Iezer Păpușa s prvním sněhem

Vycházíme z Câmpulungu, nic nenasvědčuje tomu, že by se v okolí mohly nalézat poměrně vysoké hory, které má v příštích dnech zasypat sníh. Jen nenápadné kopce se vlní na obzoru a podzim teprve zvolna začíná barvit jejich svahy oranžovými tóny.

Hned za městem obloukem obcházíme stádo ovcí strážené psy, kteří nás již z dálky ostražitě sledují. Cestu z Albești do poslední osady Cândești absolvujeme vozem místního pána, který nám sám nabízí odvoz. Omlouvá se za svou úroveň angličtiny, ale srdečně vítá možnost si v ní pohovořit. Vyptáváme se na medvědy. Po prvotním nedorozumění poněkud lakonicky odpovídá: “Nojo, někde tam v horách budou.”

Za poslední osadou se široká cesta pomalu zvedá podél řeky řídkým lesem. I pozdě večer zde jezdí mnoho nákladních vozů se dřevem, odklízejí okolní polomy. Zkoumáme mapu a hledáme místo pro stan. Dobře to vypadá v místech před prvním prudkým stoupáním. Míjíme skupinku čtyř turistů (jediní turisté za celý trek!), kteří nám sdělují nepříjemnou skutečnost. O kus výše prý polom zasypal stezku a není možné projít - sami to neúspěšně zkoušeli, což dokládají fotografií. Přejí nám hodně štěstí, loučíme se. Pomalu se šeří a v údolí míjíme již jen skupinky dřevařů. Setkání probíhá vždy podezřele stejně. Zdravíme se rumunsky, načež nadšeně něco začínají halekat a z nadšení je vyvádí až zjištění, že vlastně rumunsky neumíme. Nejodvážnější dřevař sbíhá k nám na cestu, zkoušíme se domluvit mixem libovolných jazyků, které nás společně napadají. Dřevaři patrně nechápou, proč by se někdo vydával do hor jen tak. Nakonec se pokaždé dostáváme k bodu, kdy některý dřevař opakuje “Urs! Urs!” a předvádí při tom medvěda. Zároveň nás přemlouvá, abychom nocovali u jejich maringotky v bezpečí. Jestli o nás mají upřímný strach netušíme, pokračujeme ale údolím dál a stavíme stan pod stromy u řeky. Jídlo ale přecijen pro jistotu vynášíme ze stanu ven.


Bivak v sedle Şaua Portăreasa.

Malý karpatský dárek - zlatavé slunce po dešti.

Když ráno balíme stan, prosvítá ještě skrze mraky slunce. Hned u prvního prudkého stoupání se ale spouští liják a poprvé ztrácíme stezku. Vracíme se, hledáme, konzultujeme s gps. Když konečně nalézáme, déšť ustává a stezka nabírá na sklonu. Přicházíme k polomu, před kterým nás předešlého dne varovali. Vlastně to není nic kritického, stačí překonat jeden padlý strom a celý polom obejít zleva. Zdá se, že máme vyhráno, dokud nenarazíme na polom další. A pak další a hned po něm další. Pokaždé se celá situace zdá zoufalejší, rezignujeme na sledování stezky, hlavně že jdeme do kopce. Ve skutečnosti už pochybujeme, že vůbec nějaká stezka existuje. Kde by podle map měla být, není nic než les nebo polom.

Hranice lesa dosahujeme až pozdě odpoledne překonáním posledního polomu. Z luk se otevírají první výhledy na okolní stráně a dramatické temné mraky všude okolo slibují nepěkné zakončení dne. Během chvíle padají první kapky a zvedá se vítr. Do prvního sedla Şaua Portăreasa přicházíme promočení, rozhodujeme se zde postavit stan. Toto rozhodnutí se nakonec ukazuje jako velmi dobré. Zanedlouho se nebe trhá, v údolí se válí cáry mlhy a protější kopce ozařuje zlatavé večerní světlo - malý karpatský dárek.


Pohled přes Lacul Râuşorul k horám Leaota (výrazný vrchol v mracích zcela vzadu). Ráno tam leží poprašek sněhu.

Ráno nás budí slunce a vysouší nám věci. Jen sněhem pocukrovaný vrchol Iezeru Mic vizuálně připomíná, že je vlastně docela zima. Stoupáme zvolna jeho směrem, sledujeme hlavní cestu vedoucí dále na hřeben. Kdesi v údolí pod námi štěká pes. Po chvíli ho spatřím, je dost daleko, ale zase ne ideálně daleko. Zcela určitě štěká na nás. Přidáváme do kroku, v dalším sedle nás skoro dohání, ale dál nás už nesleduje. Možná jsme mu jen právě prošli jeho oblíbeným revírem. Zdá se to dobré.


V sedle pod vrcholem Cernat, pohled k hřebeni Văcarea.

V místě, kde se cesta vlní přes terénní nerovnost, ale dostáváme šok. Přes horizont se přehoupne smečka psů, odhadem 10, těžko počítat, několik malých, ale několik velkých. Zuřivě štěkají a míří přímo na nás. Patrně ovčáčtí psi, ale kde je sakra ovčák? Couváme zpět, ale za námi se už také ozývá štěkot, patrně jde o toho původního psa a s ním ještě o dalšího. Sakra, to není dobré. Brzy by nás mohli obklíčit. Roztahujeme stativ, zatímco stále ustupujeme. Mohl by působit jako hůl, ze které mají psi pastýřů naučený respekt. Zdá se, že to funguje. Postupují za námi pomaleji, ale stále štěkají. Hlavně klid. Uhýbáme ze stezky přímo do svahu. Velká smečka je stále za námi. Několik psů ale vypadá více zaujato štěkotem z údolí než námi. Postupně se odklání všichni. Uf, tohle bylo těsné. Pahorek obcházíme po strmém svahu z druhé strany, jen doufáme, že až ho objedeme, nebudou tam na nás čekat žádní zatracení polodivocí psi. Nečekají, i tak je ale tušíme za každou další zatáčkou.

Pod vrcholem Obirșia vcházíme do vrstvy oblačnosti a poprvé nám pod botami křupe sníh. Přecházíme Iezeru Mic a míříme k jedinému jezeru (Lacul Iezer) v horách doplnit zásoby vody. Rázem ztrácíme 300 výškových metrů a začíná mrholit. Obhlížíme prázdnou útulnu, o které jsme četli, že je plná nepořádku. Tentokrát příjemné překvapení - je zrenovovaná, i kamna zde jsou. Rozhodujeme se zůstat přes noc, zvlášť když se mrholení dávno změnilo v husté sněžení. Dlouho do noci pálíme uhlí a brikety, sušíme věci. Při pohledu zvenčí působí útulna pohádkově. Jen malé světýlko v okně, jen malé světýlko v opuštěných, prázdných a syrových horách.


Nejvyšší bod hřebene, 2469 m vysoký vrchol Roșu.

Mezi vrcholy Piscanu a Bătrâna.

Ráno stále sněží. V okolí jezera sníh roztává, ale na vrcholech okolo se drží. Stoupáme zpět na hřeben, na Iezeru Mare a dále na nejvyšší bod pohoří, vrchol Roșu. Mlha a deset centimetrů sněhu, musíme odmést sníh ze směrovníku, abychom ho dokázali přečíst. Stezku je přesto stále překvapivě snadné nalézt a sledovat. Scházíme na plochý vrchol Piscanu. Hurá, signál! Vyřizuji neodkladné pracovní záležitosti, zima a sněžení dovolují jen několik minut, pak musíme pokračovat dále. Traverzujeme vrchol Bătrâna, šetříme výškové metry oproti stezce volným terénem. Sněžení se mění v déšť, ale zima zůstává. Potřebujeme dojít alespoň někam za vrchol Păpușa, zdá se to nekonečně daleko. Vše je dávno mokré, v botách soukromé rybníčky, pokračujeme těžkým mokrým sněhem. V sedle Spintecătura Păpușii už je to tak špatné, že čekáme další smečku psů jako tečku. Dostáváme ale něco zcela jiného. Ve sněhu kolem cesty nacházíme jasné stopy medvěda. Každá má zhruba 20 cm na délku. O kus dál jsou stopy zmatené, nacházíme ještě jedny menší, zhruba 15 cm dlouhé. Oboje směřují naším směrem. Matka s odrostlým mládětem? Děláme hluk, uklidňujeme se tím, že divoký medvěd se člověka bojí (a zde jsou medvědi ještě divocí, nepřivyklí lidem). Po zhruba sto metrech stopy odbočují ze stezky zpět do údolí. Uf, tak tohle jsme taky vidět nepotřebovali. Jistě, rumunské Karpaty jsou plné medvědů a každý to ví. Ale maximálně několik hodin staré stopy přímo na hřebeni jejich přítomnost poněkud zhmotňují.


Jediné místo pro stan v sedle pod vrcholem Păpușa. Ráno jsou déšť a mlha pryč, škvírou v mracích září neskutečné podzimní slunce. A to jsem to málem zaspal...

S vypětím sil přecházíme vrchol Păpușa a v prvním malém severním sedle stavíme stan. Je tu snad jediné místo, kde to vůbec jde, a to je plné rozměklého sněhu a vody. Co se dá dělat, snažíme se alespoň zabránit dalšímu padajícímu sněhu nalétat do vnitřního stanu. Jen přečkat noc a sejít dolů. Jen... Je zima a vlhko, nemám daleko k nadávkám. Najednou mi tohle celé přijde jako šílenství, jako ten nejhorší nápad.


Velký karpatský dárek - hřeben Iezer Păpușa a východní Făgăraș ozářené zlatavým sluncem.

Cascue v rozfoukané oblačnosti. 

Vrchol Păpușa - Panenka.

Ráno dostáváme velký karpatský dárek a rázem mi celé tohle šílenství přijde jako ten nejlepší nápad. Mlha se roztrhala, ale mraky se dramaticky drží nad horami - v naprosto dokonalé pozici, kdy propouští první paprsky vycházejícího slunce. Jeden z nejlepších východů slunce jaké jsem zažil, rozhodně jeden z těch, na které se nezapomíná. Na západě zlátne hřeben hor Iezer Păpușa, které jsme přešli, za nimi se v temných mracích krčí podzimně zbarvený východní Făgăraș. Na straně druhé, přímo pod vycházejícím sluncem se tyčí obří vápencová hradba Piatra Craiului.


Hlavní hřeben hor Iezer Păpușa pod pokličkou.

Všude kolem dokola divoké hory, syrové a nespoutané, takové, jaké je možné nalézt jen v rumunských Karpatech. A to všechno jen pro nás a v nejlepším světle, jaké je možné si představit. Rudé a fialové tóny prvních červánků rychle zlátnou a kontrast mezi světlem a stínem na okolních hřebenech dosahuje maxima. Ani nemám čas přemýšlet o tom, jak je možné, že stanujeme na jediném místě široko daleko, na kterém se udržel sníh až do rána. Zima je krutá, zvlášť v porovnání s vyhřátým spacím pytlem, ale tohle místo a podmínky nejde jen tak opustit.


Východní Făgăraș v ranním slunci. Ozářený hřeben Mezea vedoucí zleva od vrcholu Roșu spojuje hory Iezer Păpușa s vrcholem Brătilă ve Făgărași. Kdesi zcela v dálce se v mracích ukrývají i dva nejvýraznější vrcholy - Negoiu a Moldoveannu.

Scházíme do údolí řeky Dâmbovița. Víme, že nás čeká sestup až dolů a pak přechod posledního sedla, posledních 500 výškových metrů nahoru a nakonec civilizace v Plaiul Foii. Po travnatých stráních se jde dobře, zvlášť když mizí poslední stopy sněhu a jíme plné hrstě brusinek. Před vstupem do lesa zastavujeme u dokonalé pastevecké salaše - před zimou již prázdné. Dále je už jen les, temný karpatský hvozd plný hub a tajemné mlhy. Poslední turistickou značku jsme spatřili na zmíněné salaši, v lese jdeme podle jediné stezky nebo podle gps. Po nějaké době se ale oba ukazatele nepřiměřeně rozcházejí. Nechceme riskovat špatnou cestu, scházíme podle gps a hledáme naši “pravou” stezku. Jenže žádná cesta tady neexistuje. Jen les a 45° svah přímo dolů, který nepříjemně klouže. 1,5 km vzdálenosti scházíme několik neskutečných hodin. Když konečně nalézáme širokou (a hlavně existující) cestu, na kterou jsme se měli napojit, zjišťujeme, jak vypadá opravdová radost z maličkostí. Tady dole už dokonce občas zahlédneme i žlutou značku, po které jsme měli jít.


Salaš nad hranicí lesa. V pozadí Piatra  Craiului.

Karpatské temné lesy jsou na podzim plné hub.

Jdeme údolím podél řeky, je 5 hodin večer a poslední sedlo stále před námi. Mělo by to být v pohodě. Není. Žlutá značka nás vypeče podruhé. Žádná značená cesta do sedla neexistuje. Jen neprostupný les, prudký potok a ani zbytek naděje. Sakra, bivakovat uprostřed hustého rumunského lesa není dobrý nápad. Zkoumáme mapu. Vidíme zhruba dvakrát delší alternativu po neznačené a dle mapy široké cestě. Ano, to půjde. Musí. Cestu nacházíme snadno, ale široká rozhodně není. Tedy, kdysi mohla být, nyní se ztrácí v mlází. Prodíráme se hustými větvemi i přes padlé kmeny. Gps pracuje prakticky neustále. Rozsvěcíme čelovky, a to nejsme ještě ani ve třetině stoupání. Cesta se dvojí, uhýbáme špatně, vracíme se. Jde to strašně pomalu, sakra. 

Z jedné strany slyšíme z údolí vzdálené zvuky motorové pily, z druhé strany štěkot psů. Občas praskne větev, zatroubí jelen. Horor made in Rumunsko a ani nejsou potřeba upíři. Čím výše jsme, tím se nám tento noční přesun jeví jako horší nápad. Modlíme se, ať je značená aspoň cesta nahoře pokračující přes hřeben do původního sedla. Les řídne a cestu nacházíme. První značka, druhá, pak dokonce směrovník. Ano! Tak alespoň východní sestupovka z Făgărașe je značená pořádně. K chatám na Plaiul Foii sbíháme až někdy před půlnocí. Zničehonic civilizace, auta, bujarý křik. Možná až moc civilizace? Stavíme stan na soukromé louce stranou. Už spíše ze zvyku vynášíme tašky s jídlem a odpadem pár metrů od stanu.

Ráno svítí slunce, ale údolí se choulí ve stínu. Z řeky stoupá chlad. A taška s odpadem nikde. Liška? Odcházíme po silnici směrem k Zărnești, stopujeme. Zastavuje nám první auto...


Back to articles 08.10.2020

Tato webová stránka používá soubory cookie ka analýze návštěvnosti. Používáním této stránky s tím souhlasíte.