Přívětivá jižní strana Kavkazu plná slunce a rozkvetlých luk táhnoucích se až těsně pod zaledněné vrcholy hraničních pětitisícovek. Starobylé osady plné kamenných věží ve Svanetii, ve kterých čas plyne pomaleji. Nesjízdné silnice, koně jako hlavní dopravní prostředek, stáda krav a všudypřítomní psi. Dobrodružství v horách na rozhraní Evropy a Asie.
Pod Šcharou
Ráno se tradičně vyjasňuje, vstávám tedy brzy a vyrážím blíže směrem k nejvyšší hoře Gruzie, Šchaře. Cestou mě doprovází tři psi, doprovod, na který je třeba si zde zvyknout. Slunce se opírá do zelených strání, je lepší zde setrvat trochu déle, než se vyhoupne přes hory. Ze tří psů zbyl jeden, už si na mě zvykl a já na něj, lehá si kousek ode mě.
Svanetský hřeben
Boční Svanetský hřeben směrem k sedlu Latpari. Nízké mraky se přelévají přes hory, zatímco zapadající slunce dodává krajině narůžovělý nádech. Hory zde jsou "pouhé" třítisícovky, i tak je pokrývá souvislá vrstva sněhu.
Představení na Kavkaze
Nejvyšší vrcholy sice halí mraky, ale komu by to vadilo, když slunce kouzlí další ze svých představení. Údolí kolem ledovce se plní sytým oranžovým světlem, pás se postupně zvětšuje, až dosáhne i travnatého hřebenu vpravo. Hledám místo, kde bude dost rozkvetlých rododendronů a zároveň bude vidět celý ozářený pás. Panorama z 8 snímků na výšku, každý 3x expoziční bracketing.
Okénko na Šcharu
Celý večer se zdá, že se všechny hlavní vrcholy ukryjí před slunečním svitem do mraků. Mraky jsou tak husté, že prakticky nepočítám s možností, že by se některý z nich ještě ukázal. A přeci, nakonec samotná majestátní Šchara protrhne závoj oblačnosti a ukáže svůj sluncem ozářený vrchol. Nejprve trochu, to už směruji fotoaparát jejím směrem, a posléze se v okénku objeví celá ozářená část vrcholu. Tak to vydrží pět, maximálně deset vteřin.
Žebra Kavkazu
Jen máloco mě ten večer uchvátí tolik jako hra světla a stínu na protilehlých svazích. Famózní jsou nejen zaledněné pětitisícové vrcholy kdesi nade mnou, ale i pozvolné stráně sklánějící se do údolí pode mnou. Jednotlivá za sebou naskládaná žebra vyloženě vyzývají slunce k rozpoutání kontrastního divadla.
Údolí Adiščaly
V momentě, kdy se slunce skloní pod peřinu mraků, rozzáří se údolí sametovým žlutým světlem. Jen těžko se něco vyrovná pohledu přes rozkvetlé rododendronové keře k řece klikatící se kdesi hluboko v údolí skrz sluncem zalité pláně. Fascinují mě jednotlivá žebra svahů, na nichž se střídá světlo se stínem.
Soumrak nad Ušbou
Večer se tvoří hustá poduška mraků. Zakrývá všechny nejvyšší vrcholy, pouze nad ledovcovým splazem Adiši se dlouho drží modré okno. Čas od času se mraky nakrátko rozestoupí a odhalí některou z okolních hor. Vždy jen tak, aby bylo zřejmé, že tam nějaké hora je. Přesto nepřestávám doufat, že bude dobré světlo. Na západě se drží stabilní pás bez mraků, slunce jím na chvíli ozáří krajinu a vše korunují okamžiky extrémního kontrastu, kdy mraky potemní.
Vrstvy údolí
Jednotlivá žebra svažující se do údolí řeky Adiščaly vyniknou pořádně teprve z dálky a z výšky. Zatímco jižní svahy jsou porostlé lesem, severní svahy pokrývají louky. Právě na této straně se krčí i vesnice Adiši. V odpoledním oparu se vše s rostoucí vzdáleností postupně vytrácí a vytváří nekonečnou hloubku.
Bezengská stěna
Ráno se budím s očekáváním. Celtou stanu již prochází slabá záře, když ale vykouknu ze stanu ven, na chvíli strnu a nedokážu pochopit, na co se dívám. Vysoko nade mnou se vypíná obrovská bílá stěna. Vlevo se vypíná výrazný Tetnuld, dále ledovcový splaz Adiši, nad nímž vystupuje vrcholek Gistola. Katyntayu a Lakuca-Laartkol, od nich vpravo masiv Džangi (Západní, Hlavní a Východní). Výrazný vrchol vpravo je západní vrchol Šchary, nejvyšší hory Gruzie.
Cesta do neznáma
Překlad gruzínského názvu hory Ušba znamená "Cesta do neznáma". Při pohledu na její rozeklané a zaledněné vrcholy se název zdá více než výstižný. Jelikož je její nejimpozantnější strana orientována na východ, je při troše štěstí možné sledovat první sluneční paprsky postupně klesající po svazích hory. Zcela vpravo pak vykukuje zdánlivě nevýrazný oblý zaledněný vrcholek - jde o Elbrus, nejvyšší vrchol celého Kavkazu.
Ušba za rozbřesku
Není charakterističtější hory pro Svanetii než jakou je dvourohá Ušba. Není ani zdaleka nejvyšší, dosahuje "jen" 4700 metrů výšky, ale stačí jediný pohled na ni, a hned je jasné, že jde o ikonu. Čím je Matterhorn pro Švýcarsko, tím je Ušba pro Svanetii. Hora si navíc často ráda hraje s oblačností, schovává se, na chvíli úplně, posléze se její dva vrcholky znovu objeví nad pásem mraků.
Údolí řeky Enguri
Řeka se vine v údolí a květnaté stráně se pozvolna zvedají k zaledněným vrcholům centrálního Kavkazu. Na jižní straně hor se rostlinám daří, snad nikde jsem neviděl tak bohatě kvetoucí louky. Květy hrají všemi barvami, od žluté a oranžové, přes růžovou a modrou až k fialové. Oko skoro nestíhá takovou záplavu barev zpracovávat.
V údolí kamenných věží
Slunce opouští údolí, stíny měknou, ale nažloutlá záře přetrvává. Pohled na spodní část Ušguli, konkrétně na vesnice Čažaši a vzadu po proudu řeky Murkmeli. Patrně nejdokonalejší ukázka svanských věží. Věže se k vrcholu zužují, většinou je zakončuje dochované obranné postavení. Některé se naklání, zdivem prorůstá plevel, ale na kráse jim to neubírá.
Ušguli
Nejvýše položená trvale osídlené osada na Kavkaze, cíl treku. Ve skutečnosti pět vesnic známých pod jediným jménem - Ušguli. Charakteristický pohled přes kamenné věže až k zaledněným svahům nejvyšší gruzínské hory Šchary. Večer přináší tradičně oblačnost, v krajině ale zůstávají zbytky barevnosti. S vrcholem ukrytým v mracích získává scéna dramatičtější nádech.
Kavkazská noc
Noci na Kavkaze jsou, zdá se, často zatažené. Až k ránu někdy přichází kýžené vyjasnění. V Ušguli se konečně dočkám, i když zbytky mraků ještě plují po obloze. Ani známky po vzdáleném světelným smogu, noc je zde opravdu tmavá. Akorát osada Ušguli je až nechutně nasvícená, snad aby byla vykompenzována absence elektřiny z předešlého dne. Nacházím víceméně jedinou přijatelnou kompozici s osvětlenou věží, přičemž všechny přímé zdroje světla zakrývá svah.
První setkání
Až na samém konci údolí se konečně objeví první zaledněné vrcholy. Jak úchvatně působí bělostné hory nad zelenými stráněmi! Katyntau, Lakutsa-Laartkol a Džangi se s každým dalším krokem přibližují a zvedají ještě více. Džangi, bělostný masiv vpravo, už přesahuje nadmořskou výšku pěti tisíc metrů.
Osamělá věž
Nad osadou stojí zbytky staré věže. Přemýšlím, jaký je její osud, kdo ji postavil, a proč tak daleko od zbytku vesnice. Kolem věže se pasou koně, stráně nad věží ozařuje kontrastní odpolední slunce. Líbí se mi středová kompozice, rámuji věž rozkvetlými květinami. S klesajícím sluncem se údolí zaplní stínem a scéna přijde o svou veselou odpolední barevnost.
Kavkazské stráně
Rozkvetlé louky, osamocené stromy a hluboce zařezaná údolí, takové jsou nižší partie Velkého Kavkazu. Sedím v trávě a pozoruji mraky, jak plují po obloze a jejich stín přelévající se přes terénní vlny. Čekám na odpolední slunce, aby rozzářilo květy a stíny ještě více protáhlo. Kolem se pasou koně, volně a bez starostí.
Příchod do Adiši
V sevřeném údolí plném kvetoucích bylin se choulí malá horská osada Adiši. Ze stezky není do poslední chvíle vidět, až za nejbližším terénním zlomem se objeví první staré věže. Louky nad osadou překypují barvami, v odpoledním slunci se v nich volně pasou koně, kozy i krávy. Zaledněné hraniční hory odsud ještě nejsou vidět, není lehké si představit vrcholy ještě o nějaké tři kilometry výše.
Mestia
Hlavní centrum Svanetie - Mestia. Podobně jako mnoho menších svanských osad je i Mestia plná starobylých kamenných věží, roztroušených mezi staveními. Jeden z nejlepších pohledů na město se naskýtá ze svahů zvadajících se jižním směrem od města. Mám toto místo vyhlédnuté dopředu, takže když se věže se soumrakem rozzáří, již zde dávno čekám.