Tradiční dovolenková destinace jako ideální místo k fotografování hor a přírody? Sám jsem zpočátku příliš nevěřil. Stačí ale opustit přeplněný slunečný jih Tenerife a dojem se zásadně mění. I samotné Tenerife nabízí na malém kousku země nebývalou rozmanitost: sopečnou poušť, voňavé borové lesy, rozeklané útesy a černé pláže, kvetoucí stráně i rozlehlé vavřínové pralesy.
Agáve
Samotný vrchol Baracánu je zarostlý vysokými nezajímavými keři. V průběhu večera tedy pátrám po zajímavější kompozici. Dlouhý čas trávím v okolí košatého kaktusu obklopeného drobnými fialovými květy. Jenže to stále není ono. Až když pár desítek metrů pod vrcholem narazím na skupinu agáve, které si jako jediné široko daleko udržely přes zimu svá květenství, všechno do sebe krásně zapadne. Je to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy je o budoucí prezentaci fotografie rozhodnuto ihned, dle pohledu na obrazovku.
Baracán
Cesta na vrchol Baracánu vede přes několik menších či větších bílých skalisek, poněkud nezvykle zářících v kontrastu se zbytkem sopečného ostrova. Okolní porostlé svahy rozkvétají žlutými květy, kontrastujícími s namodralým světlem oblačného soumraku.
Barranco de Masca
Celý večer září zlatavě žluté světlo, které doplňuje zelené tóny porostu hor Teno. V krátkých okamžicích okolo západu slunce, kdy jeho svit zeslábne a zrůžoví, mi přijde, že scéna už ztrácí kontrast a to nejlepší světlo je pryč. Nakonec se škvírou v mracích pár posledních paprsků opře do svislých skalních stěn a hory pohltí snová atmosféra.
Pobřežní hory
Když se přes ostrov začnou přelévat mraky, je už jisté, že výhledy z vrcholu Baracánu budou dechberoucí. Vůbec nezáleží na tom, že oblaka zahalí nejvyšší Teide, vždyť nejkrásnější motivy se nabízí v samotných horách Teno směrem k soutěsce Barranco de Masca. Vítr vane tak rychle, že se formace mraků mění během vteřin, občas se zahalí i vzdálené skalní stěny, jindy vystoupí z mraků ozářené žlutavými slunečními paprsky.
Montaña Tomaseche
Na nízkou oblačnost ve večerních hodinách je možné se na ostrovech spolehnout. Vítr žene mračna přes okraj hor Teno a dále nad oceán, kde se opět zvolna rozpouští. Těsně po západu slunce, kdy je světla ještě dostatek, se obzor i krajina zbarví v tlumeném zlatém světle. Právě při tomto pohledu zraje myšlenka se do hor Teno vydat s příštím večerem.
Montana de la Cruz
Zatímco vrchol sousedního Chinyero je nepřístupný, na Montana de la Cruz vede pohodlná lesní cesta. Borovice zde nerostou jednotlivě, ale tvoří hustý porost. O to příjemnější je zjištění, že se i tak nabízí několik pohledů k Teide, ale hlavně k pobřeží a horám Teno. Večerní atmosféru tradičně doplňuje nízká oblačnost.
Sopečná samota
Tmavé sopečné písky v okolí vulkánu Chinyero. Jen občas černou prázdnotu naruší osamocená nažloutlá borovice, neohroženě se deroucí k životu. Nemohu se zdejších detailů nabažit, k minimalistickým kompozicím sopečná krajina přímo vybízí. Nejvíce mě zaujme tento drobný stromek se sluncem nasvícenou korunou jinak zcela ponořený do stínu.
Sopečné vlny
Slunce se sklání k obzoru a v sopečné krajině protahuje stíny do nebývalé délky. Zaujme mě i tento detail se dvěma borovicemi vyrůstajícími z drobné, větrem vyfoukané sopečné duny. Vůně borovic je tady cítit všude, stačí popojít ještě kousek a opět mě pohltí husté lesy.
Chinyero
Do nejbizarnějších tvarů a barev se sopečná krajina Tenerife formuje v okolí vulkánu Chinyero. Borové lesy zde ustoupí černohnědým pláním, snad nejtmavším, jaké se zde nacházejí. Pláně tvořené jemným pískem občas ustoupí lávovým polím z ostrých tufových balvanů a skalisek a všemu dominuje zaoblený vrchol Chinyera. Ponurou krajinu zde čas od času ozvláštní osamocená borovice nebo borový háj.
Teide
Nejvyšší vrchol Španělska, Teide, je viditelný snad z každého koutu Tenerife. Ty nejlepší pohledy se však nabízí těsně nad hranicí lesa, odkud je možné přehlédnout celý propastný rozdíl 3718 výškových metrů od mořské hladiny k vrcholu. Zároveň je zde vysoká pravděpodobnost, že mraky zůstanou hluboko dole jako zde nad městem La Orotava. Východ slunce je pak už jen pomyslnou třešničkou na dortu.
Hvězdy nad Teide
Plánované focení noční oblohy mi sabotuje měsíc zářící na jižní polovině oblohy. Tady na ostrovech, daleko od rozzářené pevniny, nemusí být ani z poloviny úplněk, a přesto je jeho záře na nočním nebi oslepující. Volím tedy alespoň základní kompozici směrem k severu, s Teide a se skaliskem Roque Cinchado.
Příchod noci v Roques de García
Tma padá ve skalní poušti rychle, ale oranžový kámen ještě dlouho po západu slunce odráží zbytkové světlo. Vychází první hvězdy a Měsíc, díky nim je možné se zde ještě chvíli pohybovat bez světla. Večer je klidný, nefouká, denním horkem rozpálená krajina stále sálá, ale vzduch se rychle ochlazuje.
La Catedral
Slunce klesá níže za hranu kaldery a ozařuje už jen skaliska na spodním okraji Roques de García. Stranou od hlavní skupiny skal se pyšně vypíná největší monolit La Catedral. Fascinuje mě od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřil, celé odpoledne trávím na dohled od něj, a když se přiblíží večer, vracím se na vyhlédnuté místo.
Sopečná poušť
Pouštní krajina nabývá nejlepších barev až těsně před západem slunce, na pár prchavých minut. Stíny stoupají tak rychle, že je jejich pohyb možné postřehnout i pouhým okem. Nakonec zůstane přímo osvícený pouze vrchol Guajara, doslova pohlcený rudým světlem. Skalní monolity, jako největší La Catedral, jsou však snad ještě krásnější, když zmizí všechny ostré stíny a zůstane pouze jemně rozptýlené pozápadové světlo.
Jehla pouště
Až na samém konci skalního města Roques de García se nachází snad nejbláznivější místo v celé oblasti. Skalní pilíře a prsty zde vystupují z lávových polí nedbaje gravitace a všude okolo rostou roztroušeně šedavé polštáře pouštních křovin. Sem je třeba přijít dříve odpoledne, dokud se do skalisek opírají sluneční paprsky. Před večerem je už toto místo pohlceno stínem.
Arco de Tajao
Největší skalní oblouk na Tenerife se nachází zcela stranou jakéhokoliv zájmu, navíc v bezprostřední blízkosti dálnice a větrné farmy. Nečekám tedy od tohoto místa prakticky nic. Nakonec jsem velmi příjemně překvapen, oblouk se krásně klene nad menším pouštním kaňonem a skvěle ho doplňuje velký kaktusový keř.
Roque de Taborno
Pozápadová nálada pod tenerifským Matterhornem - Roque de Taborno. Během pár chvil krajina ztratí zlatavý nádech a ponoří se do chladnějších modrých odstínů. Stačilo by počkat ještě malou chvíli a rozzářila by se první světla v roztroušených horských vesnicích. Za další chvíli už je potřeba svítit si na cestu.
Hory vystupující z oceánu
Slunce se od brzkého odpoledne sklání tak nízko, že se celé údolí plní ostrým černým stínem. Až příliš ostrým. Už tehdy ale chystám plánovanou kompozici, ještě zcela bez mraků. Ozářené keříky, pahorek s osamoceným stromem a v pozadí útes spadající prudce do moře. Někde nad tím by mělo zapadnout slunce. Když se západ přiblíží, od východu se nasunou první mraky a kompozici je třeba lehce posunout.
Zlatavé Taborno
Jeden z nejkrásnějších pohledů na hřebeny Anagy a rozeklané pobřeží nabízí skalní ostroh Roque de Taborno. Hluboká údolí se brzy naplní ostrým stínem, který nedává moc nadějí na kompozice zalité slunečním světlem. Občas ale stačí, když se zlátnoucí sluneční světlo dotkne vybraných vrcholků a od oceánu se přiženou dokonalé mraky.
Paprsky nad mořem
Je pozdní odpoledne a horská údolí se plní nepříliš fotogenickým temným ostrým stínem. Zato nad mořem se dějí věci! Dírami v mracích září slunce směrem ke vzdáleným útesům a k modravé mořské hladině.
Vesnice Almáciga
Vítr žene mračna přes ostrov k oceánu a vlny neúnavně bijí do temných útesů. Krajina se rychle noří do tmy. Jen světla osady Almáciga se rozzáří, aby zápasila s nastávající temnotou.
Playa de Benijo
Černá barva pláže a ostré útesy už samy o sobě vytváří neobyčejnou podívanou. Jsou to však osamocené balvany napůl vystupující z písku, co činí pláž Benijo naprosto neodolatenou. Když se slunce v posledních momentech nad obzorem opře do řídkých mraků, zrcadlí vlhký písek jejich syté barvy.
Černá pláž
Slunce zapadá za útes okolo Roque de Taborno a nechává černou pláž utopenou ve stínu. Měkké světlo se však odráží od temných balvanů i od hladkých struktur v písku. Struktury se s každou mořskou vlnou nepatrně změní a s nimi i intenzita oranžových odrazů. Zbývá počkat na dokonalý moment.
V cestě oceánu
Se soumrakem se moře neuklidní, právě naopak. Vítr rozfoukává vlny, které se tříští o každý útes, který jim stojí v cestě. Znovu, zas a znovu. Rozpálená pevnina sálá teplem, vzduch voní a moře potemní. Dlouho do večera září jen bílá pěna vln.
Stíny Anagy
Často stačí pouhý okamžik a oceánské větry rozfoukají oblačnost natolik, že slunce ozáří zelené svahy.
Cabezo Del Tejo
Prudké svahy pohoří Anaga jsou z velké části porostlé hustými vavřínovými lesy nebo neprůchodnými křovinami. O to vzácněji působí každé místo, kde se porost rozestoupí a otevře se pohled na krajinu. Fouká svěží vánek, vzduch je prosycený solí a tlumené světlo dopadá na skalní roh Roque de Ánimas a osadu Almáciga.
Mlžné pralesy
Slunce se ukrývá za mraky, zpěv ptáků ustává. Jen větve stromů se pohupují v nikdy neustávajícím větru a hlučně šumí. Vzduch i zde uvnitř lesa voní solí. Stezka stoupá, klesá a vine se dál do nitra pralesa.
El Pijaral
Srdce zelené Anagy tvoří prales El Pijaral. Pod ostrými větry vanoucími od oceánu se zde snaží přežít pokroucené vavříny, bujné kapradiny i kvetoucí byliny. Za ostrého slunečního svitu poskytují zdejší koruny příjemný úkryt před horkem, ta nejzajímavější atmosféra ale nastává když se slunce schová za mraky. Les potemní a získá tajemnou, až ponurou atmosféru.
Roque Cinchado
Snad nejznámější pohled na Teide se naskýtá od skalních útvarů zhruba uprostřed kaldery. Těžko se věří tomu, že jsou chvíle, kdy zde může člověk zůstat sám v tichu sopečné pouště a ještě obtížněji tomu, že je to tehdy, kdy se odehraje to nejzajímavější přírodní představení. Krajina postupně světlá z noční barevné palety a pak se to stane - svahy nejvyšší hory na prchavý okamžik zrudnou.
Večerní svíce
Velké vzdálenosti mezi stromy umožňují ráno a večer nevšední divadlo - slunce zářící pod nízkým úhlem rozsvítí koruny jako svíce a zvýrazní jejich žlutavé odstíny. V sopečné krajině tvořené černohnědým tufem vzniká neobvykle silný, ale přirozený kontrast.
Paprsky nad Arenas Negras
Okolí sopky Arenas Negras je z velké části tvořeno hrubými tufovými skalisky, ze kterých neohroženě vyrůstají nažloutlé borovice. Slunce se sklání k obzoru a od moře přichází pás mraků. Dost silný na to, aby částečně zahalil krajinu, ale dostatečně tenký na to, aby jím prošla sluneční záře rozptýlená na jednotlivé paprsky.
Španělský mech
Borovice na území Corona Forestal často porůstají šedozeleným mechem připomínajícím vousy. Některé úseky lesa díky enormnímu množství mechu působí nebývale tajemně a pohádkově. V mnohých případech už je stěží možné pod náporem porostu rozeznat borové jehlice.
Boulder v Arenas Negras
Černé pláně jen sem tam narušuje skupina osamocených borovic, jejichž stíny se pozvolna protahují. Na obzoru se vypíná Teide, viditelné snad z každého koutu ostrova. Prostou geometrii místa narušuje jen dokonale kulatý balvan, který jakoby sem vůbec nepatřil.
Masca
V hlubokém údolí horského pásma Teno se krčí několik malých osad. Nejznámější z nich je patrně Masca, silně poznamenaná masivním turismem. Těžko uvěřit, jaký nápor musí zvládat klikatící se silnice vedoucí k jejímu okraji. Stačí sem však dorazit o něco dříve, dokud je svět ještě ospalý a slunce se sotva přehouplo přes vysoké skalní stěny a naskytne se odlišný, docela poklidný pohled.
Teide za soumraku
Západ slunce přichází na Tenerife rychle, není divu, když se ostrov nachází o dost blíže rovníku než pevninská Evropa. Pico de Teide nejprve zezlátne, zrudne a záhy se vše na krátký okamžik zahalí do narůžovělých tónů. Právě tehdy nejvíce vynikne přirozená barevnost zdánlivě pusté sopečné krajiny. Pohled z Montaña de Samara.
Pobřežní oblačnost
Snad každý den se v pozdním odpoledni začne tvořit oblačnost přesouvající se přes okraj ostrova směrem k moři. Stačí se dostat o trochu výše a na oblačnost se naskytne pohled z ptačí perspektivy. Zatímco nejbližší zalesněné vrcholy jsou dostatečně vysoké aby zůstaly nad mraky, pobřežní útesy se objeví jen občas.
Montaña Samara
Zubaté pobřežní útesy vykukují zpoza protilehlého vrcholu Montaña Cascajo, porostlého řídkým porostem borovic. Jejich korunami prosvítá zlaté večerní slunce. Je stále ještě poměrně teplo, ale vane silný vítr, který rozhání sopečný písek.