Šar Planina - největší pastvina Evropy

Mezi Severní Makedonií a Kosovem se rozkládá zdánlivě nevýrazné pohoří Šar Planina. Zhruba v délce 80 km tvoří hlavní hřeben státní hranici, zatímco nejvyšší vrcholy leží poněkud bokem, kompletně v Severní Makedonii. Ani odlehlým horám se nevyhnuly konflikty let nedávno minulých, a tak zde existuje pramálo infrastruktury. Horské chaty byly vypáleny, cesty po mnoho let využívali nanejvýš pašeráci nebo pohraničníci a v údolích po obou stranách hranice zůstalo jen několik vesnic osídlených albánským obyvatelstvem. Přes hřeben díky nové iniciativě vede dálková trasa se vznosným názvem High Scardus Trail, ale ani ta není v terénu často patrná. A právě takové opuštěné hory nás lákají.

Z nemnoha dostupných informací se zdá, že nejzajímavější bude část okolo nejvyššího Titova vrchu, zatímco zbytek pohoří se táhlými pláněmi pozvolna svažuje až k sousednímu vyššímu masivu Korabu. Logicky tedy vyrážíme ze severomakedonské strany. V oblastním středisku Tetovo doplňujeme zásoby. Parkujeme na balkánský způsob v řadě obdobně zaparkovaných aut. Než se vzdálíme, stačím ještě tradičně zavtipkovat, že až se vrátíme, auto tam nebude. Při návratu pak musí Martin suše poznamenat: “hm, není tady,” načež se rozpáleným městem vydáváme po jeho stopách. Setkání s policií probíhá také tradičním balkánským způsobem, když u odtaženého auta smlouváme o výši pokuty. Navíc to celé probíhá bizarně v němčině, neboť makedonštině a italštině dostatečně nerozumíme. Auto se nám daří poměrně brzy vyhádat, takže se přesouváme blíže pod hory.

I tak ale k výstupu na hřeben vyrážíme poměrně pozdě odpoledne. Brzy se ukazuje, jak se tu věci mají: značení prakticky neexistuje a stezky se tu a tam ztrácí, tu zase objevují. V nejprudším úseku si zkratkou moc nepomůžeme, když tráva pod podrážkami nepříjemně klouže. Vrchol Plat, který jsem vyhlédl jako ideální vyhlídkové místo pro první nocleh, se sice zprvu zdá snadno dostupný, ale závěrečné stoupání kvetoucí loukou se nepříjemně táhne.

Nahoru dorážíme právě včas na nejlepší večerní světlo. Nastává dokonalá pohádka, ve zlátnoucím slunci se pyšně vypíná protější Sredni Kamen, jehož skaliska prořezávají travnaté svahy jako žraločí ploutve mořskou hladinu. O kus dál už z hřebene trčí pyramida Titova Vrhu s kamennou stavbou na vrcholu. Do sedla mezi nimi by měla vést první část naší zítřejší trasy. Tradičního mrmlání, že tam žádná schůdná cesta vést nemůže, se snažím nevšímat. 

Ráno vstáváme na východ slunce, který nasvětlí hory z opačné strany. Je dobrá viditelnost, žádný výrazný opar, nedávno muselo pršet. Jasná obloha ale na dnešek slibuje horký den, takže ještě využíváme poslední chvilky kdy stany postavené v dolíku pod vrcholem zůstanou ve stínu ke krátkému šlofíku. Nakonec i je slunce rozpálí k nevydržení, balíme věci a snídáme. Cesta do sedla se v ranním slunku zdá bez obtíží schůdná.

Nejprve ale musíme sejít několik set výškových metrů k vodopádu Gorna Lesnica. Doplňujeme zásoby vody, neboť jde na dlouhou dobu o její poslední zdroj. Obecně je potřeba zde cestu plánovat podle zdrojů vody, zvlášť když panuje horko jako v tento den. Okolí porůstají nepříjemné kopřivy a ostré bodláky, jejichž trny jsou schopné rozedřít kůži do krve. Tuhle vegetaci rádi necháme za sebou, takže brzy stoupáme do sedla stezkou, kterou možná někdy v minulosti prošly dvě krávy. 

Necháváme za sebou i výhled do údolí pod Srednim kamenem, jehož skalnaté boky jsou takřka kolmé a pomalu se šineme vzhůru. Namočený šátek brzy přestává chladit a spíše lepí potem, i stádo krav, které potkáváme nahoře v prvním sedle, se chladí na posledním zbytečku sněhu. S vděkem přijímáme každý stín, pod kterým se dá odpočinout - většinou jde o skulinu pod velkým balvanem. Překvapivě rychle je ale ve stínu zima. Tento ohromný kontrast vytvořený nadmořskou výškou a žhnoucím sluncem nás pak provází zbytkem Šar Planiny.

Na Titov Vrh, nejvyšší vrchol Šar Planiny a druhý nejvyšší vrchol Serverní Makedonie, nám ze sedla zbývá ještě polovina výškových metrů, takže jsme brzy znovu na cestě. Louky střídá kamení, které pod každým krokem ujíždí. Nejhorší ale je, že kamenná stavba na vrcholu je prakticky po celou dobu zbývajícího výstupu viditelná a přibližuje se jen velmi neochotně.

2747 metrů nad mořem jsme nejvýše, jak jen to na Šar Planině jde. Konečně vidíme i sousední vrchol Mal Turčin, který budeme traverzovat a za ním už poměrně přívětivé zelené pláně. Vrchol Trapeznica, pod kterým se nachází Belo Ezero a s ním místo plánovaného bivaku pro dnešní den, se ale zdá být stále poměrně daleko. Pohled do mapy odhaluje, že nám zbývá 6 kilometrů, ale na nich ještě 2 výrazná stoupání. Hlavně to první z nich je v horku demotivující. Blízké Krivošijsko Ezero navíc vypadá jako zelenohnědá břečka. Doufáme, že Belo Ezero bude v lepším stavu, a s tímto napětím zdoláváme i poslední táhlé stoupání a klesání. Jezero je sice mělké a tím pádem voda v něm ohřátá, vypadá ale o poznání lépe. Na jeho březích stavíme stany, v příjemné vodě se osvěžujeme, zatímco filtry na pitnou vodu jedou o sto šest.

Na následující den ordinuji delší úsek. Potřebujeme nahnat kilometry blíže k sousednímu Korabu, který máme v plánu také zdolat. Cesta by měla být převážně po rovině nebo z kopce, pouze 600 výškových metrů bude potřeba vystoupat. Už od brzkého rána panuje nesnesitelné horko, ani se nám nechce moc věřit, že v dalších dnech by měl přijít déšť.

Zkratkou rychle stoupáme na hřeben, konečně ten hlavní hraniční. Někde před námi se rozprostírá Kosovo. Nevědět to podle mapy, nikde nic nepoznáme. Úsek v blízkosti hranice chceme překonat co nejrychleji a terén se zdá našemu plánu nakloněn. Hory zůstávají pouze v jedné linii a vystupují nevýrazně z rozlehlých širých plání. Louky jsou v plném květu a úplně prázdné. Jen tu a tam zahlédneme stádo ovcí s osamělým bačou a skupinou psů. Díky nim nás ani příliš nezneklidňují úseky, kde se cesta kompletně ztrácí, neboť kde jsou ovce nejsou miny. Nebo si to alespoň namlouváme.

Krajina se obtížně fotografuje, zvláště v ostrém poledním slunci, působí ale nesmírně líbezně a ve své rozlehlosti zároveň monumentálně. Konečně se nám dostává plného vysvětlení toho, proč je Šar Planina už od dob starověkých Římanů největší souvislou pastvinou v Evropě. 

Bez jediného stínu pokračujeme v úmorném horku dále. Kde mapy slibují nulové převýšení, jsou ve skutečnosti docela výrazné terénní hrby, které není možné zcela obejít. Zatímco nabíráme neplánované výškové metry, vrchol Korabu se na obzoru přibližuje jen velmi neochotně. 

Hřeben Šar Planiny končí posledním vrcholem před údolím řeky Radiky, kam musíme chtě nechtě sejít. Vyčerpaní horkem a prudkým sestupem vyhlížíme první zdroj vody, který se naskytne. I když každý táhneme 4l vody a máme k dispozici filtry, voda už pomalu dochází. Zdá se, že musíme sejít až takřka na samé dno údolí k první vodě. Okolí potoka je zarostlé bodláčím a lopuchy, ale i tak jím bereme za vděk a stavíme stany. Slunce z nás vysává energii až do samého závěru, kdy se schová za nedalekou terénní vlnu.

Budíme se do zataženého rána. Že by předpověď nelhala? Hodnotíme situaci a i díky četným bolístkám (koleno, puchýře, úžeh) se rozhodujeme nechat Golem Korab na jindy. I tak nás čeká ještě dost kilometrů do civilizace. Míjíme bývalý hraniční přechod Strezimir, kde se nachází jen několik budov v neutěšeném balkánském stavu. Přechod jinak podle všeho aktuálně nefunguje.

Cesta se táhne a mnoho zajímavých pohledů se nenabízí. I úmorné a zdánlivě nezajímavé sestupy z hor ale mají své kouzlo a k trekům neodmyslitelně patří. Když mineme stanici pohraničníků, z mraků nad námi padají první kapky. Zpočátku jde o příjemné osvěžení, později už se zdá, že budeme muset nasadit pláštěnky alespoň na batohy. V tu chvíli se ze zatáčky vynoří omlácený starý Peugeot se srbskou spzkou. Jedou v něm zhruba čtyřicetiletí muž se ženou. Vyskakuje týpek (bos!), představí se jako Vladimir a káže nám naházet batohy do kufru, že nás sveze. Prý jedou se ženou Ivanou do kláštera v horách, a pokud budeme chtít, můžeme jet s nimi a dále zpět do Tetova, za kterým jsme nechali auto. Zatímco se dohodneme na souhlasu, najíždíme na zpevněnou silnici a Vladimir zastavuje u první restaurace na kafe, ke kterému si objednává rakiji. V tu chvíli jsme opravdu rádi, že jsme s nimi pod střechou, jelikož venku řádí nefalšovaný liják. Když si Vladimir poručí třetí rakiji, objednám si jednu raději také. Sotva nasedneme zpět do auta, přejede vysoký obrubník a krouhá lesní zatáčky jakoby nic. Volant má ale v ruce, což potvrzuje i jeho povolání - převáží peníze v obrněném autě. Když se ho zeptáme na dramatické situace, s ledovým klidem odpovídá, že něco se stane prakticky pokaždé. Dvakrát už bylo jeho auto přepadeno a lupiče sám zastřelil. “Nebylo to ale nic proti válce,” dodává a vysvětluje svou účast v kosovském konfliktu. 

Cestou si jeho žena vyndá svačinu, kterou jí obratně zabaví a nabídne k rozdělení nám. Smějeme se. Neméně zábavný mi přijde zhruba půlmetrový klacek, který si z neznámého důvodu celou dobu vezeme na čelním skle. Do kláštera Bigor, o jehož existenci jsme původně neměli ani ponětí, nakonec lehce zmateného Vladimira musíme odnavigovat sami. Díky tomu si můžeme prohlédnout do horského úbočí zasazený komplex po požáru zrenovovaných historických budov i původní kostel. Po dešti a pod šedými oblaky působí horské okolí kláštera odloučeně a jako odtržené od reality dneška. 

Vladimir s Ivanou si nakonec udělají kvůli nám zajížďku a vysazují nás až přímo u našeho auta v horách. Nic za to nechtějí, jak Vladimir tvrdí, činí mu radost někomu pomoci. Jsme rádi, že jsme za něj alespoň zatáhli jeho kafe a rakije. 

Než opustíme Severní Makedonii, pokračujeme do historického města Ochridu na březích stejnojmenného jezera. Na místí poměry jde o vyhlášené letovisko a ceny, zhruba dvojnásobně vyšší než ve zbytku země, tomu odpovídají. Nemůžeme vynechat starověký amfiteátr nebo kostel svatého Jana v Kaneo, který se stal symbolem města a bez přehánění i celé Severní Makedonie. Ochridem se s touto zemí loučíme a pokračujeme do sousední Albánie, do historických měst Berat a Krujë.