Svanetie - pod pětitisícovkami

Svanetie: po Kavkazu pěšky, jeepem, na korbě staré dodávky i na koni. Noc pod pětitisícovkami. Horské osady plné starobylých kamenných věží. Děti vrhající kamení nebo nabídka na odkup pohorek. Všudypřítomní psi. Zával hlavní silnice a vynucená cesta přes horský průsmyk.

Pod koly obstarožního terénního Mitsubishi ubíhají první kilometry, auto na panelové silnici občas zavrže. Míjíme monstrózní ocelové mosty a prázdné betonové areály, první osady s polovinou vybydlených domů. Kolem nich postávají staré nákladní automobily v různém stadiu rozkladu, domy propojuje síť žlutých trubek rozvádějící plyn. Lehce překvapivě působí palmy a banánovníky rostoucí mezi sovětskými relikty.

Cesta se stáčí k severu, k horám. Kdesi vpředu temní v mracích Velký Kavkaz. Cesta do historického regionu Svanetie sice v mapě září jako hlavní silnice, ale jeep se i zde hodí. Nad přehradou Enguri cesta začíná prudce stoupat, panely jsou často rozbité nebo zcela chybí. Snad v každé zatáčce je potřeba se vyhnout stádu krav. Kavkaz nás vítá deštěm, po silnici se valí potoky vody, když se ale ve svazích objeví první kamenné svanské věže, nebe jasní a mezi horami září duha. 

Mestia je první opravdovou svanskou osadou a zároveň tou největší. Snad u každého domu stojí starobylá obranná kamenná věž, dávný symbol schopností zdejšího lidu. Večer jsou věže pěkně nasvícené, i sem už prosákl pokrok turismu. Většina domů ve městě nabízí nějakou formu ubytování, není ani divu, v zimě se zde lyžuje a v létě zde začíná patrně nejznámější gruzínský trek vedoucí do osady Ušguli, na který se také chystáme.

Auto necháváme ve vesnici za Mestií u pana Giviho. Po prvotním seznámení, které probíhá díky Martinovi v ruštině nás pouští za vrata a začíná vykládat svůj příběh. Dříve sloužil jako letec, nyní zde v údolí na konci světa loví zvěř a nabízí ubytování turistům. Dříve prý bývalo lépe, na stráni za domem stávaly desítky českých stanů, kvůli válkám ale turistů ubylo. Usmívá se, když vidí naše plné batohy, mnoho lidí už zde na těžko nechodí, spíše využívají všudypřítomných guesthousů. Při optání na počasí odpovídá, že nyní těžko předpovídat, rakety odpalované na Ukrajině prý přináší mraky až sem na Kavkaz. A je jen otázkou času, kdy válka bude opět i zde. Směje se, když říká, že stačí, aby letadla přeletěla přes hory a Svanetie bude obsazená, ale z jeho smíchu je znát pochmurná ironie.

Zatím zde ale svítí slunce, loučíme se a stoupáme vstříc horám. Necháváme za sebou údolí plné kamenných věží i stáda krav, nad lesem začínají rozkvetlé louky. Snad je to jižní orientací gruzínské části Kavkazu, že jsou zdejší louky tak bohaté. Nevím, jestli jsem někde jinde viděl tolik vzrostlých bylin s květy všech barev, patrně až zde. Nad loukami se objevují první zasněžené vrcholy, kdesi na jihovýchod od nás, ty nejvyšší hraniční hory jsou ale stále ještě skryté. 

Směřujene do horské osady Adiši, další typicky svanské - plné kamenných věží. Cesta se ještě párkrát zanoří do lesa, je potřeba překonat brod divoké říčky nebo přejít přes nakloněnou lávku, sejít mezi posledními stromy až do otevřeného údolí. Osada není do poslední chvíle vidět, až za terénním ohybem vystoupí první kamenné věže a po nich i plechové střechy malých domků. V odpoledním slunci se celé údolí zdá pohádkové.

Zdejší pořádky jsou však (naštěstí) stále v nelehké minulosti zapadlé horské vesnice a těžkého života. Celý den zde nejde elektřina, když naskočí, ozve se ze všech domů bujará radost, aby za pět minut proud opět vypadl, a to na celou noc. Celá osada je špinavá, rozpadající se, ale takovým tím krásným způsobem. Mezi domy se volně pohybují krávy, na svazích okolo se pasou koně, k večeru již volní ze svých povinností. 

Trek z Adiši pokračuje pohodlně údolím, podél divoké řeky tekoucí z bělostných ledovců. Než se ale objeví ledovce před námi, vystoupí na opačné straně nad zelené stráně vrchol Ušba, symbol svanských hor. Když se údolí rozšíří, přímo nad ním se rozzáří bělavé vrcholy tak blízkých, a přitom prakticky nedosažitelných čtyřtisícovek. V ranním slunci se proti rozkvetlým stráním blyští přímo ukázkově.

V místě, kde přibývá kamenů v říčním korytě se cesta stáčí a překračuje divoký proud vody. Snad by i bylo možné jej přebrodit, jednodušší řešení ale nabízí místní podnikaví lidé. U brodu už čekají s koňmi a nabízí pohodlný převoz. Po počátečních obavách se vyšvihnu do sedla, což jeden z osmahlých koňáků oceňuje větou "Maladěc, very good!" a o pár chvil poté již stojíme na druhé straně řeky. Odpoledne bývá řeka už tak rozvodněná, že je nepřekonatelná i pro koně.

Pěšina od brodu stoupá do sedla Čchunderi, bujnou kavkazskou vegetací prudce nahoru. Mezi větvemi bříz probleskuje ledovec Adiši, zatímco vrcholy hraničního horského pásma se choulí do bělavých mraků. Těsně pod sedlem, které se nachází ve výšce bezmála 3000 metrů, se tají dech. Snad za to částečně může nadmořská výška, snad výhledy, které se otevírají i zpět přes údolí až k Ušbě. Ze sedla trek směřuje zase dolů do údolí na druhé straně. Většina lidí tady opět klesá, aby využila pohostinnosti v osadě Chalde nebo Iprari. Náš plán je však odlišný: pokračovat po bočním hřebeni kousek nahoru, najít místo pro stan a přečkat noc přímo pod zaledněnými vrcholy.

Rovné místo nacházíme na vrcholku obklopeném žluto-bíle kvetoucími rododendrony, odkud se travnatý hřeben vlní pěknými oblouky až pod temné skály a hřebeny pokryté věčným sněhem. Teď odpoledne se halí do mraků, jen občas vykoukne některý z vrcholků, aby se ihned opět schoval. Zdá se až absurdní, jak vysoko nad námi se některé z nich vypínají. 

Večer přináší těžké mraky, zahaluje skoro celé hory, jen nad ledovcovým splazem Adishi zůstává permanentní okno. Na západě ale zůstává pruh jasné oblohy, slunko klesá a nakonec zpod mraků vykouzlí dramatickou scenerii plnou kontrastů. V sedle pod námi se objevují další dva stany, někdo měl podobný nápad zůstat na noc vysoko v horách. Máváme na sebe, užíváme si kavkazské představení. Tou dobou už je dávno pryč odpolední horko vystřídané skoro až mrazivým večerem. Když se zdá, že slunce nadobro zapadlo, trhají se mraky nad nejvyšší horou Gruzie Ušbou a slunce rozzáří její zasněžený vrchol oranžovou barvou.

V noci ohlížím noční nebe v naději na hvězdnou oblohu nerušenou světelným smogem, ale je zataženo a chvíli dokonce začíná pršet. Zvláštně těžce působí mraky nad horskou krajinou takto v noci, jímá mě skoro malátný pocit z otevřenosti krajiny přikryté těžkou pokličkou. Nebo je to snad nadmořskou výškou?

Ráno se situace kompletně mění. Nebe se vyjasnilo, hradba bílých hor stojí přímo před stanem nerušená jediným oblakem. Daleko vpravo už je vidět západní, nižší, vrchol nejvyšší gruzínské hory Šchary. Daleko vlevo, na západě, protrhává poslední mraky dvourohá Ušba, která rovněž přivítá první sluneční paprsky. Napravo v dálce dokonce vystupuje nad hradbou hor zdánlivě nepatrný západní vrchol Elbrusu. Je mrazivo, cítím chlad v konečcích prstů, ale zůstávám venku. Ze stanů v sedle pod námi také vykukují první nocležníci, aby si užili východ slunce.

Stačí, aby se slunce přehouplo přes hranu hor, ozářilo stan a chlad noci mizí v zapomnění. Klesáme prudce ze sedla směrem do východního údolí, rododendrony střídají rozkvetlé byliny všech barev. U řeky, kde se hlavní trasa ubírá dále po proudu do údolí ve směru na Chalde, odbočujeme vlevo, po neznačené stezce směřující k průsmyku Lagem. Netušíme, je-li možné zde řeku překročit, ani jestli vůbec nějaká stezka existuje. Dle dostupných informací jí chodí málokdo, překročení průsmyku by nám ale ušetřilo nudný další úsek podél silnice a řeky do Ušguli.

Na louce plné odkvetlých klasů toxických bolševníků nacházíme pěšinu a u skal opodál dokonce dřevěný mostek přes řeku. Cesta pokračuje i zde, někdo ji nedávno vyšlapal. Stoupání se zdá už jednoduché, vidíme odsud prakticky až k samotnému sedlu. Dvakrát překročíme potok a následně i sněhové pole, za kterým se svah láme a stoupání se stává prudším. Tráva klouže, ale pěšinu se nám stále daří sledovat. Když se dostaneme do pásma rododendronů, nastávají první problémy. Kořeny rostlin kloužou víc než samotná tráva, je nezbytné se držet dřevnatých stonků. Svah zde má určitě sklon 45°, pěšina pomalu mizí. Prodíráme se skrz rostliny ve spalujícím horku nahoru, kontrolujeme mapu. Už jen udržet se s krosnou ve stoje na svahu vyžaduje trochu pozornosti, není zde rovného místa. Do sedla zbývá sotva 700 metrů vzdálenosti, ale přes 350 výškových metrů. A rostliny, kterých by se dalo přidržovat, mizí. Přemýšlíme, není to již daleko. V sedle bychom jistě našli místo pro stan s dokonalými výhledy na zaledněné vrcholy, jenže výstup se zdá zbytečně riskantní. Obracíme se, sejít i jen pár metrů nejprudšího úseku zpět nás vyčerpává natolik, že u řeky dlouho odpočíváme. Zbývá klasická cesta do Chalde.

Odpolední slunce praží, když spatříme první střechy takřka prázdné osady Chalde, kterou při životě udržuje několik guesthousů. Hory za námi, doposud tak krásně čisté a běloskvoucí se ve slunečních paprscích, jsou najednou temné, ukryté v šedivých mracích. Nad ledovci bezpochyby hustě prší. Možná byl celý ten neúspěch pár metrů pod průsmykem Lagem znamením, tam nahoře je teď peklo.

Přemýšlíme, co dál. Můžeme pokračovat do Ušguli pěšky, ale pohled do mapy potvrzuje, že turistická stezka je vedena nepochopitelně přímo po silnici v uzavřeném údolí. Snad by bylo lepší pokračovat dále autem, rozhodujeme se vrátit. Docházíme do Iprari a dále do Davbeni, odkud nás za neskromný poplatek (který se zde musí rovnat zásadní části průměrného příjmu) popováží na korbě staré zrezivělé dodávky místní pán směrem k Mestii. Plachta na korbě hlasitě frká ve větru, auto na každé nerovnosti tvrdě poskočí. Syn pána na sedačce spolujezdce se před přejezdem úseku, kde se polovina silnice zřítila do řeky, viditelně pokřižuje.

Odcházíme od silnice směrem k hlavnímu údolí, slunce už je nízko a kamenné věže pod námi ozařuje večerní teplé světlo. Stačí nám najít rovné místo pro stan. Gruzíni jsou ale všude, i za vesnicí. U kapličky na rovném plácku se někdo přichází modlit, na dalším někdo pokuřuje. Rovná louka za řekou, kterou vyhlížíme na mapě, je ve skutečnosti plná krav a stavení. Nakonec se posouváme mezi vesnice, na louce za plotem stavíme stan a vaříme večeři. 

Netrvá to dlouho a slyšíme křik dětí. Pak přilétají první kameny a odráží se od celty. Na volání "No stones!" je nám odpovědí smích a přilétající kravské lejno. Martin děti odhání, pak přibíhají znovu a scéna se opakuje. Sedíme ve stanu, rozhodujeme. Může se v jednom dni vůbec stát tolik věcí? Já bych snad i zůstal, o stan se nebojím, ostatně přežil i horší věci. Ale Martin Gruzínům zase tak moc nevěří a raději by se přesunul. Ostatně, je pravdou, že stačí, aby se o našem stanu děti zmínily doma a kdo ví, kdo by pak přišel v noci s jakým úmyslem. 

Balíme tedy stan, procházíme skrz další vesnici za doprovodu halekání místních mladých alkoholiků. Dávám Martinovi za pravdu, raději se přesunout, klidně až zpátky ke Givimu, u kterého bychom jistě mohli i přespat. Bavíme se představou, že děti o nás skutečně někomu řeknou, a ten někdo nás pak na louce nenajde a dětem už se nikdy nebude věřit.

Docházíme až do Giviho vesnice, je pozdě, snad těsně před desátou, nechceme tedy obtěžovat. I zde ale platí, že všude někdo je. Když si vyhlédneme rovinku za posledními domy, kde by se dal stan postavit, přijíždí na koni dva mladíci a ptají se, zda máme kde spát. Na dalším místě nás pozoruje postava dojící kravku. Nakonec se stejně vracíme ke Givimu.

"Alpinisti prijechali!" vítá nás Givi, když nám jeho paní jako první ve dveřích oznámí, že místo na přespání nemají. Domlouváme se, že si na zahradě alespoň postavíme stan. Ráno nám přichystají na zahradu překvapivou snídani, pak Givi přichází a chce si očividně povídat. Vypráví o Gruzii, o horách okolo, jak sám chodil po Kavkaze, nyní často chodí do lesa a loví zvěř. Rázem z něj vypadne otázka, neprodáme-li mu boty. Prý byl už dvakrát ve Tbilisi, ale vše, co se tu dá sehnat, se po dvou cestách do lesa rozpadne. Máme prý štěstí, jaké boty se u nás v Evropě prodávají. Boty nicméně potřebujeme a neprodáme. Odjíždíme do Ušguli.

Cesta zprvu ubíhá bez problémů, za osadou Davbeni ale mizí i poslední betonové panely a silnice se stává sjízdnou pouze pro terénní vozidla. Pokračujeme po prašné kamenité cestě vinoucí se v kaňonu nad řekou, občas se zdá, že svah pod silnicí nemá daleko k utržení. Daleko větší problém zde ale představují skály nad silnicí, jak se ukazuje vzápětí. Kus skály zavalil silnici, dva bagry už odklízejí následky, ale stejně čekáme dvě hodiny, než je cesta volná. 

Ušguli je přesně takové, jako si ho představujeme. Zapadlá horská osada, plná prašných cest, kamenných věží, kterých je zde snad nejvíce v celé Svanetii, a obklopená zelenými stráněmi, nad které vystupuje zaledněný vrchol nejvyšší gruzínské hory Šchary. Samozřejmě, že zde nejde elektřina, je to už takový místní zvyk, který ovšem přispívá k dojmu absolutní odlehlosti. 

Pokračujeme pěšky údolím pod zaledněné vrcholy, překračujeme několikrát řeku a procházíme rozkvetlé louky. Obhlížíme sestupovou cestou z průsmyku Lagem, nezdá se nijak hrozivá, ale to se nezdála ani výstupová trasa z druhé strany. 

V noci zkouším zachytit věže proti nočnímu nebi, ale elektřina už funguje a Ušguli je až absurdně nasvícené. Ráno chystá lepší podívanou, Šchara je vidět celá a blyští se na slunci. Pokračuji ke kostelu Lamaria, odkud se otevírá výhled na celé údolí až k hraničním vrcholům. Celou dobu mě doprovází dva psi, na což je potřeba si v místních vesnicích zvyknout.

Dozvídáme se nepříjemnou zprávu. Včerejší zhruba 20 metrů dlouhý zavál byl jen začátek, ráno se utrhla celá skála v délce 100 metrů a zasypala silnici možná i na několik dní. Situaci diskutujeme s řidičem maršrutky před námi. Nadává, ale nabízí řešení. Z hor je možné se dostat ještě opačným směrem, na východ, přes průsmyk Zagaro. Prý ji předešlého dne někdo z jeho kolegů projel, měla by tedy být sjízdná. K nejbližší benzínová stanici je to tímto směrem ovšem 80 kilometrů a naše nádrž je plná sotva ze čtvrtiny. Přitom by nás mělo čekat ještě stoupání kilometr vzhůru po sotva sjízdné cestě. Přemýšlíme, co dál. Čekání může být ale bezvýchodné, odstranění závalu může zabrat klidně i tři dny.

Místní řidič nám nakonec nabízí pomocnou ruku. Pojedeme v tandemu za ním, protáhne nás horami. V Ušguli se pro nás ptá na benzín, když místní chlapíci nakouknou k nám do auta a spatří ručičku stavu paliva zhruba ve čtvrtině, jen mávnou rukou a posílají nás vstříc horám.

Cesta se vine po úbočích nad Ušguli, po stráních se zbytky sněhu až do výšky přes 2600 metrů, do samotného sedla Zagaro. Tady se znovu (a naposledy) otevře úchvatný pohled na zaledněné vrcholy na hranici Gruzie. Ční tak vysoko nad námi, že je potřeba se naklonit dopředu, aby pohled na ně nezakrývala střecha auta. 

Začíná brutální sjezd dolů, vidíme klikatící se cestu hluboko v údolí pod námi. V mapě je značená jako hlavní cesta, ale silnicí se dá nazývat jen těžko. Brodíme potoky, rozbahněné vyjeté koleje. Kdyby bylo po dešti, pravděpodobně bychom neprojeli. Auto skáče na kamenech, vrže při každém větším poskočení, ale přesně k tomuto účelu bylo sestrojeno. V místech, kde horské louky přechází ve vzrostlou kavkazskou vegetaci, se cesta láme. Nejhorší máme snad za sebou. Projíždíme bujnými březovými háji, porosty bolševníků a kopřiv.

Řidič před námi veze skupinu turistů, nezastavuje, přesvědčivě nás vede dál. Spatříme první střechy, podle map první osada. Domy jsou však při bližším pohledu opuštěné a rozpadají se. Až o několik kilometrů dál vidíme první náznaky civilizace. Cesta se rozšiřuje, objevují se první panely umožňující svižnější jízdu. Dobrodružnou cestu přes hory severní Svanetie máme za sebou. Až s tímto zážitkem na nás plně doléhá přetrvávající odlehlost zdejších hor, divokého Kavkazu. Jen těžko se zapomíná na kraj, kde kůň stále tvoří nejlepší dopravní prostředek, kde kamenné věže zdobí každou osadu a nad rozkvetlými stráněmi se vypínají zářící zaledněné vrcholy pětitisícových hor.