Torres del Paine - chilské žulové věže

Hranici mezi Argentinou a Chile překračujeme oproti předpokladům bez obtíží a během půl hodiny. Máme namířeno do patrně nejprofláklejší části Patagonie, do národního parku žulových věží Torres del Paine. To je ten národní park, který čas od času z velké části shoří vinou turistů. Prvenství v tomto případě drží jistý Čech, který měl ovšem pravděpodobně jen velkou smůlu na vítr a oheň rozpoutal i přes dodržování pravidel parku. Není proto divu, že po několika ničivých požárech správa parku zpřísnila návštěvní řád a jeho dodržování je hlídáno množstvím rangerů.

Vstup do národního parku je placený a stanování je zde omezeno jen na vyhrazená kempoviště. Kupříkladu vaření na vařiči je dále povoleno pouze ve vyhrazených (a poněkud stísněných) uzavřených prostorech v rámci těchto kempovišť. Pro každou noc je navíc potřeba mít dopředu zařízenou a zaplacenou rezervaci místa pro stan. Když místa rezervujeme půl roku dopředu na pochybných webech za ještě pochybnější sumy (v jednom případě 70 USD za plácek pro vlastní stan), zjišťujeme, že strategicky umístěný kemp Chileno je dostupný pouze jediný den v celém vyhrazeném třítýdenním okně. Víceméně celý plán cesty do Patagonie tak podřizujeme tomuto datu a dalším možnostem v Torresech. 

Příliš navštěvovaným a pravidly sešňěrovaným místům obvykle nefandím. Oproti argentinské části Patagonie tak od té chilské nemám přílišná očekávání. Navíc po předchozích zkušenostech s patagonským počasím čekám spíš déšť a sníh, v lepším případě pár povinných snímků bez světla. Když se ale zpoza zatáčky na horizontu poprvé žulové věže vynoří, vím, že to bude stát za to.

Nejprve nad hladinou jezera Sarmiento a následně nad menší, ale o to modřejší, lagunou Amarga se vypínají kolmé žulové stěny špičatých věží. Vystupují z mraků neúprosně holé, zatímco hory v okolí září do dáli čerstvou sněhovou pokrývkou. Celé to působí zase trochu jinak než v Argentině, přestože na první pohled je tu vše stejné: pampa, les, jezera i ostré hory.

Těsně před vstupem do parku nás vítá pózující lama. Tou dobou už slunce doslova pálí, takže neváháme a vyrážíme okusit přívětivější stránku patagonského počasí. Do kempu Chileno je cesta jednoduchá a jen pozvolna stoupá pabukovým lesem. Ve spodní části je les mladý, řídký a nepříliš atraktivní. Postrádám zde pokroucené staré stromy. Ty se objevují až výše, těsně před kempem. Možná i zde jde o důsledek jednoho z požárů.

Skoro celou cestu je příjemně, až na Paso del Viento (Větrný průsmyk) se zvedá prudký vítr a mete proti nám stěnu zvířeného písku. Trefné jméno. Samotný kemp Chileno je umístěn o trochu níže, v lese u řeky. V podstatě jde o dřevěnou budovu a množství platforem pro stany rozmístěných po lese okolo. Překvapivě dostáváme přidělený již postavený erární stan, který by nám mohl ráno ušetřit drahocenný čas potřebný ke sbalení se. Vybavení horského kempu je jinak naštěstí skromné, žádný hotel. I tak je zde plno. Příjemným překvapením je horká voda zdarma, s níž je příprava “zalévacího sáčku k večeři” hračka. V Torresech patrně udělají vše pro to, aby se tu na vařičích vařilo co nejméně.

V noci mě namísto budíku budí šelest větru ve větvích stromů. Kontroluji čas a hned je mi jasné, že už si nepospím. Půl páté ráno, balíme se a míříme nahoru k věžím. První pohled směrem k nim je slibný. Nebe je jasné a svítí hvězdy. Les křižují kužely světla mířící od nespočtu čelovek, mám silné déjà vu na první ráno v patagonských horách na argentinské straně. Tehdy to dopadlo neskutečně dobře.

Na Base Torres, cílové místo pod věžemi, nám chybí 4 kilometry a půl kilometru výškového. Jde se rychle a dobře. Až do chvíle, kdy les zeřídne. Najednou si uvědomujeme, že prší. Hvězdy nad námi zhasly. Přijde mi, že zahlédnu některé lidi se vracet zpět dolů. Situace se horší a horší, zvedá se vítr a na cestě se objevují sníh a led. Po sto metrech je cesta kompletně zmrzlá a nepříjemně kluzká. Na nesmeky. Teď už si jsem jist, že se mnozí vrací dolů. Tenhle úsek je poslední kapka. Pohled směrem k východu mi ale pořád dává jistou naději. Mraky tím směrem řídnou a těsně nad obzorem vidíme i oranžovějící pruh. Nechce se mi to tak snadno vzdát, po kamenech překonáme nejhorší úsek a ocitáme se nadohled od Laguny Torre. 

Na březích laguny čekáme snad dvacet minut na větru a dešti ukryti pouze za velikým balvanem a odpočítáváme minuty do východu slunce, o kterém víme, že k nám nedorazí. Tři hlavní žulové věže se vypínají vysoko nad lagunu v těžkých mracích. Nutno ovšem podotknout, že chmurná a melancholicky modravá atmosféra před východem slunce tomuhle místu také sluší.

Mraky se posouvají a jako zázrakem se objeví škvíra, kterou prosvítí zářivé paprsky až k úpatí věží na opačné straně jezera. Od té chvíle to jde už poměrně rychle. Déšť ustane, mraky se rozestoupí a celé věže nakonec zalije nažloutlé světlo. Z Base Torres se tak nakonec vracíme spokojení.

Vynecháváme centrální trekovací úsek (jednak kvůli kempovištím, času a také tomu, že nám nepřijde tak zajímavý) a přesouváme se o něco více na západ lodí. Ta nás doveze až ke kempovišti Paine Grande pod stejnojmenou horou. Leží sice přímo u břehů překrásného tyrkysového Lago Pehoé, ale pohled na všechny významné vrcholy je odsud poněkud jalový. Buď jsou moc blízko nebo daleko v zákrytu a zkrátka to není úplně ono, ani když prozkoumáváme vzdálenější okolí. Snad naschvál se zrovna tady koná úžasný západ slunce a ráno potom i dokonalý východ slunce. Ani nefotíme, jen ho pozorujeme u snídaně, která mi z toho trochu hořkne v puse.

Stačí se ale opět vydat na cestu a chmury jsou okamžitě pryč. Stezka hned za terénním ohybem stoupá do mrtvého lesa a Torresy nám ukazují svou další a dočasnou tvář. Všude okolo řádil dosud poslední a největší požár, který spálil vše kromě největších stromů na prach. Pouze největší kmeny a větve odolaly žáru a stráží okolní svahy jako armáda kostlivců. Počasí je po dvanácti letech dočista vybělilo, jen v některých záhybech je stále možné zahlédnout černé zuhelnatělé dřevo.

U malé Laguny Los Patos se otevřou nové výhledy na vzdálenější hory, které již nejsou rozeklané jako centrální část Torresů, ale i tak přitahují pohledy jako magnet. Výraznou horu na jihoápadě pro podobnost se severoamerickou sopkou pojmenujeme “Rainier”, abychom později zjistili, že se jmenuje docela podobně - Ferrier. Brzy se také otevře pohled na níže položenou a podstatně větší Lagunu Grey, po jejíž hladině poklidně plují obrovské ledové kry, které dávají tušit, kam máme namířeno.

Z nejvyššího bodu na cestě ke kempovišti Grey se konečně otevře i první pohled na velký ledovec Grey, který dvěma splazy obkličuje ostrov Ísola o Nunatak a končí ve zmíněné Laguně Grey. Jde o jeden z největších patagonských ledovcových splazů a už z dálky působí impozantně. Máme v plánu se mu přiblížit co nejvíce, takže se příliš nezdržujeme a míříme do několik kilometrů vzdáleného kempoviště odložit stan a nepotřebné věci, abychom mohli pokračovat dále s menší zátěží. 

V kempu si se zájmem prohlížím mapu, ve které je vyznačeno i místo založení požáru nedaleko odsud. A přímo nad ním je v mapě vyznačený vrchol Cerro Ostrava. Dávám si dvě a dvě dohromady a vyvozuji závěr, že je vrchol jistě pojmenován podle rodného města českého pyromana. Což je samozřejmě hovadina. Vrchol je pojmenován sice skutečně po Ostravě, ale na počest horolezců, kteří z Ostravy pocházeli a uskutečnili na vrchol prvovýstup.

My míříme přecijen o něco níže a snažší cestou k vyhlídce nad koncem ledovce. Stezka se zde konečně noří i do původního vzrostlého lesa. Pokroucené kmeny zde porůstá lišejník a šumění listí ruší jen občasné ťukání. Po chvíli nalezneme původce onoho zvuku: párek patagonských datlů vesele klovajících do stromu. Na tento úsek cesty už vyráží minimum lidí, takže zde mají relativní klid. Konečně na nás i v Chile dýchne trocha divoké přírody.

Pod samotnou vyhlídkou musíme překonat dva závěsné mosty, zajímavé zpestření na trase. Na pahorku se otevře na celý ledovec, vidět jsou i detaily trhlin a modravá barva starého ledu. Že je nebe zatažené by nevadilo, oříšek představuje spíše hledání použitelné kompozice se stromy v popředí. Na vyhlídce se tak přecijen zdržíme.

Do kempu se vracíme prakticky se soumrakem a jdeme okamžitě spát. Ráno nás čeká návrat na Paine Grande, kde bychom rádi stihli loď odjíždějící v poledne.

Za tmy tak opuštíme kempoviště Grey a procházíme mezi výhružně vypadajícími mrtvými stromy. Zhruba na půli cesty se nachází poslední vyhlídka směrem k ledovci, předpokládáme, že bychom tam mohli být zhruba v čase východu slunce. A skutečně, jdeme rychle, takže na vyhlídce jsme ještě o něco dříve. Sice je zataženo, ale pohledu k ledovci to neubírá, spíše naopak. Opět ta melancholická předvýchodová modř, do které se krajina oblékne vždy pár minut před východem slunce. 

A na západě si nedůvěřivě prohlížím několik hor. Zdá se mi, že jejich vrcholy se lehce červenají. Jenže je dlouho před východem, světlo žádné, pořád skoro tma a nad námi mraky tak husté, že z nich začíná i lehce pršet. Jenže mi to nedá a obracím fotoaparát na stativu zmíněným směrem. Čekám na dokončení několikasekundové expozice a pak jen nevěřicně zírám na výsledný snímek, z něhož je jasně patrné, že sníh na vrcholech musí odrážet světlo rudého východního obzoru. Ten bohužel nevidíme, je ukrytý za svahy hory Paine Grande, ale něco se chystá! Čekáme ještě dalších pět minut a pak se spustí minutu, snad dvě, trvající představení. Červená záře zalije vrcholy na západě a nad nimi vykouzlí i ranní duhu. Rudá barva navíc úžasně kontrastuje s klidnou tyrkysovou hladinou jezera Grey.

Loď z Paine Grande pohodlně stíháme, na druhém břehu se pak vydáváme na další stezku. Narozdíl od cesty k ledovci Grey je tato snadno přístupná a jednoduchá. Vede k vyhlídce Mirador Cuernos, pojmenované podle fotografického symbolu národního parku Torres del Paine, Cuernos del Paine. Rohy Paine, jak se dá název přeložit, vévodí centrální části parku a skutečně připomínají paroží. Jelikož jsou pohledy směrem k nim snáze přístupné a navíc se objevují prakticky všude ve spojitosti s Torres del Paine, tak trochu zastiňují trojici žulových věží v sektoru Chileno. A vlastně není divu. Na vrcholech je patrné dávné působení ledovce, který hory doslova ohlodal, i divoká geologie, která se projevuje v různém zbarvení skal. Zatímco základny a špičky Cuernos jsou prakticky černé, ledovec vyhladil i žulovou prostřední část, která je na první pohled světlejší. 

Mirador Cuernos nabízí jeden z nejbližších pohledů na tyto velikány přes modravou hladinu jezera Lago Nordenskjöld. To ale není jediný důvod, proč sem vyrazit. Stezka vede mezi fotografy doslova vyhlášeným spáleným lesem. Stromy jsou zde divoce pokroucené, vybělené a hledání kompozice s nejvýraznějším vrcholem Cuerno Principal zarámovaným ohořelými větvemi dokáže nadlouho zabavit. Pokud požáry národnímu parku něco přinesly, pak jistě podivnou krásu těchto mrtvých lesů, která láká fotografy z celého světa. Až teprve tady si také uvědomujeme, o jak rozsáhlé pořáry šlo, a že je ani množství vodních ploch nedokázalo zastavit.

Večer pak hledáme snad patrně tu nejznámější vyhlídku na celý park. Není těžké ji nalézt, leží trochu dále na jihu, u břehů Lago Pehoé, na nevýrazném pahorku. Na masiv Cuernos Paine i Paine Grande se odsud naskýtá pohled s trochu větším odstupem, přesto stále zabírají skoro celý severní horizont. Z hladiny jezera Pehoé vystupuje skupina ostrůvků přímo pod Cuernos. Nebe večer skoro celé zahalují těžké mraky, ale mraky s výraznou kresbou, která se ještě zvýrazní s příchodem soumraku. Opět ty hluboké modré tóny. Noc trávíme hned za hranicemi parku.

Na východ slunce se vracíme na stejné místo, doufáme, že by vycházející slunce mohlo ozářit stěny Cuernos. Chvílemi si zdá, že se skutečně škvírou v mracích slunce prodere, ale celkově jsou mraky ještě o chlup níže než večer. Pár slunečních paprsků se tak horských svahů dotkne až docela pozdě, bez šance na červené nebo oranžové tóny právě vycházejícího slunce. 

O něco lepšího světla se pak dočkáme na další vyhlídce, která se vypíná přímo nad soustavou lagun a vegetací porostlých ostrovů. Původně jsem od ní mnoho nečekal, ale je to snad nejlepší vyhlídka v celých Torresech. Všechno se tu schází na jednom místě. Podzimem zabarvené stromy, keře připomínající obří bochance, modré jezero s ostrůvky a všemu vévodící Cuernos Paine i Paine Grande. Odsud se odjíždí těžko, Chile se s námi navíc loučí geniálním světlem. 

Cuernos však zůstávají viditelné ještě dlouho za hranicemi parku. Připomene se nám i Cerro Ferrier, hora ve tvaru kužele. Na pláních pod ním se pasou stáda různobarevných koní. S pohledem na ně definitivně opouštíme krajinu rozeklaných žulových věží. Krajinu, která k nám byla ve srovnání s Argentinou co do počasí o něco více přející.