Národní park Šumava a sousední německý Národní park Bavorský les byly vždy jedním z mých nejoblíbenějších míst, kam vyrazit - ať už čistě kvůli fotografii nebo kvůli přírodě samotné. Pokud se chci jen tak někde ztratit, aniž bych byl ztracen, mířím sem. Slatiny a divoké potoky ukryté uprostřed pralesů, které byly navíc stiženy kůrovcovou kalamitou a pomalu se z ní přirozeně obnovují. Ideální místo pro sledování přírodních změn v přímém přenosu.
Ráno na Luzném
Vrchol Luzného je bezesporu jedním z mých nejoblíbenějších míst pro pozorování východu nebo západu slunce. Nejen, že se odsud nabízí dokonalý kruhový výhled, ale vždy je postaráno i o zajímavé popředí v podobě mechem porostlých žulových balvanů. Tentokrát zkoumám jižní část vrcholu až docela dole u prvních stromů. Slunce krásně kouzlí na kamenech i vytváří příjemné barevné přechody na vzdálených kopcích.
Kohlschachten
Vítr letos serval listí ze stromů na horských pastvinách už v září. Nejprve trochu lituji, že zdejší solitéry přišly o svou barevnou korunu tak brzy. Když se ale s večerem přižene zničehonic mlha a lezavý chlad, vynikne struktura pokroucených větví o to lépe.
Soumrační tanečníci
Pokroucené stromy na vysoko položených horských pastvinách jsou vděčným tématem samy o sobě. Nezvyklé tvary pobízejí fantazii, která uprostřed rozlehlých lesů pracuje poněkud odlišně. Když se přidá mlha, bývá atmosféra na podzim nejlepší. Občas se stane, že se se soumrakem začne mlha rozpouštět a zůstane jen v pásu nízko u země, zatímco nebe nad ní září všemi barvami.
V krajině přeludů
Mlhy k Šumavě neodmyslitelně patří. Od chvíle, kdy zdejší hřebeny zdobí odumřelý starý les, je tento vztah ještě lepší. Z převalujících se cárů mlhy pak vystupují mrtvé stromy jako vznášející se kostlivé přeludy.
Paprsky v mlze
Ráno v lese mezi rašeliništi slibuje zajímavou podívanou. Nízko plující mlha zjemňuje kontrast dodává scéně hloubku, takže když do ní zasvítí první sluneční paprsky, nabízí se nekonečné množství poutavých průhledů mezi stromy.
Lesní skulptura
Plíživá přízemní mlha se drží v mělkém sedle mezi sousedními kopci. Tady se les mění každým rokem, staří velikáni překotným tempem mizí, aby jejich místo převzala nová generace lesa. Čas od času zde padlého velikána připomíná ještě sousoší jeho vyvrácených kořenů.
Mlhy na Březníku
Ještě docela nedávno hájovnu na Březníku i celé Luzenské údolí obklopoval šedý les sirek. V takové podobě jsem nejkouzelnější údolí Šumavy poznal. Dnes už jen pár souší nesměle vystupuje z oceánu nového zeleného lesa. Co se ovšem nemění, jsou typické mlhy vařící se právě zde, na dně mrazivého údolí.
Třístoličník
Pohled z vrcholu Plechého směrem k Třístoličníku odhaluje, že tuto část Šumavy kůrovec zpracoval teprve nedávno. Čas, kdy výhledům dominují souše mrtvých stromů je však omezený, zanedlouho se suché kmeny rozpadnou a pohltí je nový les. Do té doby bude ještě možné zachytit zde hrubou krásu kostlivých stromů.
Soumrak na Trojmezné
Skalnatý vrchol Trojmezné hory obklopený klečí působí v kontextu Šumavy jako ojedinělý zelený ostrov vystupující z moře mrtvých stromů. Těmito místy se kůrovcová smršť prohlala o něco později než centrální částí pohoří, takže zde suché stromy často tvoří podstatnou část kompozice. Pohled směrem k Plechému několik minut po soumraku.
Trojmezenský prales
Jenom minimum vrcholových partií Šumavy poskytuje kombinaci mrtvých souší se zelenou klečí. Jedním z takových míst je okolí vrcholu Trojmezné hory. Když se na podzim navíc borůvčí zbarví do červena a večerní slunce vybarví krajinu, nabídne zdejší příroda takřka nekonečné množství motivů.
Ráno v Luzenském údolí
Typická podzimní mlha se během rána sice zapomene dostavit, atmosféru na Březníku ale vynahradí slunce vycházející nad Mokrůvkami. Hladina Luzenského potoka ozrcadlí jasné ranní nebe a první zlátnoucí stébla trávy se ještě o něco více rozzáří.
Plešné jezero
Když se sluneční kotouč vyhoupne nad obzor, klidná hladina Plešného jezera odráží jasnící ranní nebe. V nižších polohách pomalu řídnou mlhy, líně se převalující z údolí do údolí. Podzimní ráno v divočině na úbočí Plechého.
Hájovna ztracená v lesích
Centrální Šumavu i Bavorský les jsem si oblíbil v době, kdy většina stromů odumřela po kůrovcové kalamitě. Měl jsem to (a mám) tedy patrně jinak než většina lidí. Odumřelé souše krajině dodaly novou tvář. Možná depresivní, možná dramatickou, možná divokou. Každopádně unikátní a svým způsobem krásnou. Jistým hořkosladkým způsobem tak vnímám postupnou zelenou obrodu a zarůstání známých pohledů. Průhledy přes stojící souše jsou stále vzácnější a zbývá jen několik původních lokalit, kde se v centrální části dají nalézt. Jeden z nich se nalézá nad starou hájovnou na Březníku uprostřed zelených moří. Když to "vyjde" a po dešti přijde barevný východ slunce, jde prakticky o jistotu dobré fotografie.
Luzný
Ještě jsem asi nezažil ráno, kdy bych se z okolí Luzného vracel bez jediné fotografie. Zdejší kopce sice příliš nepřejí velkým panoramatům, zato průhledů a krajinných detailů je zde nespočet. Je úplně jedno, jestli krajinu zrovna objímá mlha a hustý déšť nebo zlatavé slunce, zdejší divočina nabízí nekonečné množství motivů. Občas jsou ale podmínky prakticky dokonalé. Třeba když nízké podzimní slunce zasvítí pod mraky a přes hřebeny zdobené sirkami mrtvých stromů zazáří až do mladých zelených větví.
Podzimní divočina
Svahy nad Roklanským jezerem porůstá divoký smíšený les. Oranžové buky a žluté břízy si na skalách nachází prostor mezi smrky. Většina z nich je relativně mladá, jen tu a tam mezi nimi vystupuje přeživší velikán. Staré souše už i zde tvoří pouze izolované hloučky vystupující jako sirky nad okolní porost. Takto nějak si představuji původní středoevropský horský les.
Alpy z Luzného
Luzný je můj nejoblíbenější vrchol na celé Šumavě, možná i všeobecně. Nabízí neomezené výhledy na celé pohoří a za dobrých podmínek i na 160 km vzdálené vrcholy Alp. Pamatuji si, když jsem je odsud viděl poprvé, sotva zřetelné v šedavém oparu, a přesto překvapivě dobře rozpoznatelné a blízké. Stejně tak si zapamatuji tohle ráno, kdy byly Alpy vidět zřetelněji než kdy předtím.
Z Roklanu k Luznému
Jedině podzim dokáže připravit v krajině výrazné syté odstíny červené barvy. Mám tento pohled z Roklanu ke skalnatému vrcholku Luzného rád, přestože se naskýtá prakticky hned u hlavní cesty vedoucí na Roklan. Byl jsem zde mnohokrát, nikdy však za dostatečně zajímavého světla. Tentokrát se zlatavé slunce opřelo do hustých větví mrtvého smrku a bukových lesů níže v údolí.
Barevná noc
Večer na vrcholcích Bavorského lesa je nakonec nezapomenutelný. Od západu se blíží skupina mraků a vydrží až dlouho do noci. Snad trochu překvapivě až tehdy, když je slunce již dávno pod horizontem, se zbarví nejdivočejšími odstíny. Moje fascinace tvarem a formou odumřelých stromů přetrvává i po letech, a tak hledám vhodnou skupinu pro doplnění kompozice. Úkol je to čím dál těžší, jelikož všude už roste nový houževnatý les.
Z Roklanu
Ranní pohled z malého Roklanu směrem do Bavorska a ke vzdáleným vrcholům Berchtesgadenských Alp s výrazným Watzmannem. Snad nikdy v životě jsem z Bavorského lesa neviděl Alpy tak jasně, jako o tomto slunečném víkendu. A do toho všeho ještě úžasná oblačnost dole v údolích.
Roklanské jezero
Lesy v okolí Roklanského jezera se mění rychle. Kde byla před lety kůrovcová smrčina, roste nový les a přibylo buků. Jediný úsek, který se nemění, stojí na nepřístupné straně jezera. Osamocený smrk a velký balvan mě zaujmou pokaždé, když sem přijdu. Tentokrát je pohled tímto směrem ještě zajímavější, buky jsou podzimně zbarvené a hladinu jezera zdobí pruhy paprsků prosvítajících skrz stromy.
Setkání
Středoevropské lesy jsou plné života. Kdybych měl spočítat podobná setkání, patrně bych se nedopočítal, bylo jich už příliš mnoho. Málokdy se ale naskytnou vhodné podmínky k zachycení a dostatek času. Tentokrát nechybělo ani jedno. Středová kompozice s výrazným rámováním byla to první, co mě napadlo, a nakonec i to nejlepší.
Mlhy pod Luzným
Je ještě dlouho před východem slunce, obzor sotva světlá, když se mlha v údolí začíná rozpouštět. Plyne mezi stromy, chvíli je jí více, chvíli méně. Kvetoucí trávy se v chladném ránu třpytí rosou. Nad údolím vyčnívá pyramida vrcholu Luzného.
Luzenský potok
Mlha nad Luzenským údolím se zvedá ještě před východem slunce. Jen svahy Mokrůvky se stále halí v lehkém oparu. Přesto se zde drží chlad, údolí si titul nejchladnějšího místa v horách nevysloužilo náhodou. Když se od západu přiblíží lehká oblaka, pořizuji připravenou kompozici s kroutícím se Luzenským potokem a odrazem stromů v jeho temné vodě.
Ráno na Zhůří
Zaniklá osada Kepelské Zhůří - Haidl am Ahornberg při toku Křemelné. Jen obnovená kaple, staré kříže u cest, kamenné základy domů a osamocené staré stromy připomínají, že zde kdysi stála osada. Zvláště jeden strom stojící stranou se mi líbí, a když se jeho koruny dotknou první sluneční paprsky, zdá se přímo pohádkový. Místo však zůstává podivně tíživé i nadále.
Na Březníku
Noc maxima perseid slibuje až 80 padajících meteorů za hodinu. Už cestou na Březník ale tuším, že je něco špatně - nevidím padat žádné. Zkouším několik půlhodinových sekvencí, mezitím vidím padat celkem 3 perseidy, všechny mimo záběr. Fotím tedy alespoň Mléčnou dráhu, v místě kde meandruje Březnický potok a od vody stoupá mrazivý chlad.
Prameny Vltavy
Z nocoviště na Bučině spěchám po půlnoci k pramenům Vltavy, kde vím, že bych měl narazit na oblast s mrtvými stromy. Kostlivé siluety stromů proti nočnímu nebi mám rád, o jiné kompozici ani nepřemýšlím. Doufám, že se mi alespoň dnes, noc po maximu, podaří zachytit i nějaké perseidy. Nastavuji hodinovou sekvenci a sleduji tančící nebe. Dnes je to dobré, dnes padají! Přemýšlím, jestli si něco přát...
Pod Hadím vrchem
Pod Hadím vrchem u Kepelského Zhůří chystám kompozici již po soumraku. Nachází se zde starý strom, který vytvoří zajímavou kompozici s hlavní větví směřující přímo k Polárce a pomyslnému středu rotujících hvězd. V 11 hodin po prvním budíku nastavuji fotoaparát na připravený stativ a zapínám sekvenci na 360 x 30 sekund. Ve 2 ráno po druhém budíku je scéna nasnímána. Popředí zprůměrováno z více snímků.
Všechny stromy jednou spadnou
Když jsem dorazil na Steinfleckberg, byl jsem opravdu rád, že jsem se vydal zrovna sem. Je to opuštěný vrchol bokem od značených cest, uprostřed nejdivočejší části pohoří. Měl jsem dost času na průzkum okolí a hledání zajímavých kompozic, nakonec mě nějvíce zaujal tento starý padlý strom.
Ze Steinfleckbergu k Luznému
Už tolikrát jsem stál na Luzném a hleděl směrem k nedalekému Steinfleckbergu, na který jsem se dosud nevydal. Tentokrát jsem se to rozhodl změnit a vydal se přímo tam. Byl jsem si jist, že vrchol Luzného je stále plný turistů, ale zde, na Steinfleckbergu nebyl vůbec nikdo další.
Kamenné moře na Luzném
Po celém dni, kdy se celé hory choulily v mlze, jsem příliš nečekal, že by mohl zápas slunce nějak dopadnout. Ale byl jsem opět příjemně překvapen. I když nejlepší chvíle trvala jen pár okamžiků, kamenné moře na vrcholu Luzného zalilo zlatavé světlo.
Přízraky v mlze
Hustá Šumavská mlha pohlcuje hraniční hřebeny. Nikde ani živáčka, ani ptáci nezpívají, jen podivné ticho ohlušuje ušní bubínky. Mrtvý les pod Blatným vrchem při každém nervózním otočení ožívá starými legendami a tisíce kostlivců jako kdyby chtěly natáhnout svou trouchnivou ruku k osamělému fotografovi.
Kostlivci
Hraniční chodník vede nejen skrz divoké lesy, ale také přímo skrze několik slatin. Tady teprve příroda popouští uzdu fantazii, když se z mlhy vynořují roztodivné pokroucené tvary.
Na hraničním chodníku
Fakt mám rád mlhu! Hodně! Zvlášť když je všude okolo tolik zajímavých tvarů jako zde na hraničním chodníku. Středová kompozice zde zcela záměrná, zvýrazňující rozpadající se strom.
Večer ve slatích
Večer se připlížila lehká mlha, zvolna se valící přes lesy. Původně jsem chtěl fotit zde širokáčem rozsáhlé panorama, jenže mlha mě přinutila soustředit se spíše na detaily v krajině. Zapadající slunce dodalo krajině oranžový nádech a vytvořilo tajemnou atmosféru nad mrtvým lesem.
Ze světa lesních samot
Březnické údolí je často považováno za nejkrásnější údolí na Šumavě a díky kuželu Luzného tyčícímu se na samém začátku údolí s tím musím souhlasit. Celý večer jsem hledal nejlepší kompozici, nakonec jsem se spokojil s tímto pohledem přes blízké smrky a zbytky dnes již neexistující nádrže. Svahy se postupně zbarvily do oranžových a růžových tónů, ale to nejlepší se odehrálo až když se na nebi objevily drobná oblaka a slunce zasvítilo jen na samou špičku Luzného.
Nejtmavší část noci
Podle předpovědi se večerní oblačnost v noci rozpustí a podle Stellaria bude Mléčná dráha ideálně otočená kolem jedné hodiny ráno. Když se soukám ze spacáku a vzduch má jen pár stupňů nad nulou, zbývá jen trocha oblačnosti nad Deutschlandem a MD je přesně tam, kde má být… Zvlášť expozice na hvězdy a zvlášť bulb na krajinu.
Jarní potok
Někdy je to jen malý detail, který mě přiměje zastavit se - jako třeba tento blatouch kvetoucí uprostřed potoka. Naštěstí bylo stále brzy ráno a světlo nebylo ostré, takže jsem přichystal stativ a zachytil pomíjivou krásu tohoto místa.
Temná hladina
Chalupská slať se svým jezírkem patří bezesporu k jednomu z nejvíce fotografovaných míst na celé Šumavě. To obvykle bohatě stačí, abych se takovému místu vyhnul širokým obloukem. Jenže tady je něco jinak, něco speciálního mě sem táhne už první návštěvy, kdy jsem byl ještě díte, znovu a znovu. Pamatuji si tehdejší nádherně ponurou atmosféru a temné rašelinné vody polykající odraz šedých mraků. Naštěstí některé věci se příliš nemění. Z hlediska fotografie je to zde pak už poměrně jednoduché. Stačí pohlídat, aby se odraz břízy na ostrůvku nedotýkal trávy a počkat na lepší světlo.
Někam jinam
Podmínky na Luzném nebyly vlastně vůbec dobré. Přes hodinu se mraky blížily přímo od západu směrem k horám a 5 minut před západem sluncem nadobro pohltily i vrchol Luzného. Krajinu zahalila mlha, takže veškeré naděje na dobrý západ slunce byly pryč. Jediné, v co jsem mohl ještě doufat, byla možnost, kdy by mlha alespoň na okamžik zřídla. A stalo se!
Pokroucený
Lesy pod Luzným se po letech opět zelenají. Síla přírody nejlépe vynikne na podzim, kdy tráva zežloutne, kapradí zčervená a nové stromy zůstanou jediným zeleným prvkem v krajině. Na vrcholu Luzného pak již tradičně čeká moře kamenů a jeden pokroucený keř.
Poslední studené tóny
Slatiny se rychle ochlazují během noci a zůstanou tak posledním místem chladu v jinak již dávno teplém ránu. Na Zwieselterfilz jsme dorazil akorát včas, abych zachytil prchavý okamžik, kdy jsou studené i teplé tóny v rovnováze.
Noc v divočině
Když je nebe jasné a měsíc pod horizontem, je možné zažít opravdu temnou noc i ve střední Evropě. Za takových nocí je Mléčná dráha nejen matně patrná, ale mnohé její detaily jsou rozpoznatelné pouhým okem. Když se přidají zvuky lesa (jeleni a sovy), jde o magický zážitek.
Ranní mlha
S novým dnem jsem byl již dávno opět v pohybu a na cestě. Snad nic se nedá srovnat s atmosférou ranní procházky, když se první sluneční paprsky opřou do zbytků mlhy.
Ráno na Jährlingsschachten
Slunce vycházelo nad Poledníkem - bývalá radarová stanice a dnes rozhledna na jeho vrcholu je vidět v levé části. Vzhledem k mrazivé noci na pastvině Jährlingsschachten jsem ocenil první teplé sluneční paprsky.
Höllbachfälle
Podzimní barvy na Pekelném potoce (Höllbach). Potok protéká skalnatým kaňonem zarostlým javory a buky. V nejprudší části spadá potok 5 metrů vysokým vodopádem Höllbachfall a vytváří úžasnou pralesní scenérii.
Höllbachgespreng
V dávných časech se lidé báli do údolí Pekelného potoka vůbec vkročit, jelikož se obávali, že se tam nachází vstup do pekla. Díky tomu se celá oblast zachovala v nezměněné pralesní podobě až dodnes a nabízí úžasné podmínky k fotografování lesa. Když navíc padne mlha, nejde si už přát nic navíc.
Duchové přicházející noci
Stmívalo se a cesta se pomalu ztrácela v mlze, když se náhle ukázaly blízké svahy. Jako duchové působily ztemnělé kmeny mrtvých stromů, trčící v tichosti do prostoru. Okamžitě jsem přichystal stativ a pokusil se zachytit něco z jedinečné chvíle, která trvala jen okamžik.
Věčnost
Nov přichystal úžasnou noc plnou hvězd. Dokonce byla vidět Mléčná dráha, v oblouku vysoko nad zbytky lesa. Fotografie výrazně limitována možnostmi snímače. Zachyceno na okraji louky Kirchlinger Stand.
Hořící les
Mrtvý les po sté a po sto první, ale vždy naleznu něco nového, co mě překvapí a dokáže fascinovat. V mrtvých stromech nalézám jistou formu ponuré krásy, děsivou, možná až odpornou, ale přesto plnou roztodivných tvarů a nádhernou ve své kostlivčí podobě. Někdy je to mlha, jindy oranžové záře právě vycházejícího slunce, co samotnou formu ještě pozvedne.
Kirchlinger stand
Jedno z typických mrazivých rán uprostřed Bavorského lesa. Vždy, když se začne nebe barvit do pastelových odstínů, si říkám, že stojí zato trochu nepohodlí vydržet. Hledal jsem něco zajímavého do popředí, nalezl jsem tyto staré padlé kmeny, které pomalu pohlcuje louka.
Reschbachklause
Stará nádrž na plavení dřeva na potoce Reschbach už dnes pomalu zarůstá a okolní kůrovcem postižený starý les se pomalu přirozeně obnovuje. Za pár let zde bude opět stát hluboký les. Pohled směrem k pramenům Vltavy do Česka.
Hluboce zmrazeno
Chodník mezi pastvinou Almschachten a Verlorener schachten v paprscích ranního slunce. Třpytící se jinovatka na trávě a zřetelné paprsky mě přinutili se zde na okamžik zastavit.
Almschachten
Vstávat brzy ráno před východem slunce vždycky bolí. Vzdát se vyhřátého spacáku znamená zahodit veškerý komfort a vyrazit do mrazivého vzduchu venku. Jenže když jsou dobré podmínky, musí jít komfort stranou. Zde se sešla námraza na trávě se zbytky sněhu a růžový horizont. Pastvina Almschachten.
Hochschachten
Bylo už dávno po západu slunce, když jsem dorazil na pastvinu Hochschachten, takže jsem ani nedoufal, že bych mohl ještě něco vyfotit. Ale opak byl pravdou, světlo bylo pořád více než dobré, takže jsem zachytil tento snímek směrem k Velkému Javoru, skrývajícímu se v oblačnosti.
Hochschachten
Můj nejoblíbenější strom na pastvině Hochschachten a dost možná nejoblíbenější v celkém Bavorském lese vůbec. Bylo sice již po západu slunce a mraky byly poněkud jednotvárné, ale mapy sněhu v trávě byly dostatečně zajímavé. 4 snímky na výšku složené dohromady.
Potok Kleine Ohe
Malý vodopád na potoce Kleine Ohe ve stejnojmenné rezervaci. Kdesi pod Luzným.
Oblačné oceány
Výhled z Luzného na jihovýchod. Kameny na holém vrcholu zachytávají poslední sluneční paprsky, zatímco nižší kopce v okolí a staré lesy se skrývají pod mlžnou přikrývkou.
Přízraky mrtvého lesa
Tajemný les pohledem z Luzného. Když zpětně uvažuji nad okolnostmi vzniku této fotografie, zjišťuji, že jsem měl tehdy opravdu štěstí, přestože se podobné podmínky vyskytují v okolí Luzného poměrně často. Ale situací, kdy se sejde mlha natolik hustá, že pokryje celý les, ale zároveň natolik řídká, že stromy vystupují zcela nad mlhu již tak častá není. Tahle fotografie tak vlastně začala mou fascinaci mlhou a mrtvými stromy. V roce 2018 již bohužel většina těchto stromů dávno nestojí.
Iluzorní les
Dlouho jsem měl podobný snímek jen v hlavě. Při procházení fotografií jsem nebyl dojem, že jsem jej asi zapomněl ve skutečnosti pořídit. Úplnou náhodou jsem jej nakonec našel ve starých fotografiích o několik měsíců pozděiji.
Pozdravení horám
Brockenské strašidlo je přírodní jev vznikající při dopadu světla nízko postaveného světelného zdroje okolo malého objektu na kapičky vodní páry (mlhy). Mezi lezci se traduje, že kdo jej spatří poprvé, je vítán v horách. Podruhé mu hrozí nebezpečí smrti v horách a potřetí je již zkušeným horalem. Bohužel, tohle bylo teprve moje první setkání...
Staré stromy v soutěsce Teufelsloch
Místo opředené mnoha starými skazky, kde údajně žili ďáblové a házeli rozžhavené šišky na pocestné. Lidé se sem proto báli chodit. Nebo za to mohly okolní neprostupné pralesy.
Hamerský potok