Od pampy k ledovcům argentinskou Patagonií

Ocitáme se doslova na konci světa, v nevelké osadě El Chaltén, založené teprve roku 1985 za jediným účelem: stát se výchozím bodem do okolních hor. Ihned je jasné, jak se zde věci mají, kdo má kufr, je tu za exota. Většinu lidí zde potkáte poctivě s krosnou na zádech. Ne nadarmo se El Chaltén pasuje do role hlavního města trekingu na světě, což má patrně doložit i velká dřevěná socha batohu na plácku, který se dá s jisou dávkou představivosti označit za centrální náměstí. A není divu, hned za vesnicí se zdvihají vysoké hory, kterým vévodí dva vrcholy, přitahující pozornost jako magnet. Vyšší a rozložitý vrchol Fitz Roy a štíhlá skalní jehla Cerro Torre.

Není proto důvod zdržovat se ve vesnici, vydáváme se rovnou směrem k úpatí Fitz Roye a do nitra národního parku Los Glaciares. Stoupáme údolím řeky Rio de las Vueltas, která se pod námi klikatí jako široký modrý had. Cesta vede zprvu porosty trav a keřů, postupně se přidávají osamocené stromy, až se noříme do lesa úplně. Od začátku mne překvapuje líbezná vůně bylin a trav, která nás doprovází. Za prvním velkým ohybem nás uvítá mohutná pyramida Fitz Roye vypínající se vysoko nad korunami stromů. A samotný les, na první pohled možná jednotvárný, je jen o něco málo méně okouzlující. Porosty zde tvoří pabuky jižní, pokroucená varianta buku s malými kožovitými lístky. Některé z nich se již s podzimem barví do oranžova.

Uprostřed lesa nás vítá kempoviště Poincenot. V podstatě vyhrazené místo, kde si můžete libovolně (a bez poplatku!) postavit stan. Stany zde před ostrým větrem mají chránit koruny starých stromů, nicméně nacházíme i vtipný nápis, doporučující nezůstávat pod větvemi za silného větru. Vzhledem k tomu, že vítr zde fouká silný neustále a místo bez stromů v okolí není, děláme totéž, co všichni ostatní - stavíme stan přímo pod šumícími větvemi. Večerní slunce je v oparu, z focení nic dnes nebude. Naděje upírame k ránu, kdy se hodláme vydat na východ slunce k jezeru, které leží ještě o nějakých 400 výškových metrů nad námi.

Budíček neoblomně drnčí do temné noci, ale na Poincenotu již panuje čilý ruch. Stany se postupně rozsvěcí, mezi nimi prochází temné postavy svítící si na cestu čelovkami. Snad všichni, kdo zde stráví noc, se chystají vyrazit nahoru brzy ráno. A stanů jsou tu vyšší desítky… Do našeho nezapomeneme nanosit hromadu kamení, od které si slibujeme, že zabrání stanu odletět v naší nepřítomnosti neznámo kam.

Vláček svítících bodů se pomalu posouvá vzhůru do temného svahu. Jen pár světel se občas mihne mezi stromy až nepříjemně vysoko nad námi, aby nás ujistily, co nás ještě čeká. Přesto jsme na stezce mezi prvními. Od hor fouká ostrý vítr, tolik typický pro Patagonii. Ze tmy před námi vystupují obrysy okolních hor, s napětím očekáváme první pohledy k Fitz Royi. Ten se ale ukáže až nahoře, na hraně u Laguny de los Tres, v momentě, kdy už východní obzor světlá.

Přestože je slunce ještě hluboko pod horizontem, dokonalá podívaná začíná. Štít Fitz Roye, honosně se vypínající ještě dva výškové kilometry nad námi, oproti okolní namodralé obloze doslova rudě září. Víme, že dnes to bude dobré, jen pár oblaků se tvoří až nad Jihopatagonským ledovým polem za horou. Vrchol představení přichází ale až o dvacet minut později, dvacet minut, které strávíme hledáním optimální kompozice a mrznutím na nekompromisním větru, který si hrozí udělat ze stativu létající hračku. Míříme stranou, trochu výše po kamenitém svahu tak, aby se štít vypínal přímo nad celým jezerem nerušen hnědou pyramidou hory pod ním. K našemu štěstí je většina turistů dosti vyčerpaná ranním výstupem a hromadí se na prvním místě, odkud je Fitz Roy vidět. To je dost daleko od nás i od optimální kompozice.

Jakmile se slunce vyhoupne nad horizont, štít doslova zalije červeno-oranžová záře. V tu chvíli jsou nám vítr i zima docela lhostejné. Závěrky cvakají o sto šest, mezi jednotlivými snímky v úžasu zíráme na obrovskou oranžově zářící horu před námi. Když pak slunce zalije světlem i ledovce pod vrcholem, přesouváme se na další blízkou vyhlídku, odkud je vidět nejen Laguna de los Tres, ale i o tři sta výškových metrů níže položená Laguna Sucia. Magické místo, ale nejlepší světlo je již pryč. K Laguně Sucia bychom se rádi vydali na východ slunce další den.

Již během sestupu od vrchní Laguny de los Tres ale vítr dále zesiluje a přihání šedé mraky, které brzy pohlcují celé nebe kromě vzdáleného východního obzoru. Když dorazíme ke svému základnímu táboru (rozuměj stále zázračně stojícímu stanu) na Poincenotu, padají první dešťové kapky. Vítr se stanem brzy cloumá natolik, že jej raději zevnitř přidržujeme. Přemýšlíme, co by se stalo, kdybychom ho nyní nechali prázdný. Odletěl by?

V noci se vítr lehce klidní, přesto pár poryvů zacloumá s větvemi stromů nad námi natolik, že se budím. A ráno není o moc lepší, stan za neustávajícího deště balíme mokrý. Cestu k Laguně Sucia rušíme, nebylo by vidět vůbec nic. Fitz Roy si na poslední vyhlídce, odkud by byl vidět, po paměti domýšlíme. 

Cesta podél Lagun Madre o Hija ale ubíhá příjemně. Padají jen drobné kapky, prochází se starým lesem plným pokroucených stromů, které probouzejí fantazii. I zde se už mnohé listy halí do barev podzimu. 

Když se cesta stočí do údolí směrem k velké Laguně Torre, mraky se o něco zvednou a spatříme okolní svahy posypané čerstvým sněhem. Sníh zasahuje i hluboko do lesního patra. U laguny jsme poměrně rychle, stavíme stan na dalším kempovišti: de Agostini.

U laguny samozřejmě úspěch neslavíme, hory včetně slavného Cerro Torre nejsou vůbec vidět. Doufáme, že se situace do rána vylepší a zalézáme do stanu.

Ráno vykouknu do tmy a spatřím nad hlavou několik hvězd. Zaradujeme se a vyrážíme na cestu k laguně - je to sotva pár set metrů mírně do kopce. Než se oblečeme a obujeme, situace se rapidně mění. Světlo čelovky naráží na tisíce sněhových vloček, které vítr vrhá od laguny přímo na nás, nebe po noci stále temně modré jen neochotně přijímá fakt, že nastává den. Hory zasypané sněhem se pnou vysoko nad námi v temné modři nalevo i napravo, nad lagunou ale zeje jen tmavá prázdnota. Někde tam by byla bývale vidět Cerro Torre, skalní jehla tyčící se do výšky tří kilometrů. V tu chvíli pochybujeme, že tam vůbec může být. Sníh rychle taje a vpíjí se do oblečení, nemá smyslu zde zůstávat. Hrozivý tmavě modrý obraz zdejších hor se mi zarývá do paměti. 

Opouštíme údolí zpět k El Chalténu, vítr i déšť jsou dnes poněkud nepříjemné, utrousím i několik nadávek. V civilizaci zjišťujeme, že naděje stran počasí v dalších dnech nebudou o moc lepší, přesto naše odhodlání vidět Cerro Torre trvá. I proto máme na oblast El Chalténu vyhrazenou největší porci času v Patagonii.

Ráno se nebe oproti předpokladům zdá přívětivější, opět jsou vidět i hvězdy. Poučeni předchozí zkušeností ale tak nějak tušíme, že je to vlastně jedno. Vyrážíme pár kilometrů do pampy, řeka Río de Las Vueltas zde vytváří v rovinatém terénu hluboké zářezy, zatímco na obzoru se (za dobrých podmínek) rýsuje celý hřeben okolních hor včetně Fitz Roye i Cerro Torre.

A přestože se situace nejprve moc slibně nevyvíjí, zalije slunce nakonec dramatickým světlem celý vzdálený horský hřeben a několik paprsků pronikne i hustými mraky v masivu Fitz Roye. Vrchol se chvílemi skoro ukáže, aby ihned zase zmizel. Vyhlížet Cerro Torre nemá smysl, je utopené v temných mracích na konci svého údolí. V tuhle chvíli se začínáme smiřovat s tím, že jej neuvidíme vůbec.

Mraky se ale pozvolna zvedají a občas krátce zasvítí i pár slunečních paprsků, vydáváme se tedy směrem k vrcholu Loma del Pliegue de Tumbado. Ten brzy spatříme přímo před sebou, až nahoru je to výškový kilometr. Nad hranicí lesa je vrchol kompletně zasypán sněhem, rozhodujeme se tedy zkusit využít neznačené stezky vedoucí po pastvinách až ke skryté vyhlídce, odkud by měla být vidět celá oblast hor okolo El Chalténu, kalná Laguna Torre i prokleté Cerro Torre, které by celému výhledu dominovalo.

Opět tedy stoupáme hustým svěžím pabukovým lesem, ve kterém snadno nacházíme neznačenou odbočku. Po táhlých pastvinách je další cesta již snadná jak fyzicky, tak orientačně. Stačí jít přímo za nosem, tam, kde v dáli tušíme terénní propad do údolí. Mineme stáda krav i výhružně vyhlížejícího osamoceného býka a ocitneme se v řídkém lese plném pokroucených větví a červených listů. Brzy nás ohromí výhled do údolí, spatříme Lagunu Torre s mléčně kalnou vodou i ledovec, který v laguně končí. Na opačné straně údolí El Chaltén a někde mezi tím celou předchozí trasu podél lagun Madre e Hija.

Zdržíme se poměrně dlouho hledáním zajímavé kompozice s podzimně zbarvenými stromy, Cerro Torre se za celou dobu pochopitelně neukáže. Vidíme z něj ale zatím nejvíce - celou spodní skalní stěnu pod samotnou jehlou. Ta zůstává ukrytá v mracích. S prvními kapkami deště se vydáváme zpět, déšť zesiluje a provází nás i celý další den.

Vydáváme se jen na rychlý průzkum vodopádu Chorillo del Salto, je to taková nouzovka. Svahy jsou pokryté sněhem už docela nízko nad vesnicí a výše nedohlédneme kvůli těžkým mrakům. Nemá smysl podnikat nic většího. Stačíme ještě akorát vylézt na vyhlídku, odkud se pozorují kondoři, kteří ale zmizí v momentě, kdy se dostaneme nahoru. Nevadí, dají se pozorovat prakticky všude po celé Patagonii. Všude kromě kondoří vyhlídky.

Když se počasí konečně umoudří, míříme se na druhý pokus k Laguně Torre. Snahy spatřit špičatou horu nad ní sice považujeme za bláhové, ale přesto to zkoušíme. A krajina se nám odměňuje novými pohledy, které jsme při první cestě od laguny neměli šanci spatřit. I nízké hory působí pod čerstvou sněhovou pokrývkou monumentálně, vlhké lesy se snad za těch pár dní stihly mnohem více zbarvit. Slunce kouzlí dírami v mracích na svazích hru světla a stínu a neustále je kam se koukat. Nejpoutavějším úsekem cesty je bezesporu mrtvý les na dně údolí. Pokroucené vybělené kmeny se vzájemně proplétají jako roztodivní kostlivci a umocňují hrubou krásu hor vypínajících se vysoko nahoře.

U laguny stavíme opět stan, ale míříme tentokrát výše. Po boční moréně stoupáme v ostrém větru k vyhlídce Maestri, odkud se nabízejí lepší pohledy na ledovev Torre. Když není vidět špičatý vrchol, jsme rádi alespoň za ledovec. Na moréně navíc roste množství osamocených malých stromů, které odolávají krutým podmínkám. Pohledy přes ně mi přijdou daleko zajímavější než pustá kamenitá vyhlídka nahoře.

Večer to zkoušíme znovu u laguny, vítr se uklidňuje, po hladině poklidně pluje jen několik ledových ker. Hory jsou sice stále ukryté v mracích, ale nálada není špatná, namodralé pozápadové světlo dodává laguně melancholickou náladu, zvlášť když je celá krajina jinak limitována na odstíny černé a bílé.

Ráno a poslední šance. Skrz koruny stromů vidím probleskovat několik hvězd, míříme vzhůru! U laguny ale veškeré naděje znovu mizí. Hory jsou sice vidět poměrně dobře, dokonce se ukazuje i celý splaz ledovce Torre, a i svahy Cerro Torre z mraků chvílemi vystupují, samotná špička ale nevystoupí nikdy. Drží si mraky pevně u sebe, i když na okolní hory i ledovec zasvítí sluneční paprsky. Alespoň nefouká a slunce trochu vybarví hory okolo.

Cerro Torre nám tedy zůstává zahaleno, alespoň do chvíle kdy dalšího rána míříme pustou Argentinskou pampou dále na jih. Na vrcholu jednoho stoupání se za rozbřesku otevře pohled k celému pásu patagonských hor, mezi nimiž bezpečně rozeznáme Fitz Roy i výsměšně v prvních slunečních paprscích rudnoucí výraznou úzkou špičku nedaleko od něj. Není pochyb o tom, že konečně vidíme i celé Cerro Torre. Ze vzdálenosti 160 kilometrů jako malou tečku na obzoru.

Ráno v promrzlé pampě ale samo o sobě nabízí nevšední zážitek. Mezi trsy trav se pasou stáda lam, někdy neohroženě přeskakujících plot u cesty. Jak to dopadá, když se skok nepovede, respektive důsledky takového nepovedeného skoku, vídáme také poměrně často - nebohá lama uvízne břichem zařízlá v ostnatém drátu na vrcholu plotu vydána napospas hladovým supům. Množství kostí rozesetých kdekoliv, kde zastavujeme, prozrazuje, že o mršiny je zde dobře postaráno. 

Nekonečné, pusté pampy mají neopakovatelnou a tíživou atmosféru. Od obzoru k obzoru se táhnou pouze nevýrazné oblé kopce porostlé trsy trav nebo pichlavých keřů. S přicházejícím podzimem je celá krajina monotónně hnědo-oranžová. Při pohledu na pahorky v dálce bych přísahal, že na nich neroste vůbec nic, že jsou to jen obrovské hliněné valy.

Jakmile se znovu přiblížíme k horám, nastává vítaná změna. Přibývá stromů a mraků. Míříme na poslední místo v argentinské části Patagonie, které jsme si naplánovali, a které rozhodně nemůžeme vynechat. Ledovec Perito Moreno je snadno přístupný, nečeká nás žádný fyzický výkon. Už dopředu ale tušíme, že tohle bude stát za to, přestože profláknutá a snadno přístupná místa úplně nepreferujeme.

Splaz ledovce končí v tyrkysových vodách jezera Argentino, jen pár desítek metrů od protějšího břehu, na kterém se klikatí pohodlné chodníčky s nespočtem vyhlídek. Ledová stěna dosahuje v nejvyšším bodě výšky 70 metrů od hladiny a šířky bezmála pět kilometrů. Ledovec Perito Moreno je jedním z posledních ledovců, které lze považovat za stabilní co do velikosti, ačkoliv od roku 2022 se zdá, že i on začíná ustupovat. 

Už první pohled na namodralou masu ledu plazící se ze vzdálených hor je naprosto uchvacující. Jsme zde co nejdříve ráno, co to jde (přístup k ledovci se na noc bohužel uzavírá), což se ukazuje jako správné rozhodnutí. Nejde ani tak o množství návštěvníků, ti se bez problémů rozptýlí po vyhlídkových stezkách, ale o mraky. Narozdíl od jiných míst totiž u ledovce preferujeme rozptýlené světlo a tedy zataženou oblohu. Ráno je mraků ještě dostatek, ale velmi rychle se trhají a led na slunci doslova svítí. Kontrast na fotografiích je pak příliš velký a nepůsobí dobře. Pohledy na ledovec se ale jen tak neomrzí.

Těžko vybrat lepší místo, kde zakončit putování po argentinské části Patagonie. Nakonec u ledovce Perito Moreno vydržíme přes pět hodin. Většinu času jen obdivně zíráme na obrouvskou masu ledu a vyčkáváme na okamžiky, kdy se z čela ledovce odlamují bloky ledu o velikosti domů. Těm vždy předchází hlasité prasknutí připomínající zvuk hromu a následně se led hroutí do zpěněných vod. 

Ledovec Perito Moreno představuje vše podstatné, co charakterizuje Patagonii, na jednom místě. Vysoké hory, ohromný ledovec, modré jezero, nevyzpytatelné počasí i pokroucené pabukové lesy se zde stýkají na jednom místě. Právě proto je ideální tečkou za putováním argentinským “koncem světa”.