Pirin - v horách u Peruna

K nástupu na hřeben volíme severní přístup od Razlogu přes chatu Yavorov. Při pohledu do mapy se jedná o očividné a přímočaré řešení. Čím více se přibližujeme k horám, tím častěji se zpoza hřebene ozývají hromy. Snad nás symbolicky vítá slovanský bůh hromu, Perun, který dal jméno celému pohoří před námi a údajně sídlí na Vichrenu.

Sotva dosáhneme chaty Yavorov, spouští se dvouhodinový liják. Přemýšlíme, co dál. Chatař rozmlouvá zítřejší výstup na Vichren, snad alespoň útulny Končeto by bylo možné dosáhnout. Pro konec prvního dne volíme nocleh v zaslonu (útulně) Bunkera asi hodinu cesty nad chatou. Zjišťujeme, že zaslon je obsazen obřím hejnem much a spíme přímo pod plechovou střechou, zatímco do okolních štítů znovu třískají blesky.

Výstup pokračuje ráno Suchodolskim údolím, které je široko daleko asi tím nejméně suchým. U Suchodolského jezera přesto dobíráme vodu, dál se zvedají již jen mramorové štíty severního Pirinu, který je kompletně bez pramenů. Pár set metrů pod Suchodolskim prevalem, kde se cesta stáčí na hřeben, se znovu spouští liják s krupobitím. Volíme nouzový bivak pod celtou mezi kameny. Mnohokrát udeří blesk do nedalekého vrcholu Albutin, několikrát také do kovových tyčí jen pár desítek metrů od nás. Když se bouře po hodině a půl přežene, celá krajina je zasypána kroupami jako čerstvým sněhem.

Ze sedla Suchodolski preval prvně vidíme Vichren. Obří mramorová pyramida se tyčí osamoceně stranou od zbytku hřebene a zdá se poměrně daleko. Dále, než by se při prvním pohledu do mapy zdálo, se nachází i útulna Končeto. Spěcháme, v dálce se opět tvoří bouře.

Když přicházíme k útulně ve výšce 2760 metrů nad mořem, prakticky ani nedoufám, že by bylo možné dnes pořídit obstojné snímky. Celý hřeben se zahalil do mlhy, zdáli stále duní hromy odrážející se od kamenných štítů. Prozkoumáváme útulnu, která zde nahradila starší verzi teprve v roce 2018. Je důmyslně postavená, i když se to nezdá, přespalo by uvnitř i 10 lidí. Dokonalé využití prostoru, to se Bulharům povedlo.

Když se s večerem přiblíží stádo kamzíků, začíná se i trhat oblačnost. Bouře je pryč, nastávají hody! Nejprve se rozpustí oblaka nad nejbližším vrcholem Banski Suchodol a zůstanou pouze v oblasti Vichrenu. Cáry páry se ještě dlouho valí přes hřeben, než se ukáže i nejvyšší vrchol. Světlo je dobré, lehce se peru jen s popředím, které je všude tvořené jednotvárnou skálou. Nejlepší místo nacházím nakonec až kus nad útulnou směrem k vrcholu Bayuvi Dupki. Když přichází nejlepší světlo, hřeben se opět halí do mlhy. Byla by to škoda, kdyby se to nejlepší neodehrávalo přímo na opačné straně. Oblak se valí přes hranu hřebene a skrz něj prosvítá sluneční kotouč. Vše je zalito v oranžové záři. 

Vstávám na východ slunce, venku se přes noc pořádně změnily podmínky. Oblačnost se utopila kdesi dole v údolí, dokonalá inverze. Fouká ledový vítr, ale nad horami je jasno. Fotím slunce vycházející zpoza hřebene, ale nejvíce se mi stejně líbí pohled k sousednímu pohoří Rila, které od Pirinu odděluje zmíněná nízká oblačnost.

Z útulny Končeto pokračuje cesta přímo přes kamenitý hřeben. Zhruba v půli cesty mezi Vichrenem a útulnou Končeto se nachází úzká hrana, podle které získala útulna své jméno. Snad bylo před natažením ocelového lana nutné tento úsek přecházet “koňmo”, i s lanem se ale jedná o zajímavý zážitek. Na jednu stranu propast 400 metrů, na druhou bezmála 800. Přímo vpředu ostrý vrchol Kutelo, druhý nejvyšší v celém Pirinu, a za ním vpravo vyčnívající Vichren. Scházíme do sedla Premkata a prohlížíme severní výstup na nejvyšší vrchol. Zjišťujeme, že je prakticky celý také zajištěn, pro změnu řetězem. Odsud je to k vrcholu již jen něco okolo 40 minut.

Z vrcholu se konečně otevírá pohled na centrální část pohoří. Ta je, narozdíl od mramorového hřebene Vichrenu, tvořena žulou a bylo by možné ji zhruba přirovnat k Vysokým Tatrám. Kdesi dole hluboko pod námi se také krčí chata Vichren. Zdá se blízko, ale je k ní potřeba sestoupit zhruba výškový kilometr. 

Odsud cesta do středu pohoří opět pozvolna stoupá podél potoka. Všude okolo roste kapradí a kvete ohromné množství horských bylin. Rozdíl oproti vyprahlé kamenité mramorové části je patrný na první pohled. 

Cestu až na Tevno Ezero již nestíháme, nouzově bivakujeme kousek za jezerem Dalgoto. Na severozápadě se stále tyčí pyramida Vichrenu, z této strany snad ještě impozantněji. Fotím dlouho do noci v okolí jezera a snažím se zachytit západ slunce nad siluetou vrcholů Muratov, Vichren a Kutelo.

Vlahý večer se mění v ledovou noc, ráno ze stanu odpadávají kusy ledu. Slunce však rychle přebírá vládu a začíná intenzivně pražit. Zvláště mezi kamennými bloky nad jezerem je vedro přímo úmorné. Naštěstí velké jezero Tevno se nenachází daleko. Cesta však ubíhá podivně pomalu, neustále se vlní přes vrcholy Tipiku a sedlo Mozgovishka Porta pod jezerem se zdá stále daleko. 

Nebe je poněkud nudné bez mraků, jen na jižní straně hor se dole hluboko v údolí začíná vařit oblačnost. Takové mraky mi nepomohou, říkám si, zatímco slunce pekelně praží. 

Přicházíme k jezeru právě včas odpoledne. To, čemu bych ještě před chvíli nevěřil, se stává realitou. Malé obláčky se začínají zvedat proti modrému nebi. Zatím jsou příliš malé, ale lepší než nic. 

Zamlouvá se mi zarůstající menší jezírko nacházející se o 50 výškových metrů níže a snadno dosažitelné vrcholy v okolí jezera. Přemýšlím, kterou lokalitu upřednostnit pro večerní focení. Zdá se, že jezírko dole se brzy skryje ve stínu, vydávám se k němu tedy ihned, přičemž bych měl stíhat i následný výstup na některý z okolních vrcholů. Přístup k jezírkům je snadný po značené trase, na místě ale nacházím nejlepší kompozici až trochu stranou na vyvýšené skalce přímo nad stočenými meandry a podmáčenou loukou. Líbí se mi, jak tvar meandrů kopíruje tvar hor v pozadí a zlatavé odpolední slunce osvětlující okolní travnatý porost.

Brzy se však slunce posune příliš nízko za hranu blízkého hřebene a meandry zůstanou ve stínu. Vracím se k chatě a přemýšlím, který z blízkých vrcholů zvolit k výstupu. Nabízí se nejnižší Valyavishka Chuka, prostřední Valyavishki Chukar nebo nejvyšší a nejobtížnější vrchol Momini Dvory. Volím prostřední vrchol, zejména kvůli pozici vůči jezeru a dominantnímu vrcholu naproti - Kamenici.

Už když stoupám podél jezera, začínají se dít věci. Najednou mám až překvapivý strach, že mraků bude moc, že zahalí slunce a dobré světlo se konat nebude. Tou dobou ještě nemůžu tušit, že mraků bude celý večer tak akorát, slunce ani jednou úplně nezmizí a okolní štíty se ukáží v dokonalých barvách.

Vše se odehrává s naprostou přirozeností jako už mnohokrát, kdy jsem tušil, že by podmínky mohly být sakra dobré. Dosahuji vrcholu a hledám optimální místo. Nic nesmí zastiňovat pohled na jezero a chtělo by to něco do popředí. Úplný vršek nefunguje právě kvůli popředí, sráz je příliš příkrý, posouvám se tedy na pohodlné místo kousek pod vrcholem. Během hodiny světlo zezlátne, zoranžoví, až se na samém sklonku dne zbarví do ruda. Po celou dobu ozařuje protilehlý vrchol Kamenice, přesně tak, že lépe by to už nešlo.

Od jezera Tevno stoupáme nejprve do sedla Kralevdvorska porta, aby cesta následně prakticky už jen klesala jižním směrem. Jestli něco hovoří pro tuto variantu opuštění Pirinu, je to rozmanitost a rychlost změn okolní krajiny. Sestup začíná vysoko v horách, kde se i v červenci drží sněhová pole. Pokračuje přes rozsáhlé louky oblým táhlým údolím. Snad proto, že je toto údolí situované na jih, kvete zde neskutečné množství rostlin všech barev.

Když stezka dosáhne hranice lesa, převládnou v okolí borovice makedonské, staré stromy, pod jejichž korunami je možné konečně nalézt trochu stínu. Kousek před chatou Pirin se les opět mění na smíšený jedlobukový horský les. Odsud je to ještě přes 1300 výškových metrů směrem dolů do první osady Rozhen, les brzy řídne, přidávají se duby a na slunných prostranstvích divoké trnky.

Před Rozhenem udeří horko s největší razancí. Dávno pryč jsou vlhké tmavé lesy, zůstaly jen řídké duby, jalovce a tisy. Tráva v okolí je i zkraje července spálená dohněda. Odevšad se ozývají cikády. Rozhen je blízko a s ním i království vyprahlých pískovcových pyramid, kde krajina připomíná spíše polopušť. Ke konci již jdeme takříkajíc od stínu ke stínu.

Už konec cesty do osady Rozhen je lemován menšími pískovcovými útvary. Během stoupání k místnímu monastýru se krajina otevře a dá vyniknout prvním impozantním širokým pohledům. Rozhenský monastýr pak představuje oázu klidu a odpočinku pro duši po dni stráveném v horku neúprosného slunce. To nejlepší ze skalní oblasti přichází ale až za ním. Cesta opět ostře stoupá, ale brzy dosahuje prvního vyhlídkového bodu. 

Mohlo by se zdát, že lepší už to nebude. Na jedná straně výhled na klášter, na straně druhé pohled přímo na nejdivočeji tvarované skalisko v oblasti. Bystré oko si ovšem všimne pěšiny vedoucí dále ke skále. Právě zde se nachází patrně nejlepší místo v celém labyrintu pyramid. Nabízí se výhled na centrální část oblasti a hlavně na blízkou takřka kolmou skálu tvořenou pravěkými usazeninami. Místo zcela vyprahlé, ale kompozičně dokonalé. Na samém konci přístupné skály roste pokroucený dub a skály se otevírají tak, že jedna stěna je sluncem ozářena večer a druhá brzy ráno.

Z vyhlídky cesta prudce klesá směrem k Melniku. Přestože se přibližuje největším skalám, je poněkud fádní. Zachází do lesa a některá z pyramid jen sem tam vykoukne mezi větvemi. Přesto je i zde patrné, jak razantně se může krajina změnit na pár kilometrech. Pokud je Pirin něčím jedinečný, je to právě zmíněná rozmanitost. Na poměrně malé ploše se vystřídá holý bělavý mramorový hřeben s žulovou částí hor, rozvetlé louky s borovicemi a duby, zatímco na jižním okraji pohoří směrem k Řecku se krajina změní v takřka středomořskou podobu.