Země, kterou jsem dlouho neprávem opomíjel s mylnou představou, že zdejší hory se nemohou rovnat ostrým karpatským štítům. Nakonec jsem v Bulharsku nalezl jedny z nejkrásnějších hor vůbec a možná nejkrásnější krajinu, jakou jsem dosud spatřil. Hory, ve kterých je možné jeden den chodit po sněhu a druhý den pod nimi zažívat horko polopouště. Zemi, v níž je možné rozeznat náznaky středomoří, a která si zároveň zachovává nepatrné zrnko východní divokosti.
Kamenica
Už z velké dálky působí Kamenice impozantně. I z vrcholu Vichrenu je zřejmé, že je Kamenica jedním ze dvou nejvyšších vrcholů žulové části pohoří. Z větší blízkosti pak zcela dominuje panoramatu jezera Tevno. Když se přidají ideální podmínky a slunce se dotýká jen samotného vrcholu, je pohled na Kamenicu nezapomenutelný.
Valyavishki Chukar
Půl hodiny cesty od chaty u jezera Tevno se nachází poměrně nevýrazný pahorek Valyavishki Chukar. Výhled odsud však zahrnuje prakticky celý centrální Pirin. Od Džangalu přes Momini Dvory a Kralev Dvor k zasněžené Kamenici, která dominuje přímo nad jezerem. Směrem na západ by byl vidět i samotný Vichren. Narozdíl od Vichrenu je centrální a východní část pohoří tvořena žulou a nepůsobí tak monumentálně. Z mého pohledu je ale možná ještě krásnější.
Chata na Tevno Ezero
Celý den vládlo jasné počasí, jen v údolích docela hluboko se kupila oblaka. Kdybych si měl vsadit na dobré světlo, na tenhle den bych si nevsadil. Jenže večer všechno změnil. Už když jsem vyrážel od chaty u jezera, věděl jsem, že to tentokrát bude stát za to.
Bažiny pod jezerem Tevno
Asi 50 výškových metrů pod jezerem Tevno se nachází menší, v bažinu pomalu zarůstající jezírko. Když jsem tuto soustavu meandrů poprvé zahlédl z pahorku nad chatou, věděl jsem, že se tam musím vydat. Bylo potřeba najít správný okamžik, kdy bude slunce již dostatečně nízko, ale zároveň ještě nad hřebenem na západě, aby jezírko zalilo pozdně odpolední žlutavé světlo. Pohled směrem na Momini Dvori a Kralev Dvor.
Dalgoto Ezero
Od brzkého rána se slunce opírá do bílé pyramidy Vichrenu. S každou další hodinou roste teplota a rozpaluje kameny okolo jezera Dalgoto. Cesta do sedla Bašlijska Porta prudce stoupá a jen několik málo míst poskytuje blahodárný stín.
Večer na Dalgoto Ezero
Večer u jezera Dalgoto (Gorno Banderishko) s pohledem na Vichren a Kutelo. Odsud se jen těžko věří, že mezi tímto a opačným pohledem z Vichrenu k jezeru činí rozdíl jen několik hodin. Rozdíl mezi vrcholem a údolím Banderica je takřka kilometr, není proto divu, že jihovýchodní stěna Vichrenu působí monumentálně. Původně jsem od tohoto snímku nic nečekal, nakonec je snad mým nejoblíbenějším z celého přechodu Pirinu. Speciální třešničkou na dortu jsou osvícená hejna komárů, poletující všude okolo.
Končeto
Pověstná hrana Končeto, Pojmenovaná podle toho, že ji lidé přecházeli v poloze "koňmo". Dnes je zde natažené fixní lano, i tak se jedná o nejzajímavější místo na celé hřebenovce Pirinu. Jedním směrem sráz 400 metrů, druhým bezmála 800 a k tomu snadno rozpoznatelné siluety vrcholů Kutelo a Vichren, dvou nejvyšších v pohoří.
Bayuvi Dupki
Severní polovina Pirinu je tvořena bílým mramorem. Těžko hledat v Evropě podobné místo, které by působilo jako obrovský bílý balvan hozený do krajiny. Hory vysoké a zářící, hory bez vody. Zde kousek pod vrcholem Bayuvi Dupki směrem k údolí s městy Razlog a Bansko.
Z Pirinu k Rile
Nejen blízké vrcholy Pirinu zářily v raním světle. Snad nejvíce mě přitahoval pohled k sousední Rile, oddělené od Pirinu pásem oblačnosti. Když se první paprsky opřely do nejvyšších mraků, bylo to dokonalé. Pohled směrem k Musale, nejvyšší hoře Bulharska.
Mramorová hrana
Po vlahém večeru mě venku ráno uvítal ostrý studený vítr. Těžko si lze ale představit dokonalejší scenérii. Večerní oblačnost klesla hluboko do údolí mezi Pirinem a Rilou a slunce, i když stále pod horizontem, rozehrálo barevnou podívanou. Pohled na severní mramorový hřeben Pirinu s vrcholy Banski Suchodol, Kutelo a Vichren. Kdesi v dálce za mraky možno tušit i nejvyšší bulharský vrchol - Musalu.
Na hraně
To nejzajímavější se často odehrává tam, kde bychom to ani nečekali. Když se nejvyšší vrcholy Pirinu, Vichren a Kutelo, kompletně znovu ukryly v mracích, to nejzajímavější přišlo na druhé straně. Nad trojvrchol Bayuvi Dupki se nasunul pás mlhy tak tenký, že jím prosvítilo slunce a okolní skaliska zalila barevná záře.
Jeho veličenstvo Vichren
Nejvyšší vrchol Pirinu, Vichren, se co chvíli vynořoval z mraků. Skalnatý vrchol výhružně čněl nad okolní krajinou a dával tušit, že výstup na něj nebude zcela triviální. Severní zajištěná výstupová trasa je vidět v podobě šikmé spáry vedoucí směrem k zastíněným partiím vrcholu.
Pirin v mracích
V dáli ještě doznívaly hromy, ale hlavní hřeben Pirinu se pomalu vynořoval z mraků. Samotný Vichren se co chvíli objevil, aby se o chvíli později opět ukryl. Těžko si představit lepší místo, kde se v tu chvíli nalézat, než na útulně Končeto, nacházející se na strategickém místě přímo uprostřed mramorového hřebene ve výšce 2760 metrů nad mořem.
Začátek představení
Již druhým dnem nás ve svých horách vítal Perun vydatným hromobitím. Když těsně pod hřebenem došlo na nejhorší a museli jsme bouři nouzově přečkat pod celtou v podřepu, pokládal jsem veškeré naděje na dobré světlo nahoře na hřebeni za ztracené. Staré pravidlo, že po bouři bývá hezky, se ovšem znovu potvrdilo naprosto grandiózním způsobem. Už první paprsky, které pronikly roztrhanou oblačností rozehrály představení, které gradovalo s postupujícím večerem.
Cesta na hřeben
Pirinské borové lesy, tolik odlišné od Karpatských temných hvozdů. Vzdušné a přeci tajemné, plné starých pokroucených stromů. Zvláště po bouři, když je les nasycen vodou, stává se cesta pohádkovou záležitostí. Kdesi nad chatou Yavorov cestou na hlavní hřeben Pirinu.
V horku večera
Melnické pyramidy v záři večerního slunce z vyhlídky poblíž Roženského kláštera. Pohled, který se naskýtá přímo pod jedněmi z nejvyšších hor v regionu. Krajina naprosto odlišná od horských velikánů a země jezer, přesto neméně fascinující.
Melnické pyramidy
Při přechodu hor Pirinu je možné sestoupit jižním směrem. Dlouhý sestup, během něhož se postupně mění vegetace od horských borových lesů přes středozemní dubové až po polopoušť je nakonec korunován skalními pyramidami. Oranžové skály vystupují z okolní zvlněné krajiny a zvlášť ráno, když se ještě hory na hranicích s Řeckem halí v mlžném oparu, představují jednu z nejúžasnějších kulis, jakou je možné spatřit.