Maroko - brána na Saharu

Maroko je mnohdy přezdíváno jako brána na Saharu, a největší poušť světa zde skutečně začíná a tvoří většinu země. Klasická představa nekonečných písečných dun neboli ergů ale pro marockou krajinu typická není a převládá kamenitá hamada. Výjimku tvoří několik menších a jasně ohraničených oblastí s dunami, mezi nimiž jasně kralují rozlehlejší Erg Chigaga a vyšší Erg Chebbi. Obě se nacházejí až na samé hranici s Alžírskem a v kontextu celé Sahary jde o naprosto zanedbatelná území. Relativně snadná dostupnost v kombinaci s menší rozlohou z nich činí vyhledávaný cíl. 

Po pragmatickém uvážení volíme za cíl Erg Chebbi, neboť rozlehlejší a odlehlejší Erg Chigaga vyžaduje k přístupu terénní vůz s pohonem na všechna kola nebo využití předražených služeb místních převozníků. Oproti tomu Erg Chebbi je snadno dostupný po běžné silnici a jako takový je logickou primární volbou většiny turistů. Na papíře dokonce přes svou menší rozlohu působí atraktivněji: vyšší duny, barevnější písek, … zůstává tak jen otázka množství koncentrace turistů a stop v písku, které na fotografii nehezky ruší.

Cesta z Marrakéše zabere zhruba 8 hodin. Typicky spíše více, ať už kvůli hustému provozu ve městech nebo všudypřítomným policistům číhajícím na sebemenší příležitost k udělení pokuty. Je tedy vhodné ji rozdělit na dvě části. Ať tak či tak, trasa vždy začíná překonáním hradby Vysokého Atlasu, který se zvedá hned za městem až do výšky přes 4000 metrů nad mořem. 

Velmi brzy se ukazuje typická tvář Maroka, oranžově až červeně zbarvená pustina, osamocené stromy a keře nebo vesnice tvořené nízkými domy z hliněných cihel nebo tvárnic, které každopádně díky fasádě nebo nánosu prachu barevně zapadají do okolní krajiny. Samozřejmě všudypřítomný odpad, jehož množství je ale vlastně menší, než jsem očekával. S nadmořskou výškou mizí i poslední borovice a monotónní krajinu doplňují jen bělostná pole sněhu na nejvyšších vrcholech. Působí to na mě zprvu cize a snad odtažitě, až si říkám, co tady budeme sakra fotit.

Stačí ale překonat průsmyk Tizi n'Tichka a jižní strana hor začne odhalovat svou docela jinou tvář. Sice se stále drží jen odstínů oranžové a červené, ale přibývají fotogenické struktury, a jakmile mizíme z hlavní cesty do vedlejšího údolí Ounila, přibývají také zajímavé vesnice. Mezi běžnými domečky se tu a tam objeví stará hliněná pevnost, neboli kasba. V údolí, daleko od hlavního ruchu, si konečně trochu připadám jako někde daleko v autentickém Maroku. Děti pobíhají a mávají, jako kdyby nikdy neviděly auto, starší vodí podél cesty oslíky. Nejstarší z místních obdělávají skromná políčka na dně vádí, u jediného zdroje vody.

Na samém konci údolí čeká shluk kaseb, celá opevněná vesnice neboli ksar, a hned jeden z nejznámějších - Ait Ben Haddou. Pro svou krásu si ho oblíbili filmaři (točil se zde např. Gladiátor nebo seriál Hra o trůny), a tak se mu dostává i náležité péče a oprav. Je sice prosinec, ale hustý déšť a teplota lehce nad nulou mě z nějakého důvodu překvapují. Výhodu to má v tom, že je ksar prakticky opuštěný a pohybuje se v něm minimum turistů. Úzkými uličkami je možné se proplést až k sýpce na vrcholu kopce, odkud se naskytne pohled na pevnost z ptačí perspektivy. Nepřekvapí ani rozložené nabídky trhovců, sahající od koberců přes šátky až ke zdobenému nádobí.

Z Ait Ben Haddou dále pokračujeme k městu Ourzazate a odsud jižní variantou dále na východ. Cesta vede prakticky nekonečnou kamenitou pustinou, snad jen s výjimkou několika oáz. Z těch mi v paměti zůstává jedna u osady Agdz s blízkou velkou kasbou pod hradbou hor, která by si snad i zasloužila fotografii v nějakém pěkném světle, a druhá u města N´Kob, kde palmy ostře kontrastují s čerstvě zasněženými horami v dáli. Na dlouhé zastávky ale není čas, Erg Chebbi je odsud ještě stále daleko. Vidina písečné pouště nás žene vpřed, takže není příliš prostoru soustředit se na okolní krajinu, která se mi pomalu dostává pod kůži. Je na první pohled jednotvárná a monotonní, dokonce velmi často monochromatická, ale zažívám zde po čase pocit, který jsem zatím získal pouze na Islandu a částečně možná v patagonské pampě. Otevřenost krajiny klame vnímání rozměru. Co se zdá být blízko, je ve skutečnosti daleko a naopak. Zdálky mohutně působící horstvo se s přiblížením stává lokálním pahorkem, na který by se dalo vystoupat za hodinu. Světlý tenký pruh na obzoru naopak s ubývající vzdáleností roste a zabírá čím dál více zorného pole, až nakonec zezlátne a získá kontury tisíců oblin. Nemůže již být pochyb o tom, že před námi leží nejvyšší písečné duny Maroka.

Zůstáváme na dvě noci v jednom z nespočtu kempů na okraji písečného pole, máme tedy dost času se rozkoukat, ale přijeli jsme zrovna v nejlepším, slunce se sklání k obzoru a duny zlátnou čím dál víc, takže duše fotografa chce jít vstříc dunám, co nejdál od civilizace a stop v písku. Nejvyšší duna v okolí láká, okamžitě je mi jasné, že tam nahoru se musíme podívat. Ale dnes to nebude, po pár stech metrech mraky nad pouští růžoví a vzdálený pohled musí stačit. Alespoň si vyhlédnu srpovitou menší dunu nepříliš daleko od kempu, která by se mi pozdávala do nějaké noční kompozice a doceňuji rozhodnutí úřadů vykázat kempy z dun na jejich okraj.

Náš kemp je vkusně a stroze zařízen, to se mi líbí. Chudáci berbeři pak každý večer pro pobavení turistů připraví posezení u ohně, které doprovází hrou na bubny a zpěvem. Dalším chudákem jsem pak já sám, když jsem vyzván postupně ke hře na buben i ke zpěvu. Kdo mě zná, ví, že neumím zpívat ani pořádně udržet rytmus, takže do bubnu plácám chvíli pomalu, abych následně zrychlil do zběsilého tempa, kterému se musí berberští hráči přizpůsobovat, aby předešli vzniku tragické kakofonie zvuků. Ve výsledku jsou tedy největšími chudáky úplně všichni zúčastnění včetně posluchačů.

Někoho by možná mohlo překvapit, že je v noci v poušti zima. Když ráno ještě za tmy postáváme stranou od namrzlých stanů a čekáme na velbloudáře, jsem rád za dvoje kalhoty a čtyři vrstvy zatepleného oblečení. Výlet na velbloudech je v poušti taková povinnost, a když vidíme, že se zde o zvířata hezky starají a mají to tak hezky vymyšlené, že nás dovezou na jednu z vyšších dun ještě před východem slunce, prakticky nelze odmítnout. Velbloudi nás pomaličku odvezou pod dunu zhruba dvacet minut před východem slunce, takže můžeme začít seriózněji fotit. Místo vcelku dobré, až na to, že je slunce zpočátku zastíněno dalším písečným pahorkem. Nedá mi to a stále se otáčím za nejvyšší dunou v okolí a osnuji plány na odpoledne. 

Během dopoledne se snažíme rozmrznout, až je kolem jedenácté hodiny takové horko, že se nedá venku skoro vydržet. Měřím vzdálenosti v mapě, obhlížím cestu a ve dvě hodiny vyrážíme nahoru. V dlouhém rukávu, s šátkem přes hlavu a povinnými slunečními brýlemi, jelikož světlý písek odráží hodně slunečního svitu. K našemu překvapení se ale písek příliš neboří, patrně za to může noční rosa, která zpevnila jeho horní vrstvu. Pouze v nejprudších pasážích se pod nohama písek doslova sesouvá a je potřeba zabrat. Jeden krok nahoru, a terén se postará o půlkrok dolů. Kemp se přesto rychle vzdaluje, míjíme místo kam jsme se dostali předešlého večera. Vysoká duna ale nadále ční před námi vzdálená a nedostupná, nahoru 150, možná 200 výškových metrů. Původní vyhlédnutá trasa po ostré písčité hraně se mi přestává líbit, obcházíme dunu více z úhlu. Pod vrcholem narazíme na místo, kde se terén zdánlivě narovná, jen aby se po chvíli jediná možná cesta zúžila do další ostré hrany z obou stran spadající do písčité propasti. Úhel svahů dozajista překonává kritickou mez pro stabilitu písku, hranu tedy přecházíme co nejlehčím krokem. Na jejím konci se jediná cesta zvedá prudce na délce tří metrů, což se ukáže jako nečekaný problém. Každý pokus o krok vzhůru spustí malou písečnou lavinu až z horní odtrhové hrany. S propastí po každé straně nic moc, raději se vracíme.

Máme čas, takže volíme trochu jinou cestu a brzy se zdá, že nás už nečeká žádný zásadní problém. Posledních pár nejprudších kroků a do tváře mě praští vítr valící se přes vrchol duny. Žene písek do vzdálenosti desítek metrů a zahlazuje stopy, které přímo na vrcholové hraně zanechal někdo před námi. Stačí hodina, aby je zahladil úplně. 

Scházíme na plošinku pod vrcholem, máme tak dvě hodiny do západu slunce, dost času rozmyslet kompozice. Okamžitě mě upoutají dvě výrazné duny hluboko pod námi. Jedna vytváři dvojici oddělených esíček, druhá se kroutí naněkolikrát jako had. S nižším světlem by to mohlo být dokonalé. Parádní jsou i stolové hory na hranici s nedalekým Alžírskem modrající se na pozadí písečných přelivů. Dokud je slunce vysoko, vybírám za motiv skupinky velbloudů, které se pomalu šinou pouští hluboko pod námi. Kontrast odpoledního slunce takovým scénám sluší snad více než měkké slunce večerní či ranní. Poušť je z vrcholu nejvyšší duny doslova fotografickým pískovištěm, kde se dá nekonečně vyhrát s kompozicí, zvláště pokud je k dispozici teleobjektiv.

Zhruba po další hodině přichází nejlepší světlo, zachycuji připravené kompozice a přesouvám se k výrazným strukturám, které poslouží jako výrazné popředí zvýrazněné bočním sluncem. Erg Chebbi je sice relativně malým ergem, ale jižním směrem se až k obzoru táhne nekonečné moře zlatých vln, oblin a pahorků. 

Sledujeme slunce zapadat a poušť blednout, snad jen alžírské stolové hory září modřeji než předtím. Na hraně duny vítr dávno zahladil i naše stopy, takže každý nový krok musíme učinit do čerstvě uhlazeného písku. Vnímám snad až jakési provinění pokaždé, když dokonalé dílo přírody naruším. Uklidňuje mě vědomí, že do pár dní nebude po většině našich stop ani památky.

V polovině sestupu, se sluncem dávno pod obzorem a s přicházející nocí, se duny naposledny rozzáří. Od rudého obzoru chytají sytě oranžový až červený nádech a proti tmavě modré obloze působí duna, ze které se vracíme, magickým dojmem. Pak už světlo mizí rychle, hledám svou vyhlédnutou dunu a zkouším první noční kompozice. Do hodiny je absolutní tma a nikde nikdo. Zachycuji dunu pod obloukem Mléčné dráhy svítící nad pustou pouští jako o život. 

Najít cestu kempu do tábora jen s čelovkou v bludišti dun je o trochu náročnější, než jsem čekal. Světla na okraji ergu neustále mizí za písečnými přesypy a menšími dunami, ideální cesta se hledá obtížně. Na dohled o kempu zjišťuji, že jsem u úplně neznámého kempu a musel jsem trochu uhnout ze směru. Druhý kemp už je mi povědomý a až třetí je ten správný. Berbeři už tradičně povídají u ohně a docela se diví, že šel někdo pěšky až na nejvyšší dunu. Kdo jiný než Češi…

Ráno ještě rychle míříme do dun napravit drobný nedostatek předešlého ranního focení. Stoupáme na menší dunu trochu více stranou, ze které nebude pohled ke slunci rušen výraznějším písečným hřbetem. Duna je sice dost blízko u kempu, ale jako zázrakem jsou na ní nepošlapané struktury. Slunce vychází přesně tam, kde ho čekáme a celkově to vychází naprosto dokonale. Zbývá se naposledy dotknout jemného písku a pak už tohle zlatavé království oblin a stínů necháváme za zády.

Míříme zpět k horám Vysokého Atlasu, konkrétně k soutěsce Todra a oáze Tinghir. Oáza je jednou z největších v Maroku, táhne se v dálce 48 kilometrů a obývá ji přes 80 tisíc obyvatel. Soutěska Todra je pak jedním z klasických cílů, kam míří takříkajíc všichni. Úzká a hluboká skalní průrva je totiž průjezdná autem a snadno dostupná. Více než soutěska mě proto zajímá samotná oáza a rozpadající se staré ksary stojící na jejím okraji.

Přes palmami hustě zarostlou oázu se z vyvýšených míst nabízejí jedinečné pohledy k různým částem Tinghiru na protějším okraji, patrně nejznámější vyhlídka leží přímo naproti čtvrti Afanour, kde nad starými hliněnými domky vyčnívá červenobílá věž novější mešity. Na rozlehlé vyhlídce je potřeba jen odbýt dotěrné prodejce keramiky a šátků, kteří moc dobře vědí, že pohled na město pod horami donutí každého zastavit. 

Soutěska Todra se v postupně zužuje, až zůstane zhruba deset metrů široká úzká průrva v červených skalách. Dnem soutěsky protéká říčka, ale již dávno nejde o kouzelný skalní kaňon, kterým kdysi muselo toto místo být. Betonová silnice se kroutí nevzhledně hned vedle řeky, obklopená typickými zástupy prodejců všeho možného. Alespoň ti k večeru mizí, zatímco zkoumám pěší trasu vedoucí do jednoho z mírnějších svahů hned za nejužším bodem soutěsky. Bohužel torzo velkého nedostavěného hotelu mi stále zůstává v záběru a nedaří se mi ho jakkoliv zakrýt, takže když konečně dorazím na první kompozičně přijatelné místo, nejlepší světlo je už dávno pryč. S ubývajícím světlem alespoň máme soutěsky pro sebe, a tak zkouším alespoň několik záběrů z koryta vysychající říčky.

Hned ráno pak míříme do údolí Dades a další stejnojmenné soutěsky. Jelikož jde o poměrně rozlehlé údolí, je i cesta o něco zajímavější a okolní krajina se neustále mění. Špičkový je úsek okolo Monkey fingers, neboli “opičích prstů”. Nad vesnicemi se zde zvíhají skaliska roztodivných tvarů, oblých balvanů a rýh, které ani nepotřebují mnoho fantazie, aby ruce primátů sketečně připomínaly.

Soutěskou Dades pak opět vede silnice, která se tentokrát atraktivně vine po úbočí holých skal. Na vrcholu průsmyku pak stojí hotel, zatímco silnice pokračuje dále na sever. My se ale odsud vydáváme nazpět směrem na jih, projíždíme znovu celé údolí Dades, až se nám na obzoru ukáží severní svahy pohoří Jbel Saghro. Právě toto pohoří, stále poněkud stranou od hlavního zájmu, protíná nová silnice a mělo by být možné přejet přes průsmyk ve výšce 2283 metrů nad mořem. Odlehlejší hory nás samozřejmě lákají, protože obvykle nabízí neokoukané pohledy a punc objevování. 

Celé horské pásmo, jak ho máme možnost přehlédnout od levého obzoru k pravému, ale pokrývá sníh. Nejde o nějaké stopy sněhu, ale viditelně souvislou bílou pokrývku. Lehce nervózně kotroluji, jestli nemáme nějakým zázrakem zimní pneumatiky, ale ty jsou očividně v Maroku považovány za zbytečnost. Blížíme se tedy ke kopcům s očekáváním toho, bude-li cesta vůbec průjezdná. A brzy se sníh v okolí objevuje, asfalt ale zůstává čistý, místy maximálně mokrý. 

V jednom momentu se přistihnu, že vůbec nechápu pohled do zpětného zrcátka. Zatímco před námi je krajina kompletně bílá, při ohlédnutí není po sněhu ani památky. Na jižně orientovaných svazích totiž okamžitě taje a drží se pouze ve stínu severních úbočí a záhybů skrytých před slunečními paprsky. Tmavý asfalt zůstává bez sněhu až na vrchol průsmyku, kde teploměr ukazuje neuvěřitelných 15°C. I zde samozřejmě leží docela dost sněhu.

Jakmile se ale jednou dostaneme na jih od průsmyku, bílá barva sněhu nám kompletně mizí z dohledu a zůstává pouze hnědooranžová barva horniny. Před námi vystupuje výrazná trojúhelníkovitá hora Tazlout, která by si svým tvarem nezadala s věhlasným islandským Kirkjufellem, tady ale prakticky nikoho nezajímá. O kus dál pak nad horizontem k nebi ční dvojice skalních monolitů připomínajících otevřené dlaně. Tady se pro změnu přímo nabízí porovnání s americkým Monument Valley.

Ke vzniku skalních monolitů se váže bizarní místní pověst o chlapci jménem Ali, který si čural do jídla, a tak byl za trest proměnen do jedné ze skal. Druhou skálou pak mají být jeho rodiče, kteří zkameněli proto, že Aliho nedokázali lépe vychovat. 

Hledáme nějaké vyvýšené místo, odkud by byl co nejlepší výhled všemi směry pro večerní fotografování. Cestu přímo k monolitům vzhledem k orientaci vůči slunci zavrhujeme, jakkoliv nás samozřejmě napadla jako první. Namísto toho nacházíme nevysoký pahorek, odkud ale máme jako na dlani celé okolí. 

A s večerem se začínají dít věci! Mraky na východě tmavnou až do šedomodré barvy, zatímco klesající slunce protahuje stíny a zlátne. Detailů v krajině je takové množství, až je obtížné se rozhodnout, kterým směrem koukat. Vzdálené hory a obliny odhalují své struktury, slunce zvýrazní i skaliska doposud fádní. Slunce navíc zapadá hned na dvojící Aliho monolitů a paprsky ukrojené horizontem vytvoří proti skalám krásnou podívanou.

Teprve, až když slunce zapadne, přichází to nejlepší. Mraky trhající se přímo nad námi chytnou všechny odstíny hřejivých tónů od sytě rudé přes žlutou až k růžové. Tojúhelnikovitou horu na východě korunují zběsilé červánky a zajímavé světlo trvá ještě nezvykle dlouho po soumraku.

Po takovém západu slunce už nic podobného nečekáme. Když ale za brzkého rána míříme tmou zpět k Marrakéši a obzor za námi začne pomalu ale jistě rudnout, snažíme se v mapě urychleně najít nějaké alespoň trochu zajímavé místo. Úplnou shodou náhod jsme asi jen dvacet kilometrů od ksaru Tamnougalt, který mě zaujal hned, když jsme tudi projížděli opačným směrem do pouště Chebbi. Načasování se zdá ideální, neboť když ksar spatříme před sebou, slunce právě vychází. Zastavuji na kraji silnice a z nejbližšího příhodného místa pohodlně fotíme pevnost pod hradbou hor, která doslova rudne v záři vycházejícího slunce.

Pak už se zdržíme pouze krátce opět v Ait Ben Haddou, které tentokrát neskrápí déšť, takže nám to nedá a dále míříme vstříc mumraji a chaosu historické křižovatky obchodních cest, Marrakéše. Stačí dojet na předměstí tohoto milionového města, abychom se z místního provozu řádně zapotili. Z nespočtu troubících aut, která se snaží využít každou skulinku k předjíždění, jde brzy hlava kolem. K tomu je potřeba započíst všudypřítomné cyklisty a motocyklisty, kteří se po širších bulvárech proplétají zprava i zleva, aby se v úzkých uličkách staré mediny stejným způsobem vyhýbali davům chodců. Rikšy, oslíci s nákladem, kamiony, vše proudí v nepřetržitém toku až do centra města, kde se hustota provozu ještě násobí. 

Rádi proto zabíháme do starého jádra města neboli mediny, kam mají auta vjezd zakázán a je potřeba počítat jen s občasným průjezdem neohroženého mopedu. Oblast Marrakéše zasáhlo v roce 2023 silné zemětřesení (6,9 stupně Richterovy škály), které mělo způsobit vážné škody právě v historickém centru. Živě si pamatuji záběry na nejslavnější minaret Koutoubia, kterak se z jeho chvějících zdí valí oblak prachu. Jsem proto velmi zvědavý, v jakém stavu se unikátní historické centrum nachází dnes. Vítá nás již zmíněný minaret mešity Koutoubia. Pohled přes palmy z přilehlého parku s fontánami prozrazuje, že památka jako zázrakem zemětřesení přestála a po nutných opravách se skví v původní kráse.

O kus dále v úzkých uličkách vedoucích k palácům v jižní části města je už tu a tam možné narazit na svědectví o zkáze, kterou zemetřesení napáchalo. Na zdech domů jsou stále občas vidět provizorně načmárané červené kříže a opuštěnost těchto staveb potvrzuje, že již nejsou k používání bezpečné. Jiné jsou dokonce stržené kompletně, někdy nad ulicí zeje rozlousknuté první patro bez střechy, s odhalenými vnitřními stěnami. Většina domů ale stojí a celkově město působí stále kouzelně orientálně. Skrze davy obchodníků, turistů i běžných místních se proplétéme hlouběji do mediny za doprovodu všemožných pachů i vůní. Nejčastější vůni kadidla střídá vůně čerstvě připraveného jídla, ale častěji zápach kanalizace nebo jiný nespecifikovaný smrad.

Evička se do Marrakéše vrací po sedmi letech, nechávám se tedy vést na místo, které se jí zde líbilo nejvíce, do paláce Bahia. Již cestou musí uznat, že kromě zemětřesení se změnilo mnohé, místní obchodníci jsou podle všeho méně agresivní a vlezlí. Vstupné do paláce mi přijde poněkud přemrštěné, ale můžeme se jím alespoň procházet volně. Tedy až do chvíle, kdy zjistíme, že v nejzajímavějších částech (ať už kvůli zemětřesení nebo z jiného důvodu) právě probíhá rekonstrukce a jsou uzavřené. I zbylé části jsou ale nádherně zdobené, akorát je turistická odpolední špička a na záběr bez lidí je potřeba si vždy docela počkat. 

Z paláce tedy poměrně brzy mizíme, a tak navrhuji návštěvu nedalekého židovského hřbitova. Viděl jsem nějaké odtamtud pořízené snímky a docela mě to nalákalo. Evička si hřbitov z první návštěvy nepamatuje, je poněkud skeptická, ale křivými uličkami, kde najednou ubývá turistů se pomalu dostaneme až ke zdem hřbitova. 

Hřbitov Miara je s více než 20 000 náhrobky největším židovským hřibitovem v Maroku. Místo má zcela unikátní atmosféru. Mezi červenými zdmi se nachází bíle natřené jednoduché náhrobky i honosnější světlé sarkofágy, všechny uspořádané ve zdánlivém chaosu. Skupina stromů poskytující stín na začátku hřbitova dotváří klidnou atmosféru místa. Nikdo zde totiž není! Je to pro nás po průchodu medinou i palácem Bahia skoro až neuvěřitelný zážitek. Pokud tedy v Marrakéši zatoužíte po chvilce klidu a rozjímání, hřbitov Miara je bezepsoru vhodným místem.

S blížícím se večerem hřbitov opouštíme a míříme do středobodu děni v rámci celé Marrakéše, na náměstí Jemaa el-Fnaa. Potkáváme se zde s našimi českými kamarády a společně trávíme večer na jedné z mnoha teras nad náměstím, odkud se nabízí pohled na čilý ruch dole i slunce zapadající za minaretem mešity Koutoubia. Nemůžeme si odpustit ani marocký tažín, který s takovým výhledem chutná znamenitě. Z náměstí odcházíme až dlouho po setmění, čilý ruch v ulicích ale neustává.

Naopak ráno je město úplně prázdné. Vstáváme ještě za tmy, abychom se spletí uliček a souků dostali k jedné z nejvýznamějších památek Marrakéše, medrese Ben Youssef. Obchůdky starých souků jsou ještě stále zavřené, ulice osvětluje jne světlo spoře umístěných lamp. Občas na rohu ulice postává oslík s vozíkem, ve kterém se z mediny sváží odpad. V jednom bodě tržiště dorážíme na místo, odkud nás mapa vede do uličky tak temné, že není na první pohled vůbec poznat, že nejde o temnou zeď, ale o průchod. Chvíli se rozmýšlíme, úplně se nám to nelíbí, druhý konec uličky je v nedohlednu a tma taková, že je skoro potřeba si posvítit na cestu. Za zády nám ale zrovna otevírá svůj krámek jeden z prvních trhovců a nezdá se, že by na nás někdo v temnotě číhal. Procházíme uličkou až na náměstí u mešity Ben Youssef. 

Ta je jako většina mešit v Maroku (kromě slavné velké mešity v Casablance) nemuslimům nepřístupná. Hned vedle se ale nachází budova stejnojmenné medresy (islámské školy). Jelikož přicházíme na začátku otevírací doby, můžeme si stavbu prohlížet snad dvě desítky minut zcela nerušeně. To je nedocenitelné zejména při fotografování, kdy se můžeme soustředit na zdobené centrální nádvoří jako na celek. 

Budova mě nepřestává překvapovat množstvím jemných detailů na fasádách i na prvcích z cedrového dřeva. Nejúžasnější mi ale přijde kombinace tlumených odstínů barev. Bílá barva je doplněna několika odstíny hnědé a výraznější tyrkysovou na zdobných mozaikách. S tyrkysovou barvou pak koresponduje i barva vody v jakémsi obdélníkovém bazénku uprostřed nádvoří. 

Přístupné je i první patro madrasy a většina ze 130 studentských pokojů (údajně zde bylo ubytováno přes 800 žáků!). Některé pokoje mají okno na vnitřní nádvoří a tak poskytují unikátní úhly pohledu. Z kompozic zde nelze vynechat ani obligátní průhled skrz okno přes nádvoří až oknu na protější straně. Zatímco prozkoumáváme interéry, budova se postupně zaplňuje turisty. Navíc se nám čas v Marrakéši krátí a tak medresu Ben Youssef pomalu opouštíme. Narozdíl od paláce Bahia jsem z této ranní návštěvy doslova nadšen.

Uvnitř medresy jsme ani neměli šanci postřehnout, že město se mezitím probudilo a obchůdky v souku jsou již z většiny otevřené. Z barev a tvarů skoro přechází zrak. Zajímavé jsou obchůdky s keramikou plné talířků a mís zdobených všemožnými ornamenty. Tradičně nejvíce mě ale zajímá koření a až absurdní množství jeho druhů. Štiplavá vůně orientálních ochucovadel se zde prolíná se stále přítomnou vůní kadidla.

Nemohou chybět ani obchůdky se šperky, které se blyští již z dálky zlatem nebo obchůdky se svítilnami, které mají v ranním a stále poněkud potemnělém souku kouzelnou atmosféru. Při focení obchůdků v souku je ideální zde i něco zakoupit, případně se zeptat na svolení. Jinak se může stát, že se prodejce začne dožadovat kompenzace a volat na vás přes celou uličku. Kdo se nebojí a provede focení rychle, může směle odejít, prodejce ho jistě pronásledovat kdoví kam nebude.

Centrálním soukem se loučíme s Marrakéší i celým Marokem a vlastně je na tom i něco příznačného. Právě odsud vždy v historii proudilo zboží z celé Afriky dál do světa a obchodníci i cestovatelé odsud vyráželi na další dlouhé cesty. Jisté je, že si Marrakéš ze své historie zachovává mnohé a jeho orientální atmosféra mě dokázala okouzlit více, než jsem si byl zprvu ochoten přiznat. Podobně i zbytek země, jakkoliv je již značně uzpůsoben potřebám turistů a něco ze své divokosti ztrácí, zůstává pro množství památek i podivuhodné krajiny atraktivním cílem.