Prokletá kráska

Do albánské strany Prokletých hor jsem v roce 2021 pouze nakoukl ze sousední Černé Hory, z hraničního hřebene nad osadou Gusinje a z vrcholu Zle Kolaty. V paměti mi tehdy stále rezonovala vražda dvou Čechů z roku 2015 i starší, ale o to temnější případ zmizení tří studentů z roku 2001. Snad zčásti proto a z nejistoty, co se v prosluněném údolí na albánské straně děje, snad z důvodu, že jsme postrádali potřebný permit k překročení hranice, neodvážili jsme se přejít čáru na víc než pár metrů. Jenže albánská strana Prokletijí stále lákala.

Celá oblast je poměrně specifická. Udržela se zde izolovaná křesťanská komunita, zatímco na černohorské serverní straně hor převládá trochu překvapivě islám. Díky tomu zde narazíme na skromné kostelíky i kříže. Vesnice tvořené daleko od sebe rozesetými kamennými staveními působí na první pohled malebně. V okolí patrně nejznámější osady Theth se staly oba zločiny s českými oběťmi a indicie naznačují, že zde, v odlehlých horách, kvetl obchod s orgány. Právě zde také najdeme stavbu připomínající další albánskou specialitu, krevní mstu. Věž na konci vesnice sloužila jako bezpečný úkryt pro ty, kteří jí byli ohroženi. Něco jako “domeček” ve hře na babu… Zjednodušeně spočívala krevní msta v tom, že poškodil-li někdo někoho jiného (typicky někoho zabil), mohla se rodina oběti “po právu pomstít” na mužských členech rodiny útočníka. Tento cejch se navíc přenášel na další generace, takže podle různých údajů dodnes v Albánii 300 až 600 rodin žije ve strachu a musí se ukrývat. Logická otázka tedy zní, jestli je tu bezpečno?

Vydáváme se to zjistit do osady Lëpushë, kterou okamžitě přejmenováváme na “Lopuší”. Začíná zde patrně nejjednodušší nástup na hřeben v západní části Prokletých hor a začíná impozantně. Nad vesnicí se vypínají vrcholy, z nichž se naskýtá jeden z nejkrásnějších pohledů na celém Balkáně. Nahoru se dá dostat i z černohorské strany, což byl plán v roce 2021. Tehdy panovaly opravdu skvělé světelné podmínky a už tak krásná scenerie působila výjimečným dojmem. Řekl jsem si, že sem bych se rád někdy vrátil ještě z albánské strany.

Vítá nás zde vlna veder, takže už zhruba po sto metrech mám triko kompletně propocené. Následuje prudký, ale příjemný úsek lesem a po něm se objeví travnaté pastviny. Louky jsou zalité odpoledním sluncem, zatímco nad horami se sbírají černé mraky. Může z nich být bouřka a nemusí. Nelíbí se mi, nahoře na jednom z vrcholů vím o malém místečku tak akorát pro jeden stan, kde chceme přenocovat, ale bouřka by takový plán poněkud shodila ze stolu. 

Míjíme stádo ovcí s osamělým bačou. Přemýšlím, jak zde žije a jakou má asi minulost - každý ji zde může mít všelijakou. Každý zde může minimálně něco nehezkého pamatovat a o něčem vědět. 

Cesta záhy stoupá ještě o něco prudšeji a záhy se ocitneme na hraně, odkud se otevřou první pohledy na druhou stranu hřebene. Stejně jako kdysi doslova ohromí skalnatá rozeklaná stěna Karanfili, tentokrát v dramatickém světle pod temnými mraky. Vím, že z vrcholu bude pohled ještě lepší, takže se nezdržujeme. Až když staneme na nejvyšším bodě a výhled není omezen na žádnou stranu, uvědomím si, jak je tohle místo reálně výjimečné. Bez přehánění jde celkově o jednu z nejkrásnějších horských scenérií, jakou znám. Na jedné straně se táhnou zelené mírné svahy (i tak jde o slušné hory) pod Veliki Trojan, zatímco na straně druhé nad hřebenovou pěšinkou z údolí vyrůstá komplikovaný, skalnatý a špičatý masiv Karanfilů. 

Zdá se, že bouře se konat nebude, stavíme tedy stan přímo na vrcholku, na jediném možném místě, přesně jako před lety. Mraky pak vytváří až do večera dokonalou kulisu horskému divadlu, kterého se nemůžeme nabažit. Pohled dolů k Lëpushë, které je odsud dobře vidět, pak jako jediný neodpovídá vzpomínkám, které na toto místo mám. Pamatuji si pár domečků, dnes jich tam vidím o mnoho více. Albánský turismus se rozvíjí a jen čas ukáže, nebude-li to ke škodě zdejších hor.

V noci prý něco hrozivě funělo u stanu, ale spím tak tvrdě, že mě nic a nikdo nemůže vzbudit. Brzy ráno je světlo poněkud jalové, slunce se dlouho topí v pásu oparu nad obzorem a trvá to, než se krajina pořádně rozzáří alespoň žlutavými barvami. Nic proti roku 2021, kdy hory vyrůstaly z dokonalé inverzní oblačnosti a slunce je dokázalo brzy nasvětlit. S postupujícím časem se mi ale podmínky zdají lepší a lepší. Dokonce i když balíme po snídani stan a je tedy docela pozdě, líbí se mi profil Karanfilů ztrácejících se v oparu. Docela těžko se tohle místo opouští.

Sestupujeme na východní stranu šílenou klouzající cestičkou, která vede přímo po hraně hřebene. Slunce opět pálí a je horko. Nejrozeklanější vrcholy nám zmizí z dohledu, zatímco se blížíme k několika nuzným pasteveckým obydlím zbudovaným přímo mezi obřími kulatými balvany. Na pahorku nad nimi se nachází ještě několik dřevěných domečků, jejichž dřevo je sluncem vyšisované do světle šedé barvy. Když se k nim blížíme, přibíhá odkudsi snědý albánský klučina nás zkontrolovat. Nedaleko za salašemi odbočuje jedna ze stezek přes hory do Thethu. 

Do Thethu dorazíme odpoledne a na první pohled je patrné, že tady turismus už jenom kvete. Jednak sem vede sice úzká, ale kvalitní asfaltová silnice, druhak na každém kroku potkáváme americké turisty. Většina budov slouží k ubytování a je vzorně opravená. Někdo pak měl hrůzný nápad investovat veřejné peníze do instalace zrůdně moderního veřejného osvětlení podél hlavní štěrkové cesty vedoucí skrz vesnici. Kříž na věži malebného opraveného kostelíka pak do noci ohavně září.

Nechce se nám trávit čas hledáním místa na nocleh až někde za vesnicí, bereme zavděk stále přívětivě naceněným kempem u jedné z chalup. Vede to tu usměvavá stará babča, která obstojně zvládá základní komunikaci v angličtině. Nelze se však ubránit vtíravým myšlenkám, že musela zažít období, kdy se tu vraždilo a pravděpodobně o tom i něco vědět. V horské vesnici se nikdy nic neutají. Raději se ale příliš neptáme a spoléháme na to, že si už místní lidé spočítali, že je lepší turisty ubytovat, než rozprodat na orgány.

Ráno se vydáváme do středu vesnice ke kostelíku, který v ranním světle působí až kouzelně. Eva se pak vrací ke stanu, zatímco já pokračuji dál do zapadlejších koutů Thethu. Vyklube se z toho neskutečná ranní procházka. Slunce svítí skrz koruny starých ovocných stromů, zatímco procházím po pěšinách vedoucích mezi polorozpadlými dřevěnými ploty. Některá opuštěná kamenná stavení působí také zvláštním dojmem. Z jedné zahrady mě už zdálky volá další babička a perfektní angličtinou nabízí své ručně pletené výrobky. Působí to tu kouzelně a bezpečně, žádný strach nemám. Opak si asi myslí slepice, která přede mnou v panice utíká po stezce, ze které se nedá uhnout. Až zpátky u kostela agresivně huláká jakýsi děda. Možná je opilý, možná si dal hašiš, možná se mu také jen nelíbí nové lampy ve vesnici. Nikdo další ale okolo není, takže předpokládám, že křičí na mě a raději se mu klidím z dohledu.

Je neskutečné horko, takže míříme pouze do nedaleké a ještě menší osady Ndërlysaj a z ní k Modrému oku (Syri I Kalter). V krasovém propadu vyvěrá z podzemí průzračně čistá a modrá voda a odtéká dolů do vesnice a dále do údolí. Vzhledem k horkům je brzy patrné, že vody v korytě je letos málo, až těsně před Modrým okem se situace lepší. Zde je ale logicky také poměrně hodně lidí. Ledová voda je každopádně příjemně osvěžující.

V nejvyšší části hor vypínající se přímo nad Thethem se pak nachází soustava jezírek Buni i Jezerce. Jde o jezerní kotlinu ze všech stran obklopenou horami - dokonce i nejvyšším vrcholem Prokletijí, Maja e Jezercës. K jezírkům je přístup buď okolo vrcholu Maja e Bojës nebo dvojím překročením hranice s Černou Horou. V obou případech se ale překonává nemalé převýšení, aby bylo možné se k jezírkům dostat. 

Buni i Jezerce jsou jedním z míst, o jehož existenci jsem věděl dlouhodobě, ale nikdy úplně nezapadlo do aktuálních plánů. Až tentokrát na něj přichází řada. Vzhledem k nadále panujícímu horku volíme cestu naokolo s překročením hranice. Nemůžeme si nechat ujít další z krasových vývěrů, Oko Skakavice, který už dobře znám, ale teprve tentokrát nastávají podmínky vhodné k osvěžení v jeho vodách. Modrá barva vody láká ke koupání vždy, ale teplota okolo 5°C od něj záhy často odradí. Až za největšího horka se nedá odolat nabídnutému osvěžení. To nás skutečně nakopne a brzy stoupáme z doliny Ropojany vzhůru do horského kotle. 

Cesta nejprve vede listnatým lesem, který je zde na obvyklé poměry v Prokletijích nebývale starý. Až později, v samém závěru ho vystřídají řídnoucí borovice a krásně rozkvetlé louky. Množství druhů zde opravdu překvapí, nejvíc asi fialové lilie, které jsme doposud nikde jinde nespatřili. 

Díky zataženému nebi se jde o poznání příjemněji než v předchozích horkých dnech. Pohled na první z jezírek pak odhaluje krutou realitu vlny horka - voda z jezera se z velké části již odpařila a hladina je nízko. Zbytek vody nevábné zelenohnědé barvy pak nevybízí ani ke koupání, ani k fotografování. Trochu doufám, že u dalších bude situace lepší, ale tuším, že ne. Jezírka jsou napájena převážně vodou z tajícího sněhu a ten již letos v okolí prakticky všechen roztál. Později v létě se nezřídka stává, že jezírka vyschnou úplně. 

K našemu překvapení je druhé jezero hned opodál v podstatně lepším stavu. Možná je napájeno pramenem, nevím. Hladina tady ale o moc neustoupila a i barva vody je krásně modrozelená. To dává šanci, že nebude vyschlé ani největší a nejvýše položené Velké jezero v Buni i Jezerce, míříme teda dalších sto výškových metrů k němu.

Vyschlé je tak zpoloviny. Mohlo to být horší, ale samozřejmě i lepší. Co je naopak skvělé, jsou jeho břehy porostlé fialově kvetoucí divokou cibulí. Stojí tu už také tři stany, jak zjišťujeme dva české a jeden britský. Brzy k nim přidáváme náš a vaříme večeři. Husté mraky, které odpoledne poskytovaly stín, se začínají rozestupovat a barvit. Okamžitě sbíháme k vyhlédnutému místu, kde je porost kvetoucí cibule nejhustší, abychom zachytili celou scénu. I když tomu zprvu nevěříme, nakonec skrz mraky prostoupí i oranžové večerní slunce a ozáří stěnu Maja e Kokërhanes nad jezerem. Dokonalá podívaná.

V noci je pak už jasno úplně, pokoušíme se tedy zachytit i krásně viditelnou Mléčnou dráhu.

Ráno mě nejvíce přitahuje skalní věž pod Maja Kakiš a skoro vyschlé jezírko pod ní. Nejlépe nasvícená je ale až docela pozdě, se sluncem výše nad obzorem, takže máme předtím dost času zachytit i Velké jezero a okolní hory. Jejich rozměr je zde opravdu monumentální a v kombinaci se stále přítomnou opuštěností působí divoce a nedostupně. 

V noci je pak už jasno úplně, pokoušíme se tedy zachytit i krásně viditelnou Mléčnou dráhu.

Ráno mě nejvíce přitahuje skalní věž pod Maja Kakiš a skoro vyschlé jezírko pod ní. Nejlépe nasvícená je ale až docela pozdě, se sluncem výše nad obzorem, takže máme předtím dost času zachytit i Velké jezero a okolní hory. Jejich rozměr je zde opravdu monumentální a v kombinaci se stále přítomnou opuštěností působí divoce a nedostupně. 

I když nepokračujeme dále k nejvyššímu vrcholu Maja e Jezercës, z cesty do jezerní kotliny jsme nadšení. Ztělesňují hrubou krásu Prokletijí, hor, které nic neodpouští (snad právě proto se jmenují “prokleté”), ale bez debat se dají zažadit mezi nejúžasnější místa celého Balkánu.

Krásy Albánie se ovšem neskrývají pouze v horách, ale i v historických sídlech. I když je na první pohled většina venkovské části země stále v poněkud neutěšeném stavu chaosu, občas se vynoří skoro až nečekaná perla. Skadar, velké město hned u severních hranic země, dýchne atmosférou blízkou orientu. Vliv Osmanské říše je zde nezanedbatelný. V samotném městě ovšem mnoho historických památek nenajdeme, musíme se vydat na kopec na samém okraji, na jehož vrcholu se rozkládá rozlehlá pevnost. A právě pevnost nad městem je charakteristickým prvkem všech albánských měst, která v historii země sehrála významnější roli.

To trochu překvapivě není případ hlavního města Tirany. Tirana je ale hlavním městem teprve od roku 1920, což situaci vysvětluje. Působí moderním dojmem, roste zde mnoho nových výškových staveb. Tak trochu ale působí genericky, skoro by se dalo popsat i jako město bez většího charakteru. Jeho bulváry neobjevujeme s Evou, ale jako pokračování cesty ze Severní Makedonie s Martinem a Bobem. 

Stejně tak i historickou osadu Krujë a město Berat, které nás zaujmou mnohem více než hlavní město. Obě místa jsou zapsaná v Unescu a splňují pravidlo, že se zde nachází významná historická pevnost.

V Krujë nás vítá bazar v podobě úzké uličky plné obchůdků a cesta stoupající k pevnosti, jejíž část byla dostavěna. Toto místo je neodmyslitelně spjato s osobností národního hrdiny Skanderbega a právě jemu je věnována i expozice v interiérech pevnosti. V okolí Krujë se zvedají vysoké hory, které dotváří atmosféru místa.

Město Berat se rozkládá po obou březích řeky Osum, která je v době naší návštěvy skoro vyschlá a jde o nevábně páchnoucí hnědý tok. To je ale jediná výtka, kterou lze k Beratu mít, jinak jde o fantastické místo. Oba břehy řeky zdobí historické domečky, nerušené moderní zástavbou, které z dálky vytváří dojem kompaktního celku. I z blízka je dojem pozitivní. Křivolaké uličky plné schodů stoupají mezi jednotlivými domy prudce do svahu. Všemu pak vévodí pevnost vybudovaná na skalnatém ostrohu vysoko nad středem města. Odsud je možné shlédnout prakticky kolmo dolů na město i rozhlédnout se do širokého okolí.