Země, která má všechno: moře, hory, památky i skvělé jídlo. Jen málokterá oblast je ale tak působivá jako Dolomity. Alpy zde nejsou ani zdaleka nejvyšší, ani pokryté rozsáhlými ledovci, dokonce jsou celé dolomity protkané sítí sjezdovek a lanovek, které dokáží zkazit nejednu fotografii. Majestátnost a barevnost zdejších hor spolu s relativně stabilním slunečným počasím jižní strany hor přesto láká fotografy z celého světa. A důvody jsou to rozhodně oprávněné.
Alpe di Siusi
Největší alpská pastvina, roztroušené seníky všude okolo, majestátní Sassolungo vystupující jako věž nad rovinatými pláněmi a zpoza něj vycházející slunce. Vyvýšeniny nad pastvinami od brzkého mrazivého rána okupují desítky fotografů a čekají na světelný zázrak, který se zde pravidelně opakuje. Scházím trochu níže a trochu stranou, nechci se tísnit na jediném místě jako většina ostatních. Však pláně jsou veliké a možností je zde nespočet. Nakonec jsem za tuto volbu rád. Možná přicházím o několik seníků v popředí, ale jinovatkou pokryté travnaté obliny je více než důstojně nahrazují.
Dolomitské špičky
Od brzkého odpoledne se můj pohled opakovaně stáčí k rozeklaným vrcholům Punta di Mezzo, Torre Travenanzes a Torre Fanis. Čekám, zda jejich špičky vydrží odrážet sluneční paprsky až do pozdního večera, kdy se slunce skloní k obzoru a převlékne do teplých barev. Zejména oddělená trojúhelníková špička pod hlavním hřebenem neustále láka mou pozornost. Až večer ukáže, že i ona zůstane částečně nasvícená zapadajícím sluncem.
Stín borovice
Patrně jen zlomek lidí si povšimne borovice rostoucí uprostřed planiny Alpe di Siusi. Fotograf ale okamžitě zaplesá a spěchá k pokroucenému stromu. Když se vhodně sejdou podmínky, slunce vycházející nad Sassolungem protáhne stín borovice přes jinovatkou pokrytou louku.
Santa Maddalena
Nejkrásnější vesnice v Dolomitech krčící se v údolí Val di Funes pod masivem Odle. Právě kvůli tomuto pohledu se zde pravidelně k večeru schází desítky fotografů. Vymyslet zde nějaký převratný záběr nelze, kompozice je předem prakticky daná. Jedinou proměnnou jsou zde světelné podmínky. Kdo by ale takovému pohledu odolal?
Seník pod Sassolungem
Měl jsem strach, že celé Dolomity jsou zhyzděné soustavou sjezdovek a kovovými stožáry vleků a lanovek. A přestože je to do značné míry pravda, není situace ani zdaleka tak ztracená. V horách se zároveň udržuje tradiční způsob života spojený s pastevectvím a živá soustava stále používaných seníků. Dřevěné stavby roztroušené po pastvinách tak nadále tvoří vděčný motiv.
Seceda
Hrana Dolomit, pozvolné travnaté pláně se náhle a neočekávaně lámou a spadají kolmou skalní stěnou do údolí Funes. S podzimem ustupuje brčálová zeleň trávy a kotouč vycházejícího slunce se posune více napravo od skupiny hlavních vrcholů. I tak slunce vykouzlí nezapomenutelné představení plné zlomů a diagonál.
Na hraně světla
Slunce ještě není docela nízko, ale věže Tre Cime se vypínají proklatě vysoko. Vrhají dlouhý, už zdáli viditelný, stín. Stačí se přiblížit na hranu světla a naskytne se zajímavá hra. Během pár vteřin sluneční kotouč mizí a je potřeba opět popojít o několik metrů. Pár vteřin a opět stín. Tak pořád dokola. Zajímavé zpestření snahy o vyfocení hor s vystupující hvězdičkou slunečních paprsků.
Měsíc nad Tre Cime
Dolomitská klasika nad všechny ostatní, není známějšího vrcholu v těchto horách. I množství návštěvníků tomu bohužel odpovídá. Až navečer se situace uklidní a skalnatá pustina opět získá svou přirozenou tvář - tichou a majestátní. Když se za Tre Cime objeví pásy červánků a napravo od trojice vrcholů se rozzáří srpek Měsíce, vím, že je čas začít fotit.
Proti obrům
Ihned jak spatřím skalní formaci Cinque Torri, vím, že se zde musím pokusit o noční fotografii. Původně plánuji spíše pohled od západu, ale není to ono. S ohledem na předpověď počasí a s pomocí aplikace odhaduji pozice Mléčné dráhy v průběhu noci a nakonec vybírám pohled od východu okolo druhé hodiny ráno - tehdy by už měly být pryč i zbytky večerní oblačnosti. Kompozice je v pořádku, ale temné skály samy o sobě příliš nevyniknou. Vstupuji tedy do scény, abych čelil skalním obrům. Zapínám čelovku, stačí na pár sekund, a skalní obři ožívají.
Podzim v Dolomitech
Co by to bylo za podzim v Dolomitech, pokud by chyběly zlatě zářící koruny zdejších modřínů. Právě modřínové porosty spolu s mohutnými oranžově zbarvenými skalními masivy charakterizují tuto jedinečnou oblast. Stačí však přijet jen o pár dní později a zlatavé koruny zůstanou pouze v hlubokých údolích chráněných před větrem a zimou.
Cadini di Misurina
Místo, které v poslední době získává hodně pozornosti. Klikatá cestička vedoucí k exponované vyhlídce, nad níž se vypínají ostré vrcholy skupiny Cadini. Pro mě jedno z největších pozitivních překvapení Dolomit v podobě jedné z nejpůsobivějších horských scenérií, které jsem měl možnost vidět.
Tofana di Rozes
Čekání na první paprsky nového dne pod Tofanou. Slunce se postupně opírá do samotného vrcholu, slézá níže po skalní stěně a nakonec ozařuje i les v údolí. Koruny blízkých borovic jsou ale stále příliš tmavé, čekám tedy déle, až se sluneční kotouč vyhoupne ještě výš. Nakonec i sem se paprsky dostanou. Volím kompozici na výšku, lépe separující mohutnou Tofanu od okolních vrcholů.
Tofana za svítání
Mohutná jižní stěna Tofana di Rozes poutá pozornost ze širokého okolí. Už večer rozmýšlím kompozici na ráno - možností není moc. Většina blízkého okolí je buď tvořená holými travnatými pláněmi nebo rozbitými kamennými poli. V obou případech to vychází fotograficky poměrně naprázdno. Modříny v údolí už z většiny ztratily své barevné jehličí. Jedinou šancí jsou výše rostoucí osamocené borovice, které doplní kompozici a přidají kontext mohutnosti kamenných hor.
Croda da Lago
Celý večer pozoruji magicky špičatý hřeben skupiny Croda da Lago. Bylo by pěkné, kdyby vrcholy ozářily poslední paprsky večerního slunce, nicméně roční doba nepřeje a kus údolí zakryje ostrým stínem několik západněji ležících hor. Až po soumraku, když se objeví první červánky, vynikne masiv tak, jak bych si představoval.
Mizející špičky
Za brzkého rána, ve chvíli, kdy je už možné se pohybovat bez čelovky, ale nebe je stále temné a hvězdy viditelné, rozzáří se pruh východního obzoru v nejdivočejších barvách. Ostré špičky vzdálených hřebenů se jen nesměle derou o pozornost nadcházejícího dne. Jeden hřeben za druhým plynulým přechodem mizí v dáli.
Dolomitské průhledy
Průhled skrze okrajové věže na Cinque Torri k večerním sluncem ozářené západní stěně Punta Anna. Těsně před západem slunce, když sluneční svit zjemní stíny, prokreslí se i nejjemnější detaily v dolomitské hornině. Právě tehdy jsou zdejší hory nejúžasnější.
Gruppo del Sella
Spolu se Sassolugem je pro mě Sella jedním ze symbolů Dolomit. Není špičatá, nepřitahuje tolik okamžité pozornosti jako jiné vrcholy. Jde o placatou skalní masu, jejíž rozměry se jen těžko představují. Celé okolí je snadno přístupné skrze horské průsmyky, ale hora samotná stále působí nedosažitelně. Ve večerních barvách se prokreslí i jemné přechody na svislých hranách a žebrech.