě Biertan. Snažil jsem se zde najít zajímavé místo s výhledem na kostel, nakonec jsem našel rozbahněnou polní cestu vedoucí dále do kopců nad vesnici a na místě s nejlepším výhledem jsem se rozhodl přenocovat. Vlastně jsem měl po dlouhých deštích štěstí, že se večer nebe zabarvilo do fialových odstínů; ráno jsem kvůli mlze už kostel neviděl.
Příchuť Transylvánie
Transylvánie je plná středověkých vesnic tvořených malými staveními a tradičními domy. Tyto vesnice, původně zbudované transylvánskými Sasy, neztratily nic ze své původní podoby a dodnes definují tento region. Zde vesnice Biertan.
Překvapení v Hosmanu
Někdy k návštěvě těch nejzajímavějších míst dojde úplnou náhodou, jako když jsem projížděl srdcem Transylvánie a narazil na vesnici Hosman. Již zdáli se nad ní vypínal opevněný kostel, který mě přilákal blíže. S přicházející bouřkou místo ještě více získalo na atmosféře. A jelikož z druhé strany byl kostel zastíněn domy, musel jsem zamířit na zdejší hřbitov.