Bosnou s krosnou i bez ní

Vstříc Bosně a Hercegovině se vydáváme z Černé Hory, po zakroucené úzké silničce, která neznámo proč vede zrovna přes zemi nikoho v zalesněných oblých kopcích. Snad posledních 40 kilometrů před hranicí není v okolí cesty žádná civilizace a i provoz tomu odpovídá. Dokonce natolik, že na chvíli zapochybujeme, bude-li hraniční přechod vůbec otevřen. Vítá nás ale důležitě se tvářící celník, který si vždy, když vychází ze skromné budovy, naasadí černé brýle.

Jsme v Bosně a Hercegovině! V zemi, o které mám vlastně velmi skromné povědomí. První myšlenka vždy vede k nedávné válce, druhá k ikonickému mostu v Mostaru, který byl během války zničen. Pak se mi možná ještě vybaví olympijské hry v Sarajevu a chátrající sportoviště. Jinak je to velká neznámá. Hory? Podle mapy vcelku ano, ale nic, co by mě strhlo na první pohled, abych se do Bosny vydal. Očekávání tedy nejsou velká.

Vítá nás ale příjemná krajina ozářená odpoledním sluncem, rozlehlé pastviny plné krav na úpatí oblých zlatavých hor i upravená sídla. Trochu zarazí všudypřítomné “ruské” vlajky, až si říkáme, kam jsme to přijeli. Ve skutečnosti jde o vlajku Republiky srbské, jedné z federativních republik Bosny a Hercegoviny. Vlajka kromě drobných barevných odchylek odpovídá vlajce ruské, takže při obvyklém svislém zavěšení snadno zmate.

Míříme rovnou do Mostaru, historického města na řece Neretvě s nyní již opraveným Starým mostem. Při večerní obhlídce města překvapí davy turistů, kdy je starý střed města doslova přeplněn. Město jako takové ale působí velmi pěkně, historické kamenné budovy jsou rozmístěny po obou březích řeky, přičemž všemu vévodí štíhlé minarety starých mešit z osmanských dob. Příjemným překvapením jsou zákoutí v okolí Křivého mostu, menšího bratra slavnějšího Starého mostu. Na ten se pěkný pohled nabízí od moderního mostu Lučki, kde čekáme na západ slunce. Barvy jsou poněkud zvláštní, jelikož nedaleko od města zuří lesní požár a kouř z něj ovlivňuje i atmosféru nad Mostarem.

Brzy ráno se do centra vracíme, abychom ho tentokrát měli prakticky pouze pro sebe. Na otevíračku už stepujeme u brány staré mešity Kosky Mehmed Paša, z jejíhož balkonu se naskýtá jeden z nejlepších pohledů na Starý most. Bohužel je už docela pozdě (9 hodin dopoledne), takže světlo není nejlepší. Navíc v Bosně již dávno pochopili, že turisticky zpeněžit se dá prakticky cokoliv, co je alespoň trochu hezké, takže se zde platí vstupné. Obecně jsou zde ceny nasazeny zhruba dvakrát výše než ve zbytku země, ale ani to nedokáže zkazit pozitivní dojem z města. Rozstřílené budovy na okraji centra pak připomínají, že Mostar a celé jeho historické centrum takto vypadá teprve posledních pár let. Ruiny, které po válce z historických budov zbyly, se dnes představují jen těžko.

Teploměr ukazuje horoucích 42°C, takže pokračujeme k soustavě vodopádů Kravica. Má jít o klidnou a levnou alternativu k Plitvickým jezerům v Chorvatsku, ani jeden údaj ale úplně neodpovídá realitě. Naštěstí jsme i zde brzy, takže davy lidí se objeví až při našem odchodu. Jinak platí totéž co v Mostaru - vodopády jsou pěkné a v jejich okolí je povoleno koupání, tudíž se zde platí vstupné. Jeho výše pak příliš neodpovídá velikosti vodopádů, které nejsou nikterak velké. 

Vydáváme se také ke křesťanskému poutnímu místu Međugorje, kde v poledním žáru stoupáme křížovou cestou na vrch Križevac. Místo není vizuálně až tak zajímavé, o to silnější je zážitek z prudkého výstupu ve spalujícím horku.

Stíháme i Blagaj, městečko těsně u Mostaru, na jehož konci vyvěrá ze skály řeka Buna. Právě zde vznikl zcela výjimečný islámský klášter, který si zde postavili členové alternativního mystického řádu, dervišové. Vzhledem k jejich počtu jde o místo snad i celosvětového významu. Není proto divu, že i sem se stahuje velké množství poutníků. Mě nejvíce zaujme strohá architektura kláštera a neskutečná barva řeky Buny. V jediném dni tak stíháme navštívit jen pár kilometrů od sebe jak poutní místo křesťanů, tak poutní místo muslimů.

Skutečným překvapením se ale ukáže až město Počitelj, ležící na břehu Neretvy jen několik desítek kilometrů od Mostaru. Kamenné domečky s břidlicovými střechami se krčí v prudkém svahu, zatímco je ze všech stran obklopují hradby a trojice pevností. Z té první je možné shlédnout na celé město z ptačí perspektivy. Přímo pod námi se nachází hodinová věž a stará mešita, o kus dále lázně a na opačném konci pevnost druhá, s osmibokou vysokou věží. Mezi domečky (jsou normálně osídlené a nejde o skanzen) je radost procházet, často se nad cestu sklání rozkvetlá růže nebo větve granátovníku, na nichž už zrají první granátová jablíčka. Zmrzlou šťávu z nich je ostatně možné koupit v několika obchůdcích se suvenýry, rozmístěnými po celém Počitelji. V horku rozhodně přijde vhod.

Nejlepší ale je, že zde skoro nikdo není a po pevnostech i po kamenných chodníčcích mezi domečky je možné procházet se zcela volně. Ani výstup do věže severní pevnosti není nijak omezen, v tomto případě jde už ale o poněkud zajímavější zážitek, vzhledem k úzkému a prudkému schodišti. Celkově bych se nebál Počitelj označit za nejhezčí město, které jsem na Balkáně doposud navštívil. Na kráse mu neubírá dokonce ani lom na opačném břehu Neretvy a nad ním vedoucí nová dálnice spojující oba břehy řeky po vysokém mostě.

Na řadu konečně přichází hory. Vzhledem k nadále panujícímu horku vybíráme celkem nenáročný výstup v pohoří Čvrsnica, o jehož existenci jsem ještě před pár dny neměl ani tušení. Začínáme kousek od střediska Risovac, které se nachází v naprosto odlišné krajině, než na kterou jsme v Bosně doposud zvyklí. Zatímco níže jsou lesy výhradně listnaté, stačí vyjet na jakousi náhorní plošinu pod horami a obklopí nás smrky a borovice. Střed plošiny je ale bez lesa a tvoří ho rozsáhlé pastviny. Nedaleko, přímo uprostřed plání, na nás v mapě svítí symbol Unesca. Krátké zastávce neodoláme a objevujeme množství středověkých náhrobních kamenů, rozesetých v trávě. Říká se jim stećaky a jsou typické právě pro Bosnu, respektive oblast historického bosenského království. Některé kameny jsou zdobeny ornamenty, často křížem nebo růží. Na větších překvapí motivy lovu nebo tance. 

Zpět ale k treku, který nás čeká. Stačí vystoupat zhruba pět set výškových metrů, abychom se dostali ke skalnímu oknu Hajdučka vrata. Výstup sice začíná prakticky po rovině a vede příjemným jehličnatým lesem, hned záhy se ale ukazuje, že pět set výškových metrů je víc přání než realita. Stezka neustále stoupá a klesá, přičemž toto není zohledněno na vrstevnicích v mapě. Spalující horko neustává, takže výstup dá zabrat. Ale stojí to za to. Pod vrcholem Trinača se skutečně nachází skalní okno, vypínající se nad hlubokým údolím řeky Grabovice. Svahy údolí tvoří takřka kolmé bělavé skály, které zvláště v odpoledním slunci působí impozantně. Samotné okno se nachází ve stínu, snad bude zajímavější ráno. Bez námitek zajímavý je ale jeho název a legenda s tímto místem spojená. Hajduci (odtud Hajdučka vrata) představovali odboj proti osmanské nadvládě a vyskytovali se po celém Balkánu. Víceméně šlo o zbojníky žijící v lesích, kteří vedli převážně partyzánský způsob boje, často ovšem i o obyčejné loupežníky. Právě mezi nimi kolovala pověra, že těm kdo projdou skalním oknem se budou vyhýbat střelná zranění. Jelikož žádné hajduky v okolí nepotkáváme, můžeme o tom směle pochybovat.

K večeru stoupáme až na samotný vrchol Trinača, odkud přehlédnemé celé údolí i vzdálený nejvyšší vrchol Pločno. Je sice silný opar, slunce i tak vykouzlí docela zajímavou podívanou. Stan stavíme na dokonalém plácku jen pár metrů nad oknem.

Ráno pak světelné podmínky ještě vylepšuje. Přes hřeben pod sousedním pohořím Prenj se lámou sluneční paprsky a opírají se do protějších svahů nad řekou Grabovicí. Ta se v našem dohledu vlévá do Neretvy a vytváří tak patrně nejhlubší údolí Evropy. Tento údaj je tradičně sporný, protože každý to měří trochu jinak a každá země chce mít svoje vlastní nej. Pravdou ovšem je, že hladinu řeky zde hrana údolí převyšuje o 1800 metrů. 

Z pohoří Čvrsnica se v závěru pouti po Bosně a Hercegovině vydáváme do pohoří Bjelašnica, konkrétně do osady Lukomir, nejodlehlejší v celé zemi. Vesnice už od dob svého založení fungovala pouze v létě jako opěrný bod pro pastvu zvířat (převážně ovcí) na okolních svazích. V zimě byla, a dosud často bývá, kompletně odříznutá od okolního světa. I dnes vede posledních dvanáct kilometrů po štěrkové cestě přes hory. Díky své odlehlosti ale přestála nepokoje a válku v Bosně zcela bez úhony.

Na první pohled tohle místo ohromí svou až přehnanou dokonalostí. Kamenné domečky, jejichž šinddelové střechy jsou často pobité ještě zrezivělým plechem k prodloužení životnosti, se krčí na samé hraně pohoří Bjelašnica, tam, kde prudce spadá do údolí řeky Rakitnice, aby se na protější straně opět vyšvihlo pohořím Visočica. Mezi domečky ženou svá ovčí stáda místní pastýři, zatímco další vesničané pracují na okolních políčkách, která Lukomir obklopují. Vskutku, osada funguje v soběstačném režimu, a vše co její obyvatelé potřebují k životu, se nachází v jejím okolí. Jelikož je Lukomir kompletně obýván muslimy, celá vesnice se při večerní modtlitbě schází u místní mešity. Je zajímavé sledovat, jak si místní tety přehodí šátek přes hlavu a za běžícími dětmi samy občas popoběhnou.

Zajímavý je i místní hřbitov tvořený štíhlými bílými náhrobky i nedaleká skupina dalších stećaků. Hlavním lákadlem je ale vyhlídka za vesnicí, přímo na hraně údolí, odkud je na Lukomir asi nejkrásnější pohled. Domečky se poskládají jeden za druhým pod svahy hory Obalj a vytvoří jeden kompaktní celek plný historie i chaosu. Lukomir ve své aktuální podobě totiž plní i množství haraburdí, nářadí a nepořádku, které spolu s často rozbořenými střechami mohou působit právě až chaoticky. Právě tato forma nepořádku ale dotváří atmosféru místa a připomíná, že zde se v tvrdých horských podmínkách především stále žije tradičním způsobem.